U potoka
v lesní úžlabině
Susanne Schwartzkopff
Dnes povedou naše kroky do hloubi velkého, hustého lesa k jednomu potůčku, jenž se řine z čistého pramene. Kde se však vzal pramen, který bez ustání vyvěrá a bublá, čistý a chladivý, který stále dává životadárný proud?
Jeho počátek musíme hledat hluboko ve skalní stěně. Vodu tam kapku po kapce neúnavně shromaždují pilné ruce malých bytostí, vodních skřítečků - tak jim můžeme říkat, a příkaz, kterým se řídí zní: shromaždovat v zemi vodu, čerpat ji a utvářet pro ni cestu, aby mohla vytrysknout na povrch.
Příkaz? Ano, tak si to můžeme představit. A kdo vydal tento příkaz? Vy to nevíte?
V prastvoření, vysoko, převysoko nad naším světem, je mocný pán všeho vodstva, který přikázal: "Napojte půdu země vodou, která daruje život!" A tento příkaz uvedl mnohé ruce bytostných služebníků do pohybu, jak na povrchu země, tak i v zemi, a voda tak byla nakonec ve všem - v mořích i jezerech, v řekách i potůčcích, i v zemském ovzduší, přijala ji také půda, a jak ji pila plnými doušky, země se zazelenala a pokryla rostlinstvem.
Můžeme žít bez vody? Ne, to by nebylo možné. Zahynuli bychom žízní a s námi všechna zvířata i rostliny.
Ale vraťme se k lesnímu potůčku. Znáte nějaký? Představte si jej, sledujte svým pohledem jeho tok, kam až dohlédnete, a tím jistě načerpáte radost, pobídku i posilu pro své dobré chtění.
Dívejte se na něj pozorně, sledujte pohledem jeho vlnky, jednou jemné, jindy zas výrazné, vždy však lahodící oku.
Lidé již častokrát nalezli slova pro vyjádření jeho skotačivého bublání, již častokrát byl nějaký ten potůček opěvován radostnou písničkou - člověk prostě našel způsob, jak živě zachytit radost při pohledu na pramenitou vodu. Vždyť je to dar Boží! A protože je darem Lásky, je v ní i život, není neživý, zurčí! To mrtvě stojatá voda, ta ztrácí svůj život, ztrácí pohyb, tedy to, co ji činí čerstvou, a kazí se...
Copak nám to teď povídá náš potůček v lesní úžlabině? Mluví o Boží lásce, která je bez konce, která každého a všechny doprovází na životní pouti - ano, zaslechli jste to dobře - doprovází člověka jako ochrana. Stačí, abys vnímal citem, a pak uvidíš ochranu Stvořitelovy lásky, pečují- cí o každý život, o všechno, všecičko!
Ale v člověku zazní otázka: jak lze spatřit u malého potůčku v hloubi lesa onu ochranu pečující o všechno? Řekla jsem již, že stačí, člověče, abys vnímal citem! Pak jistě zaznamenáš činnost bytostí, které pomáhaly razit cestu vodě, odhalíš pečlivé ruce, které chrání v blízké houštince zvířecí mládě před dotěrnou zvědavostí!
Pochopíš, že voda kanoucí shůry, z oblaků, přináší půdě vláhu a že toku vody je darována mohutná síla pohybu, že z půdy vystupuje síla země a všechno pracuje a neúnavně tká kolem života vodního koloběhu, kolem. plynoucího toku života! A zvěř přichází a pije, přilétají i maličcí komáři - i oni se smí podílet na životě v lesní úžlabině! A vodní vážka se mihne nad hladinou potoka jako třpytný drahokam a rostliny na břehu skýtají potravu...
Vidíte, jak všechno tvoří jedno velké společenství? Nic nežije pouze k vlastní radosti, všechno sdílí svůj život s mnoha jinými! -
Udělejme to také tak, lidé, a radost u srdce bude každému z nás odměnou!
A tomu všemu nás také učí skrytý pramen, z něhož je pak potůček, aby se stal potokem, říčkou a posléze řekou, která ústí do moře. Všechno žije pospolu, ve vzájemnosti, takový je život! Každý dává a každý smí brát a toto dávání a braní je projevem života! Tento věrný obraz života máme před sebou. Měli bychom, můžeme, musíme se do něj naplno zapojit a stát se vědomě příkladem, všichni! Všichni jsme totiž zahrnuti do velkého toku života a jeho běhu! Děkujme za to vznešené lásce Stvořitele.
