Pamatuj si mě     Zapomenuté heslo?   Registrovat  

Když slunce zapadá

 

Susanne Schwartzkopff

 

 

Všichni známe krásné západy slunce, kdy na mlžném obzoru zapadá sytě červený sluneční kotouč. Zbarví celou oblohu svým žárem a obloha zaplane, jako by byla bránou k nebeské nádheře.

A pak je slunce najednou pryč, obloha bledne, dostává modré a také jasně fialové tóny, nakonec se setmí a vycházejí hvězdy. I jejich světlo je krásné, čisté a jasné, ale světlu slunce se přece jen nevyrovná.

Tak jsou mnozí lidé jako malé slunce, které všechno pozlacuje a rozžhavuje. A když zemřou, zdá se, jako by všechno potemnělo, dokud si ostatní neuvědomí, že zůstaly hvězdy. Přesto že jejich světlo není tak jasné a hřejivé jako světlo slunce, ozařuje noc a vrhá útěšnou záři do tmy. Maxmilián byl právě takový člověk - sluníčko. Kam přišel, šířil kolem sebe štěstí a radost. Z jeho očí zářilo světlo, pronikalo do jiných srdcí a zahřívalo je tak,jak by se sama od sebe nemohla nikdy zahřát. Proto ho lidé milovali, bez něho nebyla žádná radost dost velká, cokoliv podnikli bez Maxmiliána, nepřineslo jim štěstí.

"Jak je možné, že Maxmilián má vždy ve všem štěstí? Že se mu všechno daří?" ptali se jeho přátelé. Když se mu však podívali do zářivých očí, bylo jim vše jasné, věděli, že to tak musí být. A nadále k němu lnuli a svůj čas trávili nejraději v jeho blízkosti.

Maxmiliánovi ale toto štěstí nespadlo samo do klína, to si nemyslete. I on si je musel nejprve vybojovat a nevedlo se mu vždy dobře. Také on se brodil záplavou nesnází. Ale vítězně jí prošel, takže se kolem něho nakonec rozjasnilo. Poslyšte, jak k tomu došlo.

Když byl Maxmilián ještě mladý, měl široké možnosti a viděl všechno v růžovém světle, vydal se na cesty, protože chtěl poznat svět. Otcovský dům mu začal být příliš těsný.

Rodiče mu nebránili. "Jdi a zkus, jaké budeš mít venku štěstí," řekli.

Věděli, že se mladí lidé musí vydat ven do světa, musí se obrousit v cizím prostředí. Maxmilián proto vesele uchopil poutnickou hůl, krátce se rozloučil s rodiči a vydal se na cestu. Putoval mnoho dní a týdnů. Nikde se nezdržel dlouho, protože dálky ho stále vábily, aby pokračoval v cestě. Stále věřil, že tam dál to musí být ještě krásnější, že tam ho očekává "velký zázrak", jak to sám pro sebe nazýval. Co by tím velkým zázrakem mělo být, nevěděl, ale že se s ním setká, tím si byl naprosto jist.

Tak procestoval rozsáhlá území, prošel městy i vesnicemi a všude se setkával se stejnými lidmi. Tvrdě pracovali, aby si mohli v den odpočinku užívat. Žili spolu, měli se rádi a hádali se, podle toho jak kdy.

Ale stále ještě to nebyl ten "velký zázrak". To všechno poznal i doma, velký zázrak však musí být úplně něco nového.

Protože jej Maxmilián u mnoha lidí ve městech i na vesnicích nenašel, zamířil do samoty. Usídlil se v tiché, malé osadě, chodil do vřesovišť a rašelinišť, a hledal a hledal. Samozřejmě že našel nejednoho tichého člověka, který mu pověděl mnoho podivuhodného, co vyslechl a prožil v přírodě i na nebi. Mnohé z toho Maxmiliána velmi obšťastnilo. Ukládal do sebe tuto moudrost a nesl si ji jako poklad s sebou dál. Velký zázrak to ale dosud nebyl.

Až jednou večer potkal děvčátko, které procházelo úplně samo velkým lesem. Nešlo rychle ani pomalu, kráčelo stále dál, tiše a pravidelně, jako by mělo ujít ještě velký kus cesty. Maxmilián se na ně zadíval. Vypadalo zcela jinak než děvčata, která znal. Neodolal a vydal se za ním. Kráčel stejným pravidelným krokem, klidně a tiše. Děvče šlo beze slova svou cestou potichu dál, stále hlouběji a hlouběji do lesa.

Konečně se zastavilo před starou chaloupkou a zatleskalo rukama. Otevřelo se okno a nevrlý hlas se zeptal:

"Jsi to ty, Katko?"

"Ne," odpovědělo děvče, "nejsem Katka, ale otevři mi, musím ti něco říci."

