Lilie

Lilie

Susanne Schwartzkopff

"Mám ti vyprávět povídku?", tázala se matka svého děvčátka, které se plno očekávání rozhlíželo kolem velkýma očima.

Seděly právě v zahradě na oblíbené lavičce. Před nimi v plném světle stříbrného měsíce prostíralo se údolí. Nad krajem spočívalo měkké a tajemné chvění, ozařující zemi tajemným půvabem. Tiše nad nimi šuměla koruna staré lípy, jakoby i ona chtěla šeptat: "Mám ti vyprávět povídku?"

Dříve však, než mohlo děvčátko odpovědět, pokračovala matka: "Je to však smutná povídka. Snad jí ani neporozumíš, Liano. Co myslíš?" Dítě se přivinulo těsněji k matce. "Vypravuj, maminko, umíš tak krásně vyprávět. Bude-li to příliš smutné, pak zavolám smích. Ty víš, že ke mně přijde rád a pak se opět potěšíme."

Tleskala do dlaní, rozradostněna již myšlenkami na to. Představovala si, jak smích rozjasní matčiny oči a ji samu podnítí k dovádění na měkké trávě až k úplné únavě.

Mladá matka něžně pohladila hedvábně jemný vlas maličké, která byla pro ni slunečním paprskem a vždy odháněla svou veselou myslí stíny, které chtěly zkřížit občas ženinu stezku.

Její zrak bloudil snivě po skvostné krajině, ponořené do třpytného stříbra. Bylo to, jakoby mírné, čisté světlo chtěla vsát zcela do sebe. Potom začala: "Bylo jednou - tak to přece musí začínat, Liano?“

"Není to snad žádná pohádka, že ne, maminko?" přerušila ji živě malá. "Musí to být pravdivé, pak je to teprve vskutku krásné."

"Ano, má povídka je pravdivou," přisvědčila matka, "ale nyní mne nech vyprávět.
Byla jednou jedna mladá lidská duše. Dlouho spočívala ve svém čistém květném kalichu pod ochranou krásných víl. Jednoho dne ji však zasáhl tak silný paprsek Světla, že rozevřel květ a otevřel oko dřímající duše.

Tato se udiveně rozhlížela kolem sebe. Pak ji uchopila tak mocná touha a nutkání, že se vztyčila a tiše vyklouzla ze své květné kolébky. Její nohy se nesměle dotkly půdy, ale brzy pocítila, že se může pohybovat kupředu, aniž by upadla. Lehce a vznosně běžela do dálky, kam ji to nepřekonatelně vábilo..."

Nevěděla, kam ji vede cesta. Cítila jsem, že musí pryč, jsouc poslušna svého vnitřního tlaku. Pak pozbyla vědomí a po dlouhé době probudila se v pozemské zahradě.

Jako květina vyrůstala v láskyplné ochraně věrných rodičů. Její dětství plynulo radostně a slunně a léta řadila se pravidelně k sobě. Druhové při hrách dělili se o její radosti a láska provázela všechny její cesty. Její život byl jako jediný, krásný, usměvavý letní den.

A přece - -“

Zde se mladá paní odmlčela. V zadumání zírala opět ven do večerního údolí. Co asi vystupovalo před zrcadlem jejího nitra v obrazech vzpomínky?

„Maminko, byla jsi ty tím dítětem?“ tázala se Liana nedočkavě. Nedostala však odpovědi. Bylo to, jakoby se duše matky vracela z velké dálky při zvuku dětského hlasu.

„Znáš to, Liano, když uprostřed smíchu a žertů, uprostřed veselé společnosti nám náhle sáhne něco na srdce, že se člověk zachvěje a že by plakal, ač neví proč? Avšak, jak ty bys mohla?“ šeptala si před sebe. „Jsi ještě příliš malá, znáš jenom smích. Nemáš také nic jiného znát!“ pokračovala vřele.

Oči dítěte na ni vážně zíraly, ale ona toho nepozorovala.

„Víš, Liano, někdy se stávalo, že tato dětská duše se zarazila uprostřed své hry a naslouchala, jakoby chtěla zachytit nějaký tón. Nebo to byl hlas, který jí chtěl něco říci? Nevěděla to sama. Někdy k ní tento hlas či zvuk přicházel z dálky, když si zcela sama hrála v zahradě, někdy ji vytrhl ze zástupu mnoha přítelkyň. Slovům však nemohla rozumět.

Častokrát ležela dívka, tehdy to bylo ještě dítě, dlouho do večera na svém loži beze spánku. Snažila se naslouchat do dálek, zdali nezazní opět tón, zda k ní nepromluví hlas. Neozval se však nikdy, když po něm volala. Přišel k ní vždy, když byla úplně odevzdána do nějaké hry či radosti nebo zaujata nějakou zábavou.

