Krejčíř Janek
Marie Halseband
"Babičko, prosím, vyprávěj mi pohádku!" Babička už znala takovéto prosby, proto se jen usmála a kývla:
"No dobře, budu ti dnes vyprávět příběh, který se stal, když jsem měla tolik roků, kolik máš teď ty. Tak poslouchej:
Všichni lidé v malém městečku, kde jsem bydlela, se divili, odkud najednou vzal chudý krejčí Janek tolik peněz. Dal z nich postavit velký sirotčinec a pomohl mnoha chudým lidem. Jednou mně svůj příběh vyprávěl, proto ho tak přesně znám.
Krejčí Janek byl chudým krejčíkem a měl málo práce, a též málo chleba. Byl proto velmi chudý, a protože byl velmi dlouhý, říkali mu lidé nitka ale Janek se tomu jen a jen usmíval a vůbec se nezlobil. To se však ostatním nelíbilo, protože jim šlo právě o to, aby se nazlobil, a když se jim to nepodařilo, tak se na něj rozzlobili. Dostával stále míň práce a hlad byl jeho stálým hostem. Kdyby tehdy nebylo nás, dětí, byl by asi hladem umřel.
My jsme však krejčíka Janka měly rády. Vyprávěl nám mnoho pěkných příběhů a často nám pomohl v nouzi. Když si někdo z nás roztrhl kabátek a netroufal si s tou dírou přijít domů, Janek mu ji spravil. Přišíval utržené knoflíky a umělecky zalátal díry na našich punčochách. Za to jsme mu darovaly jablka nebo chléb. Byli jsme dobrými přáteli.
Tak zase jednou zavítal do krajiny podzim. Krejčí Janek chodil dennodenně do lesa a do hor, aby trochu obohatil svůj chudobný jídelníček. Někdy jsme ho my, děti, mohly doprovázet a to byl pro nás pokaždé velký svátek.
Úplně tiše jsme s ním procházely lesem. Ukázal nám potom všechny ptáky a zvířátka, znal všechna kvítka a bylinky. Nám dětem se zdálo, že v lese není nic, co by krejčí Janek neznal.
Ale když byl jednou v lese sám a my jsme ho už toužebně očekávali, vrátil se domů velmi bledý. Zavřel se do své komůrky a nikoho nevpustil dovnitř. Stáli jsme vystrašeně pohromadě a šeptali si strašidelné věci.
Určitě potkal ubohý Janek nějakého zloděje anebo našel mrtvého člověka, který se kdesi zřítil. Anebo se mu stalo něco tak strašného, že jsme si to neuměli ani představit. V ten večer jsme se jen neradi loučili a váhavě jsme se vraceli domů. Několik dní jsme Janka neviděli, ani jsme o něm nikde neslyšeli.
Ale potom jsme nevycházeli z údivu, když chudý krejčí Janek pozval stavitele, aby vystavěl velký sirotčinec. Nejen my děti jsme si tím lámaly hlavy, ani naši rodiče nemluvili o ničem jiném. Povídalo se něco o dědictví, ale já jsem tomu nevěřila, neboť Janek mi často říkal, že nemá nikoho na celém světě.
Tak jsem se jednoho dne přiblížila k jeho dílně a měla jsem štěstí. Janek mi otevřel a rychle za mnou zamknul. Hleděla jsem na něho plná napětí a on se trošku usmál.
"Ty jsi už asi zvědavá, že?" zeptal se mě. Kývla jsem jen trochu hlavou a rozčilením jsem cítila v nohách úplnou slabost. Tu se ke mně sehnul a zeptal se:
"Umíš mlčet?" Mlčky jsem přikývla hlavou. "Když ti povím svůj příběh, nepovíš ho žádnému člověku na světě, dokud budu živý?" Zeptal se ještě jednou důrazně a já jsem přikývla na souhlas. Tu začal vyprávět a já jsem sotva dýchala. Jen abych něco nepřeslechla.
"Vzpomínáš si ještě na večer, kdy jsem se vrátil z lesa a už jsem si s vámi nehrál jako jindy? Toho dne jsem zažil něco prazvláštního.
Vyšel jsem už brzo ráno z domu, protože jsem si chtěl nasbírat na oběd několik pěkných hřibů. Toho rána však bylo všechno jak začarované.
Hledal jsem a hledal, ale celý les byl jak vymetený. Ani jediný hříbek jsem nenašel. Protože jsem však rozhodně chtěl nějaké hřiby najít, běhal jsem po lese dál a oči jsem měl upřené k zemi, abych žádný hřib nepřehlédl.
Když jsem si unavený sedl na kámen, zjistil jsem, že jsem se dostal do úplně neznámé části lesa. Všechno kolem mi bylo cizí. Šel jsem stále do kopce a nyní jsem podle stromů poznal, že musím být už dost vysoko. "No to je pěkné nadělení, Janku!" řekl jsem si sám pro sebe, "to teď asi bude trvat, než se odtud vymotáš."
Jak tu tak sedím, najednou slyším zvláštní naříkavý zvuk. "To musí být nějaké zvířátko v nebezpečí", pomyslel jsem si a rychle jsem vstal a šel za naříkajícím hlasem.
