Mořský příboj
Susanne Schwartzkopff
Na břehu moře žil jeden chudý rybář, který svou obživu získával z vln. Byla často skrovná, protože vždy když se rozpoutala bouře, nedalo se vyplout na moře. Úlovek zřídka převyšoval jeho potřeby, takže nemohl ryby prodat a postarat se lépe o ženu a děti. Přesto měl stále veselou mysl.
"Jednou přece musí přijít lepší časy," utěšoval stále svou ženu, když mu chtěla vyčítat, co všechno v jejich domácnosti chybí. V takových chvílích se dával do práce s dvojnásobnou pílí, spravoval sítě a vyplouval na moře, ať již bylo počasí pěkné nebo špatné. Vždy doufal v dobrý úlovek, který by jim měl přinést štěstí, nikdy se nevzdal naděje.
A jeho důvěra byla odměněna. Jednoho dne vyplul daleko na moře a vítr, který se proměnil téměř v bouři, ho zahnal na malý ostrov. Dosud jej neznal. Vytáhl svůj těžký člun na suchou zem a rozhodl se, že počká, až se bouře utiší. Nebyla to lehká práce, ale najednou se přiblížila velká vlna a postrčila mu člun na břeh tak vysoko, že se ocitl zcela v bezpečí. Hinerk si spokojeně hvízdl. To bylo provedeno obratně! Bezděky nahlas řekl: "Děkuji! "
Ale jak se lekl, když jakýsi hlas odpověděl:
"No, konečně, slepý člověče. Pochopil jsi teď, že ti pomáháme? Kdyby sis nás všiml dřív, byl bys dávno beze všech starosti."
Odkud se bere ten hlas, který Hinerk dosud nikdy neslyšel? Otáčel se na všechny strany, a přesto nikoho neviděl. Vtom uslyšel od moře hlasitý smích a když se podíval tím směrem, co spatřil? Nu, co myslíte, že uviděl? Přirozeně že několik veselých vodních lidí, mužů a žen, kteří mu mávali na pozdrav, volali na něho a stříkali na něho vodu. Byla to rozpustilá cháska, Hinerk se musel smát, když se na ně díval. Ale přesto by rád věděl, kdo jsou.
"Kdo pak jste?" zvolal zvědavě a odpověď zněla: "Dobří přátelé!" Po ní se opět ozval hlasitý smích.
Hinerkovi však najednou nebylo vůbec do smíchu. Zamyšleně se zeptal:
"Když jste moji dobří přátelé, nemůžete mi pomoci, abych přinášel domů lepší úlovky? Má žena a děti musí často hladovět, protože toho přináším domů příliš málo. Prosím vás všechny pěkně!" A zároveň zvedl prosebně ruce, protože se ho zmocnila úcta před velkými postavami, které se houpaly na vlnách.
"My bychom ti už dávno pomohli, kdybys poprosil," zněla nečekaná odpověď. "Ale kdo neprosí, tomu také není dáno, pamatuj si to a říkej to dál všem lidem. Uděláš to?"
,,S lidmi se sice příliš nesetkávám, ale udělám vše, co budu moci," odpověděl Hinerk.
S jeho odpovědí byli vodní lidé spokojeni a dali mu dobrou radu:
"Vyprav se pozítří k zelenému vlnolamu na východě. Naženeme ti mnoho ryb i ledacos jiného," řekli, ještě jednou se hlasitě zasmáli a naskákali po hlavě do zpěněné vody. Ponořili se hluboko a objevili se, teprve když byli daleko, daleko na širém moři. Hinerk je ztratil z očí. Musel uvažovat o tolika věcech, že jim už nevěnoval pozornost. Takže ve vodě žijí bytosti ochotné pomáhat! Vzpomněl si, že jeho babička mu již jako malému chlapci vykládala:
"Kdo si umí vodní lidi získat za přátele, ten má živobytí zajištěno. Vzpomeň si na to, Hinerku, až budeš velký!"
