Co vyprávěly hvězdy?
Susanne Schwartzkopff
Často, když nemohl hned usnout, hleděl malý Jindřich vzhůru na tmavomodrou noční oblohu, kterou mohl sledovat ze své dětské postýlky, a malou ručkou mával hvězdám na pozdrav. Ráno se ptával matky:
"Mami, co říkaly hvězdy? Už to nevím, nemohu si to zapamatovat!"
Ale matka nikdy nic nezaslechla a plísnila svého malého chlapce, že je snílek. Jindřich se proto přestal ptát. Každý večer si však umínil, že si až do rána zapamatuje, co říkaly hvězdy, protože věděl zcela určitě, že mu něco vyprávěly. Stále znovu prosil:
"Řekněte mi to ještě jednou, hvězdy!" Ale hvězdy vyprávěly své příběhy vždy jen jednou. Jedna hvězda se neobjevovala pokaždé, ale byla zvlášť velká a jasná a Jindřich ji měl velmi rád. Říkal jí hvězdný král. Jednoho večera poprosil:
"Hvězdný králi, vezmi mě k sobě, abych ti dobře rozuměl!" Vtom spatřil, jak se k němu od hvězdného krále blíží dlouhý bílý paprsek. Připomínal lidskou paži a snadno zvedl malého Jindru rychlostí blesku vzhůru k sobě. Jindřicha trochu jímala závrať z rychlého letu, ale statečně si protřel oči a rozhlédl se kolem.
No ne, jak je zde krásně! Úplně jinak než na zemi. Půda byla hustě posypána zlatým pískem. "Přirozeně, jak by ta hvězda jinak mohla zářit tak zlatě až k nám?" pomyslel si Jindřich. Ve zlatém písku rostly zlaté květiny, které rozevíraly zlaté listy a ty se tiše pohybovaly ve větru. Ze všeho nejkrásnější přitom bylo, že listy zněly a tiše a něžně zpívaly sladké, líbezné melodie.
Jindřich je zkusil také zazpívat, ale nebylo to tak snadné, protože melodie se neustále měnily a zaznívaly stále jiné. Proto si jenom chvilku tiše pobroukával spolu s nimi a pak šel kousek dál.
Dorazil k vysoké hoře, která byla také celá ze zlata. Stál na ní krásný zámek, na němž vlál velký zlatý prapor.
"To je určitě zámek hvězdného krále," pomyslel si Jindřich. "Musím k němu zajít a poprosit ho, aby mi vyprávěl své příběhy."
Statečně kladl malé nožky do zlatého písku, který pokrýval i zlatou horu, a stoupal vzhůru. Vzduch byl tak lehký a čistý, že Jindřich rychle postupoval vpřed. Dříve než si pomyslel, stál nahoře před zámkem a zaklepal.
"Kdopak je to venku před bránou?" zeptal se hluboký mužský hlas a Jindřich nebojácně odpověděl:
"To jsem já, malý Jindřich."
"Koho hledáš, malý Jindřichu?" promluvil hlas a znělo to, jako by se trochu smál.
"Hledám hvězdného krále," odpověděl Jindřich. Tu se brána rozletěla dokořán a před malým chlapcem stála vysoká, velitelská postava se zlatou korunou na hlavě. Kolem ramen měla široký modrý plášť, na kterém byly vyšity zlaté hvězdy.
"Pojď dovnitř," řekl hvězdný král milostivě a zavřel za Jindřichem bránu.
Chlapec tiše stál a pozoroval nádheru, jež ho v paláci hvězdného krále obklopila. Co zde bylo možné všechno spatřit! Jindřich si prohlížel nádherný trůn, nad kterým byl na zlatých sloupcích modrý baldachýn. Potom si všiml zlatých židlí a křesel. Stěny se leskly zlatem a mezi ním se třpytily a jiskřily jako tisíc sluncí diamanty. Jindřicha, který na takovou nádheru nebyl zvyklý, to oslnilo, ale pak se podíval hvězdnému králi do očí a sebral opět odvahu.
"Budeš mi teď vyprávět příběh, který si budu moci zapamatovat?" zeptal se Jindřich a díval se prosebně na hvězdného krále.
Hvězdný král nemohl odporovat a začal hned vyprávět:
"Bylo jednou - tak musí začínat všechny příběhy, že?" Jindřich přikývl. Král pokračoval: "Tedy, byl jednou jeden velký král, který měl jediného syna. Poslal ho do světa, aby se všude porozhlédl a pak si přivedl domů nejkrásnější nevěstu. Královský syn všechno slíbil, vydal se na cestu kolem světa a dlouho se nevracel. Cestoval a cestoval a všude se mu líbilo a všude by nejraději zůstal. Ale pak si vzpomněl na svého otce a na to, že má přivést domů krásnou nevěstu. V každé zemi se proto ohlížel po děvčatech, až našel dívku, která se mu zdála být nejkrásnější. Jmenovala se Jolanda a královský syn jí vyprávěl o svém otci, velkém králi, který je očekává, aby jim vystrojil nádhernou svatbu.
Jolanda souhlasila. Cestovali po souši i po moři, ve dne v noci, až se dostali do království jeho otce. Uvítaly je děti ozdobené květinami, protože král ve svém zrcadle nazývaném "Skutečné dění" viděl, že jeho syn přichází, a připravil vše pro jeho příchod. Nevěstu přijalo dvanáct panen v bílých šatech. Musely jí posluhovat a plnit všechna její přání. Královského syna přijalo dvanáct rytířů, kteří před ním tasili a sklonili meče.
"Nyní budeš vládnout zemi místo mě," řekl král, posadil synovi na hlavu korunu, poučil ho o jeho povinnostech a zanedlouho zemřel.
Tak se stal Herimor králem a Jolanda královnou. Oba se měli rádi, vládli své zemi moudře a dobře a lid je miloval. Jen jedno jim ještě chybělo k dovršení jejich štěstí - dítě! Prosili, úpěnlivě prosili o dítě, ale toto přání jim nebylo splněno.
Na královnu proto dolehl hluboký žal a nic již nedokázalo vyvolat úsměv na její tváři. Z toho ztěžklo srdce i Herimorovi, takže dal rozhlásit, že bohatě odmění toho, kdo dokáže, aby se královna opět smála, a kdo rozveselí její srdce. Ale nikdo to nedokázal.
Když se jednoho dne procházeli v zahradě, přeběhl jim přes cestu malý psíček a tak legračně skákal, tak prosebně zvedal tlapky k Jolandě, že jí obličej zkrásnil slabounký úsměv. Sehnula se k psíčkovi, vzala ho do náručí a hladila ho.
"Kdo jsi a kam jdeš?" zeptala se a k jejich největšímu údivu pes odpověděl:
"Mám se stát společníkem tvého syna a hrát si s ním."
"Ale já přece nemám syna!" zvolala nešťastná královna a z očí jí vytryskly slzy.
Malý psíček pokračoval, jako by nic neslyšel: "Brzy k tobě zavítá syn. Přijmi ho dobře, je to syn hvězd." Královně začalo překypovat srdce, tiskla zvířátko k sobě a nechtěla je pustit. Ale v nestřeženém okamžiku jí psíček vyklouzl a byl ten tam, nikdo ho nemohl najít.
Královna již neplakala. Smála se a vesele povídala, takže i Herimor opět ožil. Po roce královna povila čarokrásného syna, který měl na čele jasnou hvězdu na znamení toho, že je synem hvězd. Oba rodiče ho něžně milovali a on opětoval jejich lásku.
Když začal princ Behar mluvit, byla jeho první otázka:
"Kde je můj psíček Luhi?"
Vtom si rodiče vzpomněli na malého psa, který jim oznámil, že se jim narodí syn, a dali ho hledat po celém království. Ale nikdo nebyl schopen Luhiho najít. Teprve když si Behar jednoho dne hrál v zahradě, přiběhl najednou celý šťastný k rodičům s Luhim v náručí. "Luhi, Luhi," jásal znovu a znovu a tiskl Luhiho něžně k sobě.
To vám ale byli dva veselí kamarádi, princ Behar a psíček Luhi! Behar nikdy nezatoužil po jiném společníkovi. Bylo mu nejmilejší, když se mohl vesele prohánět s Luhim a hrát si s ním, a rodiče s tím souhlasili.
Princ Behar dospíval k radosti všech, stal se z něho krásný jinoch a hvězda na jeho čele byla stále jasnější a jasnější.
Jednou večer se ho matka zeptala:
"Pověz mi, mé dítě, jak to, že máš na čele hvězdu?" Behar na ni udiveně pohlédl a odpověděl:
"Ty to nevíš, máti? Luhi ti to přece řekl! Přišel jsem k vám z hvězd, a proto mám na čele hvězdu."
Matka zmlkla a dlouho uvažovala o jeho odpovědi. Bylo zcela nemožné říci Beharovi nějakou lež. Kdo před něho předstoupil a podíval se mu do očí, ten musel říci pravdu, ať chtěl nebo nechtěl. Před jasnou hvězdou na jeho čele lži prchaly a Behar mohl svému otci říci, kdo mu slouží věrně a kdo ne. I když byl mladý, přesto byl jeho nejlepší oporou a otec se ho tázal na radu ve všech státních záležitostech.
Jeden závistivý soused chtěl králi Herimorovi urvat kus jeho země. Přitáhl s velkým vojskem a chtěl si přivlastnit, co mu nepatřilo. Herimor velmi posmutněl, protože se mu prolévání krve ošklivilo. Zeptal se Behara na radu, co má dělat. Nemůže nechat svou zemi zmrzačit a coby se stalo s jejími obyvateli? Ale také nechce vést válku.