V domě bylo slyšet šouravé kroky, pak se vrzavě otevřely domovní dveře a ven vyšla jakási stařenka. Když spatřila děvče, polekala se a začala usedavě plakat. Ale děvče jí položilo konejšivě ruku kolem ramen, přitáhlo si její hlavu k sobě a hovořilo k ní.

"Nebuď smutná," zašeptalo a třebaže mluvilo potichu, rozuměl Maxmilián každému slovu. "Je to tak pro Katku lepší. Jen se podívej!"

A podrželo před stařenkou zrcadlo. Ta vykřikla, prudce se odvrátila a zvolala:

"Ne, ne, to ne! V tom případě je to tak lepší. Moje ubohá Katka! "

"Jdi teď za ní," vybídlo ji krásné děvče. "Doprovodím tě. Můžeš jí ještě zatlačit oči."

Vzalo stařenku láskyplně za ruku a doprovázelo ji zpátky cestou, po níž přišlo. Maxmilián šel opět za ním, hnán neodolatelným nutkáním.

Děvče brzy zabočilo na jinou cestu, která vedla k malé vesnici. Z jednoho domu se ještě linulo jasné světlo, zatímco ve všech ostatních již byla tma. V domě vládlo hluboké ticho. Bylo vidět dovnitř do místnosti, kde ležela dívenka na márách. Děvče k ní starou ženu dovedlo, nechalo ji samotnou a vydalo se znovu na cestu.

Maxmilián za ním putoval ještě dlouho. Viděl, jak chodí od domu k domu a sleduje, co je kde správné, chrání děti před neštěstím, bere jim ostrý nůž z ruky, ochraňuje je, aby neupadly, a přitom se šťastně usmívá. Když ale hluboce zvážnělo, Maxmilián věděl, že přišlo k umírajícímu a pomáhá mu, aby se uvolnil od svého těla.

Děvče se před Maxmiliánem pohybovalo lehounce jako paprsek světla. Věděl, že ono je tím "velkým zázrakem", po kterém dříve toužil.

Jednoho dne ztratil jeho stopu. Nemohl je nikde najít. Ptal se po něm, ale nikdo je neviděl, neznal, ani o něm nevěděl. Když je Maxmilián popisoval, každý jen vrtěl hlavou. Ne, takové děvče ještě nikdy neviděli, asi se mu to zdálo.

Maxmilián to však věděl lépe a slavnostně si slíbil, že se nezalekne žádné námahy, dokud děvče nenajde.

Vrátil se k lidem, protože se obával, že v ústraní nemůže děvče potkat. U lidí měl větší naději. Ale i když hledal velmi usilovně, krásné děvče nenašel.

Už o něm nemluvil, jenom se vždycky podíval na každé děvče, zda se mu nepodobá. Leckteré děvče se mu sice trochu podobalo, ale když se na ně zadíval pozorněji, to nejlepší přesto chybělo, takže se opět odvrátil.

Jednoho dne ho napadlo, že děvče často potkával u umírajících, a rozhodl se, že se naučí léčit, aby mohl také pomáhat umírajícím. Možná se někdy setkají u úmrtního lože.

Začal se proto horlivě učit u jednoho moudrého mistra. Učil se bojovat proti horečce a léčit lidské tělo. Učil se rozpoznávat nemoci dříve, než propuknou, a učil se jim předcházet, což je ještě lepší než je léčit. Brzy svého mistra předstihl, a proto ho vyhledávalo mnoho lidí a prosilo ho, aby jim po- mohl.

Pomáhal všem trpělivě a s láskou, ale stále toužil po tom krásném děvčeti s tichou tváří. Nikde je však nepotkal, i když navštívil mnoho umírajících.

Jednoho dne ho zavolali k mladíkovi, který utrpěl při pádu těžké zranění a ležel bezmocně a nehybně na smrtelné posteli. Mladík mu položil trpkou otázku: "Proč se mi to stalo? Jsem ještě mladý a už musím zemřít?" Vtom vklouzla do pokoje jakási postava. Když ji Maxmilián spatřil, téměř vykřikl radostí. Konečně k tomu došlo, velký zázrak je opět tady!

Toužebně hleděl na děvče, které se vůbec nezměnilo. Chůzi mělo dosud tak neslyšnou a pružnou jako tehdy, hlas stejně tichý, a přesto dobře slyšitelný. Děvče se sklonilo nad mladým člověkem a utěšovalo ho, jako tenkrát dodalo útěchu truchlící matce.

"Nebuď smutný," řeklo děvče. "Podívej se do zrcadla."

A podrželo i jemu před očima zrcadlo, ve kterém tehdy stařenka viděla, jaký smutný osud by Katku očekával, kdyby zůstala naživu.