Teď je velký a pouze si na babiččina slova nevzpomněl, až to právě před chvílí prožil. Ale jak se vlastně stalo, že jsou dobrými přáteli? Čím si to zasloužil? Jakýsi tichý hlas mu pošeptal:
"Protože jsi nikdy neztratil veselou náladu a nepřipustíš, aby někdo trápil nějaké zvíře. Tím sis získal přátelství vodních lidí."
Hinerk na takovém jednání neviděl nic zvláštního a nepokládal je za zásluhu, ale z toho, co slyšel, měl velkou radost. Bouře se utišila. Druhého dne mohl spustit člun opět na vodu. Tak rychle ještě nikdy neplul. Vítr ho s sebou bral jen tak a dřív než se Hinerk nadál, byl doma.
"Neseš něco k jídlu?" volala na něho jeho žena zdaleka. "Doma už nic nemáme."
Hinerk zarmouceně zavrtěl hlavou. "Zítra," chtěl Kristýnu utěšit a vyprávět jí, co prožil. Žena ho ale neposlouchala. Plačky vešla do domu, zabouchla za sebou dveře a nechtěla o ničem vědět. Hinerk si musel svou radost nechat pro sebe. Vyřezával dětem ze dřeva loďky, aby tím odvedl jejich mysl od hladu, ale přesto byl rád, když se den chýlil ke konci a všichni spali.
Nazítří za svítání vyplul. Před ním se rozprostíralo stříbro-šedé moře. Marně hledal zelený vlnolam, o kterém mluvili vodní lidé. Konečně jej zahlédl na obzoru a zamířil směrem k němu. Od toho okamžiku to vypadalo, jako by jeho člun podpíraly a nesly nějaké ruce. Když se přiblížil k širokému zelenému pruhu, zjistil, že se na jednom místě cosi stříbřitě leskne. Jakmile připlul blíž, ukázalo se, že je to nesčetné množství stříbřitých těl ryb, které připluly do vlnolamu a tísnily se v něm hlava na hlavě.
Velmi potěšen rozhodil síť a za okamžik byla plná zmítajících se ryb. Mohl naplnit síť ještě podruhé a potřetí, ale pak se musel s nákladem vrátit domů. Víc se již do jeho člunu nevešlo.
Jak se asi bude Kristýna divit a radovat! Teď se budou moci všichni konečně jednou dosyta najíst a ve městě ryby prodá za příznivou cenu. Jeho nejstarší syn Eike bude moci dostat velké holínky, které potřebuje, Kristýna nové šaty a tak to pokračovalo dál. Vždyť se jim v tom malém rybářském domku nedostávalo všeho. Jen jedno jim nikdy nechybělo: pevná, vroucí důvěra a svěží odvaha.
S takovým jásotem jako toho dne nepřijali Hinerka doma ještě nikdy. Již zdaleka volal s rukama přiloženýma k ústům: "Vezu ryby, ryby, mnoho ryb!" A na jeho volání všichni přiběhli, děti i Kristýna. Jak měli veselé obličeje! Najednou řekl Eike celý udivený:
"Tati, co jsi to chytil?"
Hinerk se k němu vůbec nepodíval, překládal ryby do velkých kádí. Ale Eike zavolal ještě jednou:
"Tak se podívej, tati, co je to?"
Přitom zvedl do výšky velikánskou bílou mušli, jakou ještě nikdo z nich neviděl. Hinerk ji obracel v rukou na všechny strany, prohlížel si ji, čichal k ní, přikládal ji k uchu a stále jen vrtěl hlavou.
"Takovou mušli neznám ani já, ale je překrásná," prohlásil. "Odkud se asi vzala?"
"Z mořského dna," řekla Kristýna a měla asi pravdu. "Třeba ti ji vynesli nahoru tvoji přátelé."
Jeho přátelé? Hinerkovi se prudce sevřelo srdce, protože dosud nepoděkoval. Musí to rychle dohnat!
"Pojďte, děti," řekl napůl zaraženě, napůl již zase vesele, "volejte spolu se mnou: Děkujeme, děkujeme!"