Dítě vyrostlo v pannu. Její životní cesta byla stále ještě urovnávána láskou a ozařována slunečním svitem. Dosud se však dovedla ještě náhle zachvět a prchnout z velkého davu do samoty. Když se pak vrátila, bylo vepsáno v jejích očích tajemství, jež sama nemohla rozřešit.

Čím víc vyrůstala, tím častěji k ní doléhala otázka: „Toto je všechno? Je toto život? Není ničeho více? Je životem vždy jen být šťastná, neznat nouzi, mít kolem sebe milující a milované lidi, být s nimi každodenně pospolu, smát se, žvatlal, pracovat a občas také plakat? Je to krásné, ale – je to vše?“

„Nesmí to být vše!“ vykřiklo to pak v ní. Cosi ve mně prahne po něčem jiném při všem tom slunečnímu svitu. Co to jen je?“

Tu vstoupilo něco nového do jejího bytí. Muž ji prosil, aby se stala družkou jeho života a ona svolila. Cítila se bezpečnou v jeho blízkosti, chráněna jeho silou a jeho radostný, jasný smích jí lahodil.

Stala se šťastnou ženou. Její štěstí dosáhlo vrcholu, když se k nim přidružilo dítě, jež mělo ve svých očích radostný úsměv otcův.

A přece jakýsi hlas opakoval v ní vždy znovu: „Je to vše? Není ničeho více? Žiji jen proto, abych obšťastňovala své milé?“

„Ne,“ vzpříčilo se to potom v ní. „Musí být něco více, ale kde to jen najdu? To, po čem žízní moje duše?“

Mladá paní se opět odmlčela. Zcela zapomněla, že po jejím boku sedělo dítě a Liana, která to cítila, mlčela a ani pohybem se neprozradila.

Po dlouhém dumání zachytila žena opět vlákno svého prožívání.

„Za tichých měsíčních nocí, jako dnes, bylo chvílemi ženě, jakoby slyšela v dálce pláč. Bylo jí, jakoby s výšin padaly k zemi dolů slzy. Nevěděla však, kdo ronil tyto slzy a proč byly prolévány.

Tu nemohla se již déle udržet v krásné zahradě štěstí. Musela ven, tam, kde sídlilo neštěstí, nouze a opuštěnost.“

„Odešla opravdu, maminko?“ tázala se Liana úzkostlivě. „Pryč od svého muže a svého dítěte?“

„Ne, ne, neboj se maličká,“ pravila matka a přivinula dítě k sobě. „Opět se vrátila. Chtěla vědět, jak vypadá druhá tvář života, chtěla se stát vědoucí.“

„A co viděla?“ otázalo se dítě nevinně.

„Ó dítě, něco hrozného,“ zvolala matka a skryla v rozechvění svůj obličej do rukou. „Všude viděla hrůzu! V bídě a neštěstí byla i závist a nenávist. Kde pak osamělost mučila lidi, tam dřepělo vedle nich provinění. Nejhorší však byly nečisté oči, které po všem sahaly a všechno požadovaly. Dokonce i ženy mají tam venku takové oči a to bolí nejvíce.

Tomu však nemůžeš rozumět, dítě a děkuji Bohu, že to nemusíš vidět. Jak dlouho však ještě? Potom to vztáhne i po tobě své špinavé ruce, mé ubohé dítě,“ zvolala nyní matka zoufale. „Dosud jsi čistým květem, ale co se z tebe stane, až budeš muset jít mezi lidi?“

„Nebuď smutná, maminko,“ prosilo dítě. Zůstanu u tebe, neodejdu od tebe.“

„Neslyšíš to, Liano,“ naslouchala matka do noci. „Je mi opět, jakoby padaly slzy na zem, slzy s nebeských výšin a jako by něco naříkalo v nesmírné dáli.“

„Maminko, jak pokračuje ta povídka?“ připomenulo dítě. „Proč nezavolala paní smích? Půjdu teď na louku a budu jej hledat, počkej, brzy bude opět zde!“

Liana se svižně vysmekla z matčina náručí.

Tu se sepjaly ruce mladé paní k tiché modlitbě. Její duše se obrátila vzhůru, hledajíc pomoc.

„Všemohoucí, dal jsi mi vše, co si může člověk přát. Přeplněna je míra mého pozemského štěstí. Přece však ve mně žízní má duše. Ty to vidíš, Ty to víš! Pomoz mi!“

Dlouho se takto modlila a zvolna vešel mír do její duše.

Když vzhlédla vzhůru do stříbrného světla měsíce, tu roztrhly se náhle závoje, rozdělily se a jako osvobozena od tíhy, vznášela se mladá paní do výše, do světla.