Už po několika krocích jsem našel srnku. Ležela na zemi a dívala se na mne pohledem plným strachu. Poznal jsem hned, že nemůže vstát, že je zraněná. Sklonil jsem se k ní a tu jsem uviděl, co se stalo.
Zvířátko bylo zasaženo střelou, a teď tady bezmocně leželo. Rychle jsem hledal několik listů, o kterých jsem věděl, že mají hojivou sílu a ovázal jsem s nimi ránu. Potom jsem natrhal větší množství trávy a dal ji srnce. Bude to trvat asi několik dní, než si bude moci opět sama zajít na pastvu. Naštěstí jsem našel i kmen stromu, který jsem mohl vyhloubit a naplnit vodou z blízkého pramene. Nechtěl jsem, aby ubohé zvíře trpělo žízní. Potom jsem přitáhnul větve a naskládal je kolem srnky tak, aby byla před cizími zraky dobře ukrytá. Teď jsem byl spokojený.
Tu jsem najednou uslyšel hlas: "To jsi provedl dobře, nevěděl jsem, že jsou ještě lidé, kteří si uchovali čisté srdce pro bytosti v přírodě."
Viděl jsem před sebou stát malého staršího muže. Plný údivu jsem hleděl na starce, a tu začal zase hovořit: "Vidím, že se divíš, ty mě neznáš? Jsem jeden z trpaslíků a stává se velmi zřídka, že nás nějaký člověk vidí.
Tato srnka hledala pomoc. Slyšeli jsme ji naříkat a já jsem se chtěl podívat, jestli jí mohu pomoci. Ale ty jsi už byl zde a já jsem s radostí viděl, jak ses zvířete ujal. Neboť věz, k nám často doléhá nářek zvířat, které vy, lidé, štvete a zabíjíte. Není to vždy hlad, co vás k tomu vede a žene, většinou je to radost ze zabíjení a chtivost po penězích.
My, trpaslíci, známe tvé bratry, člověče. Vždyť kopou a hrabou i v horách pro drahé kameny a kovy. Co však s nimi dělají? Kují zbraně, kterými se vzájemně usmrcují. Dobývají zlato, které v dlouhé tisícileté práci připravujeme k ušlechtilým účelům. Oni si však zlato vzájemně závidí a mnoho krve už bylo pro ně vylito.
Tys prokázal zvířeti dobro, proto ti chci něco ukázat, co si můžeš vzít. Použij to dobře!"
S těmito slovy šel starý mužíček několik kroků přede mnou, potom ukázal na místo v lesní půdě a ve slunečním paprsku se něco zablýskalo.
Tázavě jsem se podíval na mužíčka, ale ten už zmizel. Sehnul jsem se k tomu místu a viděl jsem tam ležet jemný, průzračný kámen. Vzal jsem ho a vydal se na cestu jak ve snu, ještě zcela zaujatý tím, co jsem právě zažil.
Sešel jsem na druhé straně kopce a cestou jsem měl dost času na přemýšlení. Chtěl jsem dobře použít vzácný trpaslíkův dar a brzy jsem měl hotový plán, co s drahocenným kamenem provedu.
Když jsem dorazil do města, šel jsem hned ke klenotníkovi. Ten se velmi divil a ptal se mě, odkud ten kámen mám, neboť jeho cena představuje celý majetek. Řekl jsem mu, že jsem k němu přišel poctivým způsobem. Pokud ho chce, že ho může mít, když ne, tak ať to nechá tak. Naštěstí se už dál neptal a dal mi mnoho, mnoho peněz za ten kámen.
Šťastně jsem se vrátil domů pozdě večer vlakem. Z těchto peněz se nyní staví sirotčinec. Tam budou moci všechny ty ubohé děti, které nemají rodiče, bydlet a najíst se. Také několika starým chudým lidem jsem poslal peníze. Teď však jsou už všechny peníze pryč!
"Ach", řekla jsem polekaně Jankovi. "Teď nemáš nic, vůbec nic?" Tu se šelmovsky usmál a řekl: "Mám dost. Jen se podívej, kolik práce jsem v posledních dnech dostal!"
Otevřel svou skříň, která jindy vždy bývala prázdná. Teď byla přeplněná nejkrásnějšími látkami.
"Janku!" zvolala jsem udivená, "jak se to stalo?"
Přikývl a usmál se: "Tedy, tak už to na světě bývá. Když jsem neměl peníze a hladověl jsem, tak mi nikdo nepomohl, kromě vás, dětí. Teď však jsou zvědaví všichni v městečku. Rádi by věděli, jak to, že mám teď tolik peněz. Tak mi přinášejí práci, aby si se mnou mohli popovídat. Myslí si, že se tak dozvědí moje tajemství. Ale to čekají zbytečně!
Děti na mě pamatovaly, když jsem byl chudý, proto jsem já též pamatoval na děti, když jsem tak neobyčejným způsobem dostal kámen."
"Krejčí Janek už nežije," skončila babička svoje vyprávění. "Ale jeho obchod ještě existuje. Je to velký pěkný dům a Jankův vnuk tam ještě pracuje. Sirotčinec však ještě dnes nese jeho jméno."
Zamyšleně se dívala Elza na babičku a tiše řekla:
"To byla pěkná povídka!"