Oheň krbu
Susanne Schwartzkopffová
Sténaje fičel vítr začazeným komínem, skrovný oheň v krbu vzplanul, aby hned na to sám v sebe se vhroužil.
Hů-ů, hů-ů! vylo to nepřetržitě kolem domu a v komíně. Nárazy větru lomcovaly dveřmi.
Slaběji a slaběji doutnal malý plamének v krbu. Již probleskoval jen matně modrý zásvit, tu - nový závan větru, který dveře vyrazil a mrštil jimi o stěnu, až se celý dům zatřásl. Poslední vzplanutí, pak nastalo studené ticho v krbu.
Hlasité vzlykání se ozvalo z vedlejší místnosti. Ještě jeden náraz dveří o stěnu, dveře se otevřely, a Aileen uplakaná s vlasy rozcuchanými, vstoupila. Vší silou se opřela o dveře, aby je opět zavřela.
"Jak hrozný to dnes den! Hněvá se na nás Všemohoucí?" Zahleděla se na krb. S výkřikem uchopila měch, aby jím oheň rozdmýchala. Marně! Neobjevila se ani jiskérka. Zoufale klesly Aileeniny paže.
"Ještě toto nestěstí! Briane, Briane, to jest trest! Co mám jen činit?" zaštkala, klesajíc na nejbližší židli, přemožena slabostí.
"Brian ode mne v hněvu odešel, a teď uhasl v krbu oheň! Co nešťastná jen si počnu?"
Bezradně se rozhlížela kolem, mocný její vzlykot až vytí větru přehlušoval.
Vzpomněla si na Moonu. "K Mooně půjdu, ta vždy pomůže."
Rychle přehodila si šátek, pevně upevnivši jej kolem těla a v okamžiku, kdy vítr ustal, otevřela opatrně dveře.
S rachotem dveře opět zapadly. Upevnivši dveře jak se dalo, spěchala Aileen k sousední chalupě. Bouře přepadla ji již po několika krocích, cloumajíc jejími šaty a vlasy. Krok za krokem se probojovávala, vší silou bojovala!
V dálce dunělo moře, modročerné vlny bičovaly úskalí a kamenitý břeh. Temně zasmušilý mrak stál nad západem.
"Briane!" zavzdychala Aileena, vidouc na obloze temný mrak.
Bouře odervala jí slova od úst. Bez dechu dospěla k chatě sousedčině. Opět musela vyčkati oddechu větru, než mohla otevříti dveře.
Z vnitřku ovanulo jí příjemné teplo. Kolem krbu seděla Moona se svými dětmi, majíc nejmladší na klíně. Po obou stranách tulili se k matce hoši a děvčátka. Bylo vidět, že jim vypráví poutavou pohádku, ježto oči všech byly upřeny na matku. Nejmladší Lorna, ukazujíc na plápolající plameny, otázala se: "Vidíš je, maminko? Hrají si v plamenech!" "Moono!" zavolala Aileen hned při vstupu svým spěšným způsobem. "Moono, pomoz mi!"
Moona tušíc, že něco vážného přivádí Aileen k ní, poslala děti do vedlejší místnosti a nakázala jim, aby byly tiché, dokud jich nezavolá.
"Posaď se, Aileen!" řekla a obrátila se přívětivě k rozrušené ženě. Přistavila jí dřevěnou židli blízko k ohni a opět ji vyzvala:
"Posaď se a ohřej se. Jistě jsi prokřehla v té bouři!"
"Moono," zasténala Aileen usedajíc, "ach, Moono, stihlo mne veliké neštěstí: Oheň v krbu mi uhasl!"
Zaraženě patřila Moona na mladou ženu, z jejíchž tahů zíralo zoufalství.
"Víš přece, co to znamená, uhasne-li oheň v krbu," pokračovala Aileen. "Neštěstí stihne náš dům, ba ono jest již zde - Brian odešel v hněvu ode mne a kdo ví, uvidím-li ho ještě někdy!"
Jako na potvrzení jejích slov zavyla bouře a zatřásla všemi dveřmi i okny. Moona vstala, aby se přesvědčila, zda vše jest dobře uzavřeno. Nato přistoupila k Aileen a položivši jí ruku na rameno, řekla:
"Nejprve se trochu uklidni a pak mi všechno povíš, Aileen."
Mateřské teplo, jež v Moony vyzařovalo, bylo pro Aileen velkým dobrodiním. Osušila slzy a začala vyprávět:
"Měli jsme zase půtku mezi sebou - Brian a já -- "
"Zase jsi ho trápila svou nesmyslnou žárlivostí?" přerušila ji Moona.
Studem svěsila Aileen hlavu. Váhavě dodala: "Ano, vyčítala jsem mu - - - "
"Jak bláhová jsi, Aileen!" pravila Moona vážně. "Svou bezdůvodnou žárlivostí se nerozvážně připravíš o Brianovu lásku. Brian tě opravdu miluje, o tom tě mohu ujistit, ale chceš-li si ho k sobě uvázati jako psa, aby tě ustavičně jen obskakoval, pak se nediv, osvobodí-li se jednoho dne a ty pak za to budeš celý svůj život pykat!"
Aileen přikývla.
"Jest to stále silnější mne," snažila se ospravedlniti. "Mám ho tolik, tolik ráda, ba nelze mi bez něho žít!"
"To není pravá láska, odnímá-li druhému svobodu," mínila Moona.
"Dobře jsi to, Moono, řekla," odvětila Aileen. "Vy oba jste starší, klidnější a pak, ty šťastná, máš své děti."
"I ty se dočkáš toho štěstí!" konejšila Moona zarmoucenou. "Ale může Všemohoucí poslati děťátko do tvé chaty, není-li v ní pokoje?"
Pokáraná Aileen mlčela. Hle, jen ona sama je příčinou svého utrpení, jehož se chce zprostiti hádkami s mužem - dobrým mužem.
Znovu začala vzlykat, opřela hlavu o stůl a tonula v slzách. Z této tísnivé bolesti ji Moona vyrušila.
"A jak se to přihodilo s krbem?" otázala se.
"Ach, ano!" ulekla se Aileen. "Brian v hněvu odešel a vzal si člun ač jsem ho prosila, snažně prosila Vyplul na moře Brzy nato vypukla bouře, před níž jsem ho varovala. Beze slova rozloučení odrazil... A nyní jest již tak dlouho venku. Kdo ví, zda ho ještě uvidím. Tuto bouři nezdolá!"
Opět byl by ji přemohl pláč, ale Moona se tázala dále:
"A potom?"
"Potom jsem šla do své světnice a na oheň si ani nevzpomněla. Náraz větru vyrazil dveře, a když jsem je zavírala, viděla jsem, co se stalo. Je to veliké neštěstí. Moono, milá, dobrá Moono, co si mám počíti? Pomoz mi odvrátit hrozící zkázu!"
Zamyšlena zírala Moona do ohně, který v jejím domě tak jasně plápolal, světnici zahříval a u něhož právě svým drobným milým dětem s láskou vyprávěla.
Aileen ji pozorovala.
"Čteš své příběhy snad z ohně, Moono?" otázala se náhle.
Moona pohlédla na ubohou a vidouc ji před sebou tak mladičkou, vzpomněla si, že vyrůstala bez matky, lásky matičky nepoznavši a pocítila s nebohou velikou soustrast.
"Ano," odpověděla, "ano, plameny mi našeptávají, co mám dětem vyprávět. Slyším samé dobré hlasy, naslouchám-li jim a děti ochotně poslouchají a tak se i učí. Nikdy nehřmotí, aniž se hádají, vypravuji-li jim u teplého krbu povídky a já si vzpomínám, že zrovna tak tomu bylo i doma u matky. Věř mi, na nic jsme se s větší radostí netěšily, jako na černou hodinku u krbu! Denní matčina práce se ukončila a my unaveny hrou, lačně a spokojeně naslouchaly. Pro celý život jsem se ve svém dětství zahřála u tajemného ohně rodinného krbu a nyní to zase vracím svým dětem."
"Jak krásné jsi měla mládí!" pravila Aileen, "mně nikdo nevyprávěl takových bájí, byla jsem vždy ´ivokou Aileenou´, skákající přes močály a pustiny."
"Chtěla bys někdy poslouchat, až budu dětem vypravovati?" tázala se vlídně Moona.
"Ach, ano," zněla Aileenina radostná odpověď. "Velmi ráda přijdu. Ale - -" a její veliké neštěstí, které ji stihlo, se objevilo před ní náhle v celé své velikosti. "Můj krb vychladl a ztemněl!"
"Dnes Aileeno, nemůžeme jej více roznítit," doložila Moona. "Bouře by nám zhasla louč dříve, než bychom ji k tobě donesly. Víš co, zůstaň u nás přes noc, vyspi se v teple a zítra ti dám oheň. Přijímáš?"
"Ty dobrá! Ovšem, ale neštěstí tím přece není odvráceno! Co mám činit? Co jen učiním? Briane, ó Briane!" hořekovala znovu.