To bylo veselé volání! Děti vůbec nechtěly přestat. Kristýna pospíchala domů připravit chutné jídlo, kterého se mohli všichni - bylo to téměř neuvěřitelné! - dosyta najíst.
To byl v rybářském domku radostný den! Cítili se tak dobře, jak již dlouho ne. Hinerk zavezl bohatý úlovek do města a vrátil se domů s těžkým měšcem peněz. Jak se radovali! Bída se nemohla vrátit tak snadno, protože Hinerk doufal, že se mu bude i nadále dostávat pomoci. S bílou mušlí si hrály jeho děti. Už jí nevěnoval pozornost.
Když za několik dní opět zkusil štěstí, vedlo se mu podobně. Tentokrát se v jeho úlovku nacházel ještě podivuhodnější předmět. Znovu jej objevil Eike a zvedl vysoko nad hlavu. Vypadal jako náramek, ale tmavý, jakoby obarvený na černo. Visely na něm různé chaluhy a mořské řasy. Hinerk již chtěl náramek zahodit, ale Eike ho poprosil: "Tati, dej mi ho!" Daroval proto náramek synovi a Eike jej vycídil, že se leskl jako zlato.
Hinerka vycíděný náramek zaujal, takže se rozhodl:
"Musím tu věc přece jen vzít s sebou a zeptat se, jestli má nějakou cenu." A když jel opět do města, vzal náramek s sebou.
Jak se však podivil, když mu za něj zlatník nabídl částku, jakou za celý život ještě neviděl pohromadě. Je to ryzí zlato, prohlásil mistr, a ta práce je zcela zvláštní, taková se hned tak nevidí. Odkud ji má?
Hinerk mu vyprávěl o tom, jaké měl štěstí, a zmínil se rovněž o bílé mušli, na kterou si přitom vzpomněl. Mistr navrhl, aby mu ji také někdy přinesl.
V Hinerkových sítích se vyskytly ještě různé jiné poklady: prsteny, které byly navlečeny na rybí ploutev a byly ze stejného zlata jako náramek, řetězy, ba dokonce cosi jako koruna se zasazenými pestrými kameny. To byl nejkrásnější kousek a Hinerk se od něho nemohl odloučit. Ukázal korunu pouze zlatníkovi a mistr Hubert ji velmi obdivoval. Poprosil Hinerka, zda by ji nenechal u něho, aby mohl kameny dobře vyleštit. Hinerk souhlasil.
Když si chtěl úzkou korunu opět odnést, nepoznal ji a musel připustit, že on -prostý rybář - by nevěděl, co s ní.
"Pro koho je asi určena?" zeptal se. Mistr Hubert mu poradil, aby ji zanesl králi. Koruna patří králi a král bude vědět, zda je to ta pravá.
Hinerk s tím souhlasil, a proto se nechal ohlásil u krále. Když král uslyšel o rybářově nálezu, byl zvědavý a dal si ho k sobě předvolat. Seděl na zlatém trůně, ale korunu neměl žádnou. Hlavu mu zdobily jen zlatorudé kadeře.
Hinerk poklekl před králem a mlčky k němu natáhl ruce, ve kterých držel korunu. Král vyskočil a zvolal:
"Tato koruna mi byla v noci ukázána, hledám ji už dlouho! Jak se ti dostala do rukou?"
Hinerk musel všechno vyprávět, o své nouzi a chudobě, o tom, jak mu vodní lidé pomohli, a o svých bohatých úlovcích. Král zamyšleně nasloucha1. Kroutil hlavou, ale všechno znělo tak samozřejmě, tak radostně a určitě, že mu musel chtě nechtě uvěřit.