Behar ho požádal:
"Jen mě nech jednat, otče, pomohu ti."
Převlékl se za žebráka, vypravil se ke králi sousední země a poprosil ho o almužnu. Král mu ji ale příkře odepřel. Tu zvedl Behar ruku a zvolal:
"Tak jako máš tvrdé srdce, stejně tak nesmíš uchvátit ani píď půdy! "
Po jeho slovech se Lukar , ten zlý král, rozlítil a dal ho uvrhnout do tmavé věže, kde bylo plno potkanů a myší. Beharovi však tato zvířata neudělala nic. Hvězda na jeho čele zářila tak silně, že se v temné místnosti ve věži úplně rozjasnilo. Strážce, který, který měl Behara hlídat, se jasného světla bál, a proto vše ohlásil králi. Král se chtěl přesvědčit sám a vypravil se za Beharem. Ucouvl však před světlem, které vycházelo z jasné hvězdy na Beharově čele.
"Co je to?" zeptal se, stěží popadaje dech, a zakryl si rukou oči. Jasné světlo ale pronikalo vším.
Přikázal proto, aby Behara vypověděli z města, a Behar se vydal domů. Cestou volal všechna zvířata žijící v lese, ve vzduchu i v zemi. Přišla všechna na jeho zavolání, vždyť byl synem hvězd. Prosil je, aby se postavila proti Lukarovu vojsku a nepustila nikoho dál do Herimorovy země. Zvířata slíbila, že mu budou k službám. Pak šel klidně domů a sdělil otci, že se nemusí ničeho obávat.
Lukarovi se vedlo špatně. Kamkoliv přišel, pustily se do jeho vojáků vrány, které se shromáždily ve velkých hejnech. Sedaly jim na hlavy a klovaly je do očí, takže vojáci s křikem utíkali. V lesích je napadaly smečky vlků a rysů.]Jiná zvířata vylézala ze země a štípala a kousala je do nohou, až se všichni obrátili na útěk. V tu chvíli útrapy přestaly.
Behar navštívil ještě jednou Lukara a řekl:
"Vidíš, že nic nezmůžeš? Nezkoušej to znovu, byla by to tvá smrt."
Lukar nebyl schopen odpovědět ani slovo. Jako přimrazen jen strnule hleděl na jasnou hvězdu na Beharově čele. Zlé úmysly v jeho srdci však dosud nepohasly.
Když uplynul rok, vyzbrojil potají nové vojsko. Domníval se, že když neočekávaně přepadne Herimorovu zemi, bude moci svůj zlý plán přece jen uskutečnit. Luhi ale Behara varoval a Behar znovu zavolal zvířata na pomoc. Tentokrát poprosil i dobré pomocníky ve vzduchu a ve vodě. Když chtěl Lukar tajně v noci vtrhnout do Herimorovy země, zvedla se silná bouře, rozvodnily se řeky a strhly Lukara i jeho vojsko s sebou, takže nikdo z nich nezůstal naživu. Behar děkoval Bohu za pomoc a lid miloval Behara ještě víc.
Jednoho dne předstoupil Behar před rodiče a prohlásil: "Svůj úkol jsem splnil. Musím opět domů. "
Polekaní rodiče mu bránili:
"Tady u nás jsi doma, přece nás neopustíš!"
"Můj čas uplynul," pronesl Behar určitě. "Bude vám darován jiný syn a stane se králem po tobě, Herimore. Já se smím vrátit domů do svého hvězdného domova, z něhož jsem přišel, abych vám pomohl."
Královna Jolanda skryla plačky tvář na manželově srdci, ale nemohla Behara zadržet. Opustil rodiče a nikdy se nevrátil. Jolanda ještě darovala manželovi jiné děti, které byly jako květ, ale žádné z nich nemělo hvězdu na čele jako Behar."
Hvězdný král umlkl a pohlédl na Jindřicha. "Nuže, jak se ti líbí tento příběh?" zeptal se.
"Je velmi krásný," odpověděl Jindřich, "jenom jestli ho zase nezapomenu, až se probudím."
"Ať jej nezapomeneš," pravil hvězdný král a dýchl na Jindřicha, takže chlapec upadl do spánku a - probudil se dole v malé dětské postýlce u svých rodičů.
Jasná hvězda stála ještě na noční obloze. Byl opravdu tam nahoře? Asi ano, protože najednou si na všechno vzpomněl a druhého dne vyprávěl matce celý příběh syna hvězd.
Něžně přitiskla svého malého Jindřicha k srdci a řekla:
"Ty jsi můj hvězdný syn." Jindřich však její slova vážně odmítl.
"To nejsem, ale chci také vždycky říkat pravdu jako Behar." A tento slib dodržel.
Jestlipak směl ještě jednou vzhůru ke hvězdnému králi? Nechcete to také jednou zkusit? Jaké by to asi bylo?