Ohlížejíc se zpět, spatřila ještě mžikem sebe samu ve spánku na lavici. Udivena chtěla se tázat? Jak je to možné? Jsem přece zde? Táhlo ji to však již dál, výš a výše, vzhůru ve spěšném letu, až jemně sklouzla k zemi v cizí zahradě nadpozemské krásy.

K ní dolů se snášela z růžových výšin podivuhodná líbezná postava, obetkaná překrásným stříbrným světlem. Vzhlédla a střetla se s pohledem, který mluvil o nedotknutelné vznešenosti a přece k sobě přitahoval.

Zaslechla jméno – bylo její? Bylo jí cizí a přece tak důvěrné, jakoby je znala již odevždy a tímto jménem byla volána. Naslouchala, když zaznělo jméno – to byl přece hlas, který hledala po celý svůj život, který slýchávala jako dítě, po němž toužívala na zemi jako žena.

Byl to ten zvuk, by to ten hlas.

Co k ní promlouval?

„Ailino, volala jsem tě a ty jsi mne slyšela. Máš být v mé službě. Chceš nechat světlo čistoty svítit na zem? Chceš pomáhat, aby byly ženy opět čisté a aby poznaly Boha a Pána? Aby jejich duše nežíznily, nýbrž aby se naplnily Světlem až po okraj?

Hleď, dávám ti s sebou květinu z mé říše. Zasaď ji ve tvé zahradě na zemi, pečuj o ni a pěstuj ji, miluj ji z celého srdce a ona ti v čistotě svých květů daruje vzpomínku na nebeskou čistotu, z níž pochází. Bude ti vyprávět o nepomíjivých zahradách, do nichž se smí jednou ženy navrátit, až se jejich duše stanou světlými.

Chceš učinit, co ti říkám?  Chceš pomáhat tvým pozemským sestrám, aby nalezly cestu zpět do věčných zahrad čistoty?

„Chci,“ odvětila Ailina, skoro omámena zázračným prožitím.

Uchopila květinu, která jí byla podávána a držela ji pevně. Jen jediná otázka pálila ji ještě v srdci: „Čí slzy dopadají občas na zem? Proč jsou prolévány?“

Tu jakoby se zastřely závojem nádherné oči líbezné postavy před ní a jako z velké dálky slyšela ještě zaznívat odpověď:

„Čistota pláče nad padlou lidskou ženou!“

Byl to sen, byla to skutečnosti? Kde se nalézala?

Mladá paní se snažila přijít k vědomí. Tu se upřel její pohled na překrásnou lilii, kterou držela v ruce, krásnější, bělejší a zářivější než dosud kdy viděla.

Nesnila tedy?

Jásavé zvolání zaznělo její hrudí. Ve své ruce držela vzácný dar čistoty.

„Liano, Liano,“ volala hlasitě, „pojď a pohleď, co zde mám!“

Dítě přiběhlo a hledělo plno nadšení na lilii v matčině ruce.

„Pohleď, zde je konec mé povídky,“ volala k ní matka.

„Nyní je i smích zcela blízko u tebe; musím to říct otci,“ jásala Liana.

Než však mohla odběhnout, zadržela ji matka ještě na okamžik.

„Liano, musíš mi pomáhat pěstovat lilii. Dostane nejlepší místo v naší zahradě, půjdeme se k ní každého dne podívat, zdali prospívá a zdali netouží zpět po nebeských zahradách.  Pak ji ukážeme všem ženám, aby se potěšily jejími květy a opatřily si roucha tak sněhově bílá, jako květy lilií, že ano?“

„Ó ano, to uděláme, maminko. Budu zalévat lilii každého dne, smím?“

„Budeme tak činit společně, mé dítě a já ti budu při tom vyprávět o nebeských zahradách čistoty a o jejich královně, která pláče nad ženami, protože se staly nečistými.

Nyní vím, kdo mne volal po celý můj život? Teď vím, po čem prahla má duše při všem štěstí a především vím, proč jsem na zemi. Povím ti to, máš to též vědět. Možná, že budeš také jednoho dne zavolána a že budeš smět sloužit čistotě na zemi, jako já smím nyní.“

„Maminko, nyní už nemusíš volat úsměv, je v tobě, vidím jej ve tvých očích!“

Ještě často slýchávala mladá paní hlas z dáli a naslouchala vždy, zda snad nenaříká.

„Již žádné slzy, které pro nás musí prolévat čistota, nesmí více padat k zemi,“ říkávala vždy znovu ke svým sestrám. „Pomáhejte všechny, aby se slzy proměnily v perly radosti.“

Volně kvetla lilie v jejich zahradě, osvěžovala ženy svou vůní a zahanbovala je bělostí svého královského kalichu. Probouzela v jejich srdcích přání, aby se jí podobaly a touhu po věčných zahradách.

Na veškerém konání žen, které střežily lilii čistoty jako svátost, spočívalo požehnání.