Mladý člověk se zděsil. Je to pravda? Viděl sám sebe, jak má na zádech těžké břemeno, pod kterým se téměř hroutí. Bylo špinavé, zdálo se, že je to špinavý měch plný kamení. Téměř ho rozdrtil. Tak přece nemohl dál žít! Kdyby z něho toto břemeno nikdo nesejmul, musel by se zhroutit.

Vtom krásné děvče ukázalo na zrcadlo a řeklo:

"Smíš začít ještě jednou od začátku. Boží láska tě odvolává, abys začal nový život. Ale dávej si pozor, aby sis znovu nenaložil těžké břemeno! Podruhé ti už nikdo nepomůže."

Mladý muž zavřel s díky oči a pokojně skonal. Maxmilián nechápal, co se zde přihodilo, a velmi rád by se na to děvčete zeptal. Vyklouzlo však tiše ven a nemohl je nijak zadržet.

Dlouho musel čekat, než je zase potkal. Tentokrát u úmrtního lůžka jeho matky, k němuž ho přivolali.

"Můj synu," mohla ještě zašeptat a s námahou mu pohladila ruku. "Konečně jsi přišel? Tak dlouho jsem na tebe čekala," vydechla matka a zavřela oči.

Maxmilián se do hloubi duše polekal. Snad její duše již neodletěla? Chtěl jí ještě říci tolik milého, poděkovat jí za všechnu její lásku. Mělo to být příliš pozdě?

Vřele prosil: "Všemohoucí, vrat mi mou matku ještě na hodinu, abych jí mohl říci všechno, o čem jsem příliš dlouho mlčel!"

 

Zatímco se tak modlil, otevřely se potichu dveře a do místnosti vešlo to cizí děvče. Přistoupilo k úmrtnímu lůžku, ale zrcadlo, které vytáhlo ze záhybů svého oděvu, nepodrželo před nemocnou, ne, podrželo je před Maxmiliánem a jemu nařídilo, aby se do něj podíval.

Spatřil sám sebe, jak chodí od jednoho nemocného ke druhému a pomáhá jim. Ale vždy to bylo jen tělo, kterému přinesl pomoc. Zde v zrcadle poznal, že mnohem více nemocné než jejich těla jsou jejich duše a že potřebují, aby se mnohem více pomoci dostalo jejich duši. Že to ještě nikdy nezpozoroval! Zdálo se mu to teď nepochopitelné.

Pohlédl vzhůru. Jaké má děvče překrásné, hluboké a jasné oči! Pronikaly mu až do nejhlubšího nitra, zdálo se, že v něm čtou jako v otevřené knize, nemohl před děvčetem nic skrýt.

"Pomoz mi!" prosil úpěnlivě. "Od nynějška to chci dělat lépe."

Děvče mu podalo své zrcadlo. "Nechej si je," řeklo, "a vezmi si je, až půjdeš k některému nemocnému. Pomáhej zejména duším, které se chystají vydat na cestu. Když kolem nich pohasne světlo, rozžehni jim jiné, které svítí i v noci."

Po těchto slovech zmizelo. Maxmilián držel malé zázračné zrcadlo v ruce a obracel je a prohlížel si je ze všech stran, jako by chtěl přijít na jeho tajemství.

"Co to držíš v ruce?" uslyšel náhle matčin hlas.

Ó sláva, matka žila a on mohl položit hlavu na její polštář a všechno, všechno vyslovit, všechnu lásku a vděčnost. Naplněna radostí naslouchala, jeho slova ji občerstvovala jako balzám, sklízela v nich žeň své mateřské lásky.

"Můj milý synu," zašeptala a v těchto slovech bylo všechno. Maxmilián bezděky natočil zrcadlo tak, že do něho padl matčin pohled. Radostně zvolala:

"Ó, jak je to krásné, jak překrásné! Pane, můj Bože, voláš mě k sobě?"

Klesla nazpět do polštářů, oči jí pohasly a Maxmilián zůstal v tichém pokoji sám.

Co asi matka v malém zrcadle viděla? Když je obrátil k sobě a podíval se do něho, neukázalo mu nic, viděl jen průhlednou skleněnou plochu, ve které se nic nezrcadlilo.

"To není možné," pomyslel si. Pak se v něm ozval hlas: "To je zázrak lásky, že přináší každému útěchu v čase, kdy ji nejvíce potřebuje."

To je ten velký zázrak! Teprve teď jej Maxmilián našel a už se jej nevzdal. Pomohl mnoha lidem tím, že jim ještě v posledním okamžiku otevřel oči, poskytl útěchu a probudil v nich odvahu. A tím se jeho srdce rozehřálo tak, že bylo celé prozářeno láskou a že z něho vycházela jakoby sluneční záře.

Ještě v mnoha lidech zažehl s pomocí zázračného zrcadla světlo svítící i v noci.

Krásné děvče však již nikdy nepotkal.

Přidat komentář

Odeslat