"Co za tu korunu žádáš?" zeptal se a pohlédl zkoumavě na Hinerka. Teď se ukáže, zda byla vložena do správných rukou. Hinerk však skromně odpověděl:
"Pane králi, patří vám, není to mé vlastnictví. Musel jsem vám ji přinést a vložit do vašich rukou jako dar vodních lidí. Vezměte si ji a noste ji ke své radosti! "
Král naslouchal Hinerkovi s hlubokým pohnutím, pak mu podal ruku a pravil:
"Jsi oddaný člověk, budeš proto povýšen nad mnoho lidí!" Posadil si korunu na zlatě rudé kadeře a hle, koruna jasně zazářila. Drahokamy se třpytily a vrhaly takové paprsky, že Hinerk musel zavřít oči. V srdci však měl velikou radost.
Král dodržel slovo. Odvedl Hinerka z jeho malého rybářského domku a předal mu do správy část své země, celé mořské pobřeží. Hinerk je měl střežit, chránit před přepady, budovat ochranné hráze proti přílivu, aby nepronikal příliš hluboko do nitra země a nepůsobil škody, a věnovat se ještě dalším věcem.
Hinerk rád převzal tento důležitý úřad. Vodní lidé mu radili, takže všechno, co nařídil, dopadlo dobře. Bouřlivé přívaly vod se zemi vyhýbaly a vždy bylo dost bohatých úlovků.
A co bílá mušle? zeptají se zvědaví posluchači. Inu, s ní to bylo velmi zvláštní. Jednoho dne přišel Eike opět za otcem a zeptal se ho velmi důležitě:
"Tati, víš, že bílá mušle mluví?" Hinerk celý užaslý přiznal, že to dosud nevěděl. Eike mu podržel mušli u ucha a Hinerk zcela zřetelně slyšel, jak se vodní lidé vesele smějí, plácají do vln, až vlny vystřikují, a smál se také.
"Už víš, tati, že jsem měl pravdu?" zeptal se Eike. Hinerk mu však nařídil: "Tiše, chtějí něco říci!"
Eike byl potichu jako myška, takže Hinerk zřetelně slyšel:
"Pozor! Od severozápadu se blíží bouře! Stáhněte plachty, nastavte kurs směrem k pevnině, vraťte se domů!"
Na obloze Hinerk neobjevil dosud nic, chtěl ale varovat všude, kde mohl. Poslal proto své děti k sousedům, aby oznámily, že hrozí nebezpečí bouře.
"Vodní lidé hlásí, že od severozápadu se blíží bouře!" musely říkat děti. Všichni rybáři věděli o vodních lidech, vždyť byli všichni dětmi moře a byli s mořem srostlí.
Hinerk zřídil strážní službu a z vysokého stožáru vysílal signály, které pak jiní lidé předávali dál. Celé pobřeží tak okamžitě vědělo, že se blíží nebezpečí, ale také že je naděje na dobrou plavbu. V takovém případě se na stožáru vesele třepetala červená vlajka tvaru trojúhelníka. Jestliže hrozila bouře, byla vlajka černá, pokud se dalo očekávat bezvětří, vlála na stožáru žlutá vlajka. Tuto řeč znaly již i malé děti a když na stožáru zavlála vlajka jiné barvy, běžely rychle za rodiči.
Od té doby již nedocházelo k neštěstím, ale ani se nikdo nevydával na plavbu zbytečně. Na pobřeží žil veselý mořský nárůdek, který se uměl smát právě tak vesele jako vodní lidé. Této zemi dali její sousedé, kteří na tom nebyli tak dobře, jméno Šťastná země. Blaze tomu, kdo se tam narodil a kdo tam směl žít.
Vodní lidé ukázali obyvatelům Šťastné země ještě mnoho věcí. Naučili je mnohé chápat lépe a vynesli z hlubin ještě mnoho pokladů. Ale bílá mušle již mezi nimi nikdy nebyla. Přecházela dědictvím na děti a vnuky a zůstala pomocníkem tak dlouho, dokud lidé vodním lidem děkovali a měli je rádi. Když na ně ale časem zapomněli, mušle jednoho dne zmizela a už ji nikdy nikdo nespatřil. Vynoří se opět?
Teprve až se lidé změní, bude znovu existovat Šťastná země, budou se vynořovat poklady z moře a vodní lidé budou opět přáteli lidí.
Pomozme k tomu všichni.