"I tu vím radu, Aileeno. Ráno půjdeme spolu k Britě, chceš-li a zeptáme se jí a vyprosíme si její rady a pomoci."
"Brita-" snivě hledí Aillena do plamene.
Zdálo se jí, jako by zíral na ni z plamenů stařičký obličej jasnovidky. Hleděla přísně, co asi předpoví? Plameny se mihaly, vzplanuly, ale zase poklesly.
"Všemohoucí, pomoz mi!" uniklo v horoucí prosbě Aileniným rtům.
Nezjemnily se Britiny tahy?
"Ano, zítra časně ráno vyhledáme Britu," rozhodla mladá žena. Moona zavolala děti k večerní modlitbě, připravila hostu lůžko na lavici blíže hřejícího krbu a za chvíli spali všichni v chatě pokojným spánkem, ač bouře ještě dlouho řádila kolem domku.
Druhého dne vysvitlo slunko. Hladina moře se leskla jako zrcadlo a tichounce se dmuly velké rybářské sítě ve větru. V Aileenině srdci ožila nová naděje.
Pátrala po dálavě hladiny, toužíc spatřiti nějaký člun, leč marně.
"Očekáváš též svého muže?" tázala se Moony.
"Pomodlíme se za oba. Cullin jest již delší dobu pryč. Doufala jsem, že se vrátí před bouří," odvětila Moona.
Po prostinké snídani vydaly se obě ženy na cestu. K chaloupce Britině bylo daleko. Byla skryta hluboko v lese a než k ní dospějí, musí přejíti močál a pustinu, jež se před ní rozprostírají. Uběhlo mnoho hodin, než se dostaly na velikou mýtinu obklopenou kolem dokola vysokými kameny, v jejichž středu stál velký kamenný stolec.
Na kraji mýtiny stála chaloupka. Ženy zaklepaly a vstoupily. Oči uvyklé slunečnímu světlu musely si na přítmí světničky teprve zvykat. Po chvíli rozpoznaly u ohně postavu, jejíž oči tázavě hleděly na příchozí.
"Buď zdráva, Brito!" ujala se Moona slova. "Přivádím ti Aileenu, jež se nalézá právě ve veliké nouzi. Ráda by si vyprosila od tebe radu a pomoc."
Britiny zraky spočinuly na mladé ženě. Aileeně se zdálo, jako by pronikaly až na dno jejího nitra. Statečně snesla tento pohled, nesklopivši ani hlavy ani očí.
"Potkalo mne neštěstí," počala zajíkavě. "Můj oheň v krbu mi včera uhasl. Bojím se neštěstí, jež stihne můj dům a největší strach mám o muže, který v bouři vyplul včera na moře. Ó, ty moudrá, můžeš mi poradit, jak tomu zabránit?"
Mlčky spočívaly Britiny, jak moře šedé oči, na mluvící, čtouce v její duši. Co v ní četla? Upřímnou bolest, lítost a touhu po pomoci?
Pak odevřevši ústa, pravila:
"Nepokoj v domě zhasil oheň v krbu."
Aileena se leknutím v nitru zhroutila. Zřetelně se zrcadlí doznání viny v jejích tazích. Brita tedy ví?
Sepjala ruce, zabořila do nich obličej a vzlykajíc se vyznala:
"Ano, jsem vinna: odpust'!"
"Mne nemusíš prositi za odpuštění, milé dítě," odpověděla stařičká věštkyně." Všemohoucího pros, aby ti odpustil. Teď jdi domů a změň svůj život."
"A odvrátí se potom neštěstí ode mne? Vrátí se mi Brian?" tázala se Aileena živě.
"To vše je v rukou Nejvyššího!" zněla odpověď.
"Všechno, všechno učiním, jen když Brian se mi vrátí," slibovala Aileena.
"Střez oheň, jest svatý! Věčně plane ve světlých výšinách Všemohoucího a má vždycky hořeti v lidských krbech a napomínati je, aby nezapomínali na Boha."
"Smím si zapáliti louč o tvůj oheň?" zaprosila Aileena poslušna vnitřního hlasu.
"Učiníš-li tak z čistého srdce a s díkem k Tomu, který nám oheň poskytuje, pak to učiniti smíš. Opatruj jej dobře!" napomínala ji Brita. "Leč dnes to nemůže být. Přijď sem opět v den Čistoty, kdy se tu sejdou ženy a dívky z dalekého okolí, aby si vzaly oheň z věčného plamene."
