Strážce Čistého Pramene
Od Susanne Schwartzkopff
V době, kdy ještě Bůh nezahalil lidstvu svou tvář, žili pozemští lidé v míru (pokoji) a štěstí. Závist a lež byly neznámé, každý důvěřoval druhému a všude vládla láska. Poslové Boha sestupovali z nebe a přinášeli poselství z výše. A lidé nacházeli své štěstí v (na)plnění Boží vůle.
Ale přišla doba, ve které začali méně poslouchat posly Boží, a někteří chtěli být chytří a říkali: Nyní víme sami, co máme dělat. Nikdo nás nemá vodit za ručičku. Země patří nám, a my ji sobě chceme zařídit podle našich vlastních přání.
A začali rozdělovat statky (jmění, bohatství) země podle svého uvážení, a silní strhli největší podíl na sebe, a potom se vychloubali svými poklady. Tu se ve slabých, kteří zůstali chudí, probudila závist a její sourozenci, nedůvěra a lež, a lidé do sebe tyto tři silně nasáli, až tyto nabyly vlastní život, přijaly lidskou podobu a táhly se přes celou zemi.
Kam přišly, zasely tyto tři jedovatou setbu. Setba vzešla a rozbujela se a vyrašila mnoho květů a plodů, a zralá semínka byla unášena větrem do vzdálených (odlehlých) krajů. Všude brzy narostly květiny závisti, nedůvěry a lži se svými křiklavě jasnými, mnohobarevnými květy a plody. A lidé jedli z těchto plodů, a třebaže z toho jedli, byli hladovější než předtím a dychtili z toho jíst stále více.
Pole za polem bylo pokryto tímto stále divočeji rozmáhajícím se plevelem, a dychtivost lidí po plodech plevele rostla do nezměrna. Sami vysévali stále nové semeno a nesli obavu, aby žádné pole, žádná zahrada nezůstala prázdná. Plody ustavičně podněcovaly jejich lačnost po majetcích, a brzy neměli dnem i nocí více klidu. Jeden les po druhém, který zadržoval nebeský déšť a vlhkost půdy a uchovával ji pro lidi, byl poražen, aby se vytvořilo místo pro výsev plevele; mnozí již neobdělávali své zahrady a nechali také pole ležet ladem. Všichni s horečnatými smysly pátrali po pokladech, po pokladech, se kterými se mohli honosit a vychloubat a zdát se lepšími (většími) než ostatní.
Postupně pustla země, řeky vysychaly, vyschla jezera a rybníky, nebylo zde více žádných lesů, a déšť přicházel stále vzácněji a nakonec se nedostavil vůbec. O poslední vodní toky byly vedeny urputné války, ve kterých bylo nespočetně mrtvých; na posledních vlhkých potůčcích seděly tisíce lidí a beznadějně doufaly, že by se opět jednou mohly naplnit vodou.
Trýznivá žízeň se zmocnila lidí, a ve svém zoufalství se vydaly zástupy za zástupy na putování a přemisťovaly se z jedné země do druhé, aby našly čerstvý (svěží, čistý) pramen, na kterém by mohly utišit svou nesnesitelnou žízeň. Ale byly tu již jen bažiny a močály, ze kterých musely pít.
Děti prosily své matky žadonivými slovy: „Dej mi pít, maminko, mám žízeň!“
Potom matka řekla: „Tady máš sladký plod, utiš s ním svou žízeň!“, neboť plody plevele prospívaly v suchu stále lépe, žily patrně nejraději