Truhla na poklady
Susanne Schwartzkopff
Byl jednou jeden král, který měl velkou truhlu na poklady. Stála v jeho klenotnici a každý den do ní král třikrát zašel a probíral se v pokladech. V klenotnici se dalo najít všechno z drahocenných věcí, jaké se vyskytují na zemi: hromady zlata a stříbra, mědi i cínu, drahokamů a perel. A to nejkrásnější a nejdrahocennější vždy král uložil do své truhly, kterou měl pevně uzamčenou. Kromě jeho samotného ji nesměl nikdo otevřít a klíč k ní nosil ve dne v noci na umělecky zpracovaném řetězu, který měl zavěšený na krku. Tuto truhlu na po- klady obestíralo tajemství, nikdo se na ni neodvážil zeptat, dokonce ani jeho jediná dceruška Heliana. Jenom si někdy tiše povzdechla, to když si představovala,jak krásně by se mohla ozdobit, kdyby jí otec dovolil vzít si trochu jeho perel a drahokamů. Nikdy se však neodvážila ho o to poprosit.
Každý na královském dvoře věděl, že když jde král do klenotnice, nesmí ho nikdo rušit. Úplně sám vždy otevřel truhlu, vyndal perlové náhrdelníky a prsteny s rubíny, probíral se jimi a se vzdycháním je opět položil do truhly.
Jednou večer se za ním kdosi plížil. Byl to malý panoš, který žil na královském dvoře a obsluhoval princeznu. Při velkých dvorních slavnostech jí musel nosit vlečku, otevírat dveře a klanět se před ní. Při jídle stál za její zlatou židlí a naléval jí víno do zlatého poháru, dvorným způsobem jí předkládal pokrmy a podával chléb i sladké koláče. Heliana si svého malého panoše Igora nikdy příliš nevšímala. Když ho potřebovala, byl vždy nablízku. Že i on má v hrudi srdce, na.to ještě nikdy nepomyslela, a přece často tlouklo velmi prudce. Igor pocházel ze šlechtického rodu, takže měl vybrané chování. Otec s matkou mu však zemřeli, nikdo se již o něho nestaral, a proto se často cítil úplně osamělý.
Toho večera ho za králem hnala zvědavost. Skrčil se za velkou hromadou zlatých mincí a jenom obezřetně vystrčil hlavu, aby vypátral, co asi skrývá truhla na poklady, o které se u dvora šeptalo všelicos tajemného.
Král se ztěžka dovlekl k truhle. Vypadalo to, jako by. na jeho duši leželo těžké břemeno. Zavzdychal, otevřel truhlu - a vtom se v ní zablýskaly perly a vzácné šperky, až Igorovi málem přecházel zrak. Natáhl krk ještě víc. Nevadilo to, protože král byl tak zahloubán, že neměl podezření. Vytáhl dlouhý perlový řetěz a díval se, jak se třpytí v záři světla, které přinesl s sebou. Jak e krásný! Igor se na něj nemohl vynadívat. Třpyti1 se.jako moře v záři zapadajícího slunce, ne, jako světlo měsíce na tichém rybníku v zahradě paláce.
Král odložil třpytivý perlový řetěz stranou a sáhl po drahocenném náhrdelníku, který se leskl ohnivými rubíny a diamanty.
"Ó!" uklouzlo slůvko nadšení panoši, který náhrdelník pozoroval. Hned nato sebou vyděšeně trhl, protože král se obrátil a podíval se směrem, kde byl panoš schovaný.
"To nic nebylo, asi nějaká myš," uklidnil se král. Vybral si jednu náušnici a když ji držel v prstech, "Vypadala jako kapka krve. Náušnice patřila k nádhernému náhrdelníku a spolu s ní ještě čelenka s velkým jasným diamantem uprostřed, jehož špička směřovala vzhůru, jako by to byl král, který vládne všemu. V kameni se zachytávaly světelné paprsky, takže se jiskřil, že to až píchalo do očí a téměř oslepovalo.