"Díky, díky!" koktala Aileen. "Budu jej opatrovati, aby již nikdy, nikdy v mém domě neuhasl."
Nato obě ženy odešly.
Sotva měly les za sebou, již pátrala Aileen očima po mořské hladině. Netrpělivost okřídlila její kroky a ona to byla, jež zvolala plna vzrušení:
"Vidíš, ty dva čluny?"
Skutečně! Na obzoru se vyhouply dvě lodice, přibližovaly se blíž a blíže a jakkoli obě ženy spěchaly, co mohly, aby došly na místo dříve, vjely oba čluny do malého zálivu, kde se ztratily ve skalách vybíhajících do moře ženám s očí.
"Je to Brian? Je to Cullin?" tázaly se v myšlenkách obě ženy. Aileen nemohouc opanovati svou netrpělivost, dala se do běhu. Starší šla zvolna za ní, až se Aileen otočila a kynouc rukou zvolala:
"Jsou'to oni!"
Rozběhla se k vysoké urostlé postavě, objala ji a vtáhla svého muže do chaloupky, kynouc Mooně na pozdrav.
Moona pohlížejíc za nimi, se smála. I jí bilo srdce lehčeji,když viděla Cullina vracejícího se domů. Její dík letěl k Všemohoucímu.
Aileen zatím bouřlivě prosila muže za odpuštění. "Ó, Briane, můžeš mí odpustit? Vím, křivdila jsem ti, ale vše se nyní změní. Co strachu jsem o tebe zakusila. Kdyby ses nebyl navrátil, jistě bych byla i já zemřela. Nikdy víc nesmíš takto ode mne odejít, nikdy víc nedám ti k tomu příležitost, Briane!"
Brianova zasmušilá tvář se vyjasnila. "Kde jste byli tak dlouho?" vyzvídala Aileen.
"Oba byli jsme zahnáni bouří na chráněné místo do malého zálivu, kde jsme setrvali až do rána. Díky Všemohoucímu za ochranu!"
Nyní čekala na Aileenu nejtěžší zpověď jejího života. Věděla, že i zde se musí přiznati k vině, má-li to znamenat počátek nového života. Statečně se přiznala ke svému provinění, vyprávěla o Moonině pomoci i o návštěvě u Brity.
"Za sedm dní, o slavnosti Čistoty, dovolíš mi jíti k Britě, že ano?" Brian souhlasil.
Při Aileenině vzrušeném napětí a očekávání dni jen zvolna míjely, ale přece se dočkala vytouženého rána. Sotva se den rozbřeskoval, když se Moona a Aileen vydaly k lesní svatyni. Obě nesly v podpaží svazek loučí, které chtěly zapáliti na posvátném ohni a přinésti je domů. Čisté byly chaty i krby žen, čistý i jejich oděv. Oheň v krbech uhašen, aby byl nově roznícen plamenem Čistoty.
Jakmile první paprsek slunce dopadl na zemi, vynořovaly se se všech stran lesa ženy a dívky. Uprostřed božiště, před kamenným stolcem, na němž plál oheň, stála Brita, zahalena v bílý dlouhý šat. Mlčky obstoupily ženy kruhem věštkyni, a když první paprsek slunce se dotkl stolce, zdvihla Brita paže k modlitbě. "Všemohoucí, slyš nás!" prosila. "Sešli nám svůj paprsek Čistoty! Vpusť jej do tohoto plamene, abychom od něho vzaly a své chaloupky osvítily, ohřály a rozjasnily. Pomoz nám setrvávati v čistotě a v čistotě tobě sloužiti!"
Neoblilo bílé světlo Britinu vysokou postavu a nezahalilo ji celičkou? Zraky všech se na ní zavěsily, srdce všech vyprošovala spolu s ní plamen svaté Čistoty. "Díky tobě, Všemohoucí, jenž jsi vyslyšel naši prosbu!" modlila se dále Brita.
Potom pohlédla na shromážděné, jako by je byla teprve nyní spatřila.
Jedna žena po druhé přistupovala k ohni, zapálila od plamene jednu z přinesených draček a mlčky odcházela svou cestou.
Tiše odcházely též Moona s Aileen. Obě pozorně opatrovaly a před závanem větru chránily rozžatou louč, rozžíhajíce další, zatím co první dohořívala. Tato zpáteční cesta byla sice pomalejší, ale prožití, které se jim dostalo je vzněcovalo k svatému slibu, že budou opatrovati plamen Čistoty a udržovati jej ve svém krbu, aby nikdy, nikdy neuhasl.