Král dlouho pozoroval tento královský šperk. Pak jej uložil hlouběji do truhly a probíral se hromadou drahokamů, červených, modrých, žlutých, bílých a zelených. Leskly se barvami jako duha. Zdálo se však, že všechny ty drahocenné věci mu nezpůsobují radost.
"To nejlepší chybí," mumlal, "to nejlepší chybí."
Unaveně položil poklady nazpátek, zavřel truhlu a chystal se opustit pokladnici. Igor samým údivem úplně zapomněl, že musí před králem opět vyklouznout ven. Proto když král zamířil ke dveřím a chtěl je zavřít, nezbylo Igorovi nic jiného, než aby vyskočil a snažně prosil:
"Milost, pane a králi!"
Král užasle pohlédl na svého malého panoše. V očích neměl hněv, jak se Igor obával, ale spíš radost.
"Jak ses sem dostal?" zeptal se však přísně.
"Milost, pane králi," prosil úpěnlivě Igor ještě jednou celý vyděšený, klesl na kolena a zajíkavě ze sebe vypravil:
"Tolik jsem toužil ty poklady spatřit!"
"Nu, a co jsi viděl?" zkoumal král.
"Krásný perlový řetěz," zajíkl se Igor zase, "rubíny a královský diamant."
Když s údivem zpozoroval, že král na to nic neříká, pokračoval:
"Zaručeně o tom nikomu neřeknu, pane králi, ale smím se na něco zeptat?"
Král přikývl. Ten malý, hluboce zahanbený chlapec se smělým pohledem se mu líbil.
"Mluv!" vyzval ho krátce. A Igor chtěl promluvit. Slova mu ale ztěžka plynula z úst, protože měl bázeň před králem, který ho ještě nikdy neuznal za hodna, aby ho vyslechl.
"Mluv!" "Vyzval ho král ještě jednou.
"Proč pan král ukrývá poklady zde v tmavé truhle? Vždyť by měly těšit mnoho lidí! Jak krásná by byla princezna Heliana s tím bílým perlovým řetězem. Brzy bude slavit svatbu s princem Zikmundem. Neměla by se na ni ozdobit královským prstenem s červenými třpytivými drahokamy?"
Igor se sám divil své odvaze. Již často ho napadlo, že Heliana - krásná, jemná princezna - nenosí šperky. Její šaty zdobí jen květiny a kadeřavé vlasy krášlí růže.
Plaše pohlédl na krále. Co asi řekne na jeho smělost? Ale král nevypadal rozzlobeně.
"Máš pravdu," odpověděl a jeho hlas zněl velmi ustaraně. "Bylo mi však zapovězeno brát poklady z truhly, dokud k nim nepřibude to nejlepší."
"A co to je?" zeptal se Igor dychtivě.
"Je to zelený kámen - klíč života -" řekl král a v jeho hlase zněl hluboký smutek.
"Kde ho lze najít?" zvolal Igor a zvedl prosebně ruce. "Řekni mi to, pane králi. Pak okamžitě půjdu, abych ho
přinesl."
"I kdepak, to není tak jednoduché," odpověděl král.
"Kdo chce najít klíč života, musí obstát při třech zkouškách a ty jsou tak těžké, že se svým rytířům neodvažuji o nich říci."
"Ó prosím, povězte mi o nich," řekl Igor a visel prosebně očima na králových rtech.
Král se na svého malého panoše dobrotivě usmál.
"Řeknu ti to, protože ty je samozřejmě nemůžeš vykonat, v tvém případě nehrozí nebezpečí," odpověděl.
"Kdo chce obstát v první zkoušce, musí projít ohněm a přinést hada s královskou korunou. Při druhé zkoušce musí hada zabít a opět ho oživit, pak mu had ukáže cestu ke klíči života. Klíč však leží na vysoké hoře, k níž vedou křišťálové schody. Jsou tak hladké, že každá lidská noha na nich uklouzne."
Igorovo srdce toužebně zaplálo.
"Prosím, pane králi, kde je ten oheň, ve kterém žije had s královskou korunou?" zeptal se rychle.
Král se opět pousmál jeho horlivosti.
"K velkému ohni je to odtud sedm dní cesty," pravil, "sedm dní cesty směrem na západ. Jestliže pojedeš stále s východním větrem, dovede tě do jeskyně, kde plane velký oheň, ve kterém žije had s královskou korunou."
"Ihned se vydám na cestu," rozhodl se Igor a dříve než ho mohl král zadržet, spěchal již ke stáji, kde stáli královi koně. Osedlal si vraníka jménem Blesk, vyskočil na něho a uháněl pryč.
Měsíc stál vysoko na obloze, takže Igor rozeznával všechno v okolí cesty .Hledal východní vítr a ten ho již za chvíli lehce ovanul.
"Veď mě," poprosil Igor a východní vítr nad ním šuměl určeným směrem.
Igor jel bez zastávky sedm dní a sedm nocí. Čerstvý, chladivý východní vítr od něho zaháněl únavu. Konečně dorazil k velké jeskyni, kde plápolal oheň, o němž mluvil král. Igor seskočil z koně. Blesk si mohl konečně odpočinout.
Panoš vstoupil do jeskyně, východní vítr zůstal venku. V jeskyni vládl úplný klid. Byla velká a vzadu ústila do tmavé chodby. Uprostřed jeskyně hořel vysoký, mohutný oheň, ve kterém se kroutil krásný had s pestrou kůží. Zvedal se a opět klesal a natahoval k Igorovi hlavu, na níž zářila zlatá korunka. Igor na něho udiveně hleděl. Jak může had žít v ohni a oheň ho nespálí? Zdálo se, že je mu naopak v ohni dobře.
"Co může had, mohu já také!" pomyslel si Igor a odvážně vstoupil do ohně.
Připadalo mu, jako by ho ovíval osvěžující chlad a úplně jím pronikal. Všechna zemdlenost z něho rázem spadla. Stál však před těžkým úkolem: měl hada usmrtit a zase oživit. To je nemožné!
Ale had na něho promluvil: "Bratře, konečně jsi přišel? Utni mi hlavu!" Igorovi bylo krásného hada líto, ale had poprosil ještě jednou:
"Utni mi hlavu!"
Igor proto vytáhl z brašny nůž a uřízl mu hlavu, takže zlatá koruna spadla na zem. V tom okamžiku hadovi narostla nová hlava, oheň pohasl a had se vděčně položil Igorovi k nohám.
"Vykonal jsi, co jsi měl," pronesl. "Teď ti pomohu ke klíči života. Vezmi si do ruky tento kámen, pomůže ti vystoupit po příkrých stupních hory. Ale dbej na moje varování: Až budeš stoupat vzhůru, neohlížej se nazpět!"
Igor slíbil, že se bude řídit hadovou radou, vzal kulatý, třpytivý kámen do levé ruky a vydal se na cestu.
"Musíš jít sedm dní na sever," řekl had, "a pak se dostaneš k úpatí velké křišťálové hory. Na jejím vrcholu najdeš klíč života."
Igor putoval k hoře a ohnivou lázní byl tak posílen, že neměl hlad ani žízeň. Sedm dní šel na sever, jižní vítr ho doprovázel. V tom před sebou spatřil křišťálovou horu. Musel přebrodit prudce tekoucí vodu a konečně stanul na úpatí hory .Pohlédl vzhůru. Jímala ho závrať, tak byla hora vysoká, tolik stupňů vedlo vzhůru. Nahoru ale musí, ať to stojí, co to stojí.
Bez váhání začal stoupat. Kouzelný kámen, který dostal od hada, držel pevně v ruce a ejhle!, nohy mu neuklouzly .Hrozilo však, že mu při strmém výstupu dojde dech. Zastavil se, aby se pořádně nadechl. Jak je už asi vysoko? Chtěl se otočit a podívat se nazpět, ale vtom si vzpomněl na hadovu výstrahu a v posledním okamžiku od toho upustil. Trochu ho již začala jímat závrať, takže se musel pevně držet, aby se nezřítil.
Hrůzou se roztřásl, brzy se však opět vzchopil a stoupal zvolna, ale bez zastávky vzhůru. Když vystoupil na vrchol, vykřikl radostí. Té nádhery všude kolem! Před ním ležela rozlehlá, jiskřivá křišťálová plocha posetá překrásnými drahokamy.Jak má mezi těmi mnoha drahokamy najít zelený kámen, který je klíčem k životu?
Téměř začal klesat na mysli, ale pak si řekl, že když už došel tak daleko, neobrátí se přece s nepořízenou nazpět. Náhle se před ním objevila obrovitá postava, mnohem větší než člověk. Měla vlající bílé vousy a dlouhý šedý řasnatý plášť. Zavolala na něho:
"Co zde hledáš, malý človíčku? Sem nepatříš, hned se obrať a jdi zpátky k sobě rovným!"
A hrozila mu pěstí. Igor si vzpomněl na zarmoucené oči svého krále a na Helianu, sebral proto odvahu a řekl:
"Prošel jsem ohněm a vodou, zabil jsem ohnivého hada a had opět ožil. Dal mi tento kámen! " a ukázal kámen strážci.
"To je ovšem něco jiného," prohlásil strážce. "Ale co tady ještě chceš?"
"Hledám zelený kámen, který je klíčem života," odpověděl Igor nebojácně.
"Nač ho chceš mít?" zkoumal strážce a pohledem napjatě visel na Igorových ústech.
"Nechci ho mít pro sebe," přiznal Igor. "Můj král nashromáždil mnoho pokladů, ale to nejlepší mu chybí - klíč života."
"Ovšem," zabručel obr." Co jsou mu k užitku všechna bohatství bez klíče života? Ale jednu věc bych ještě rád věděl: Co bude král se svými poklady dělat, když vám klíč života dám?"
"Obšťastní jimi všechny své poddané a princezna se bude moci ozdobit na svou svatbu!" zvolal Igor.
"V tom případě ti zelený kámen smím dát," řekl obr a vytáhl z pláště kámen, jaký Igor ještě nikdy neviděl. Byl to světlý, průhledný zelený kámen, který se přenádherně třpytil.
"Podívej se do něj!" nařídil mu obr. Igor se podíval do kamene, a co v něm nespatřil? Viděl, jak král vyslal posly, aby ho hledali, a Heliana pláče, že se její panoš asi ztratil. Tolik ho postrádá a truchlí pro něho.
"Já přijdu," zvolal Igor a chtěl si pospíšit dolů.
"Stůj, tudy se dolů nechodí," zadržel ho obr." Uklouzl bys a roztříštil by ses."
U chopil Igora svou velkou rukou a přenesl ho na nejbližší horu, která ležela mnohem níž. Odtud mohl Igor bezpečně sestoupit dolů.
"Díky, mnohé díky!" zavolal ještě za obrem a obr odpověděl:
"Ten klíč k životu neztrať! Opatruj ho dobře!"
Igor pospíchal zpátky k jeskyni a našel před ní Bleska, jak se pokojně pase. Oheň v jeskyni však pohasl a had zmizel. Za sedm dní vjel Igor znovu do královského zámku a odevzdal klíč života králi. Král ho objal a prohlásil:
"Jsi můj nejstatečnější rytíř, Igore, ode dneška budeš mým ochráncem!"
Igor se nad tímto vyznamenáním začervenal radostí. Heliana mu podala ruku, vřele na něho pohlédla a řekla:
"Jsem ráda, že jsi opět tady, Igore!" a její slova způsobila, že byl ještě šťastnější.
Král otevřel svou truhlu na poklady a rozdělil své poklady mezi ty, kdo je potřebovali. Pomohl jimi chudým, aby nehladověli, a pro, sebe si ponechal jen klíč života. Ten zelený kámen otevřel jeho srdce lásce, jeho paprsky je prozářily radostí a královo bohatství už neleželo mrtvé a studené v tmavé klenotnici. Obšťastnilo mnoho lidí a zbavilo je starostí. A perlový řetěz ozdobil princeznu Helianu v její svatební den jemnou krásou.
Co asi bylo tím klíčem života? Otevírá poklady, které leží v lidech skryté a nevyužité.
Daruje jim život, který rozveseluje jiné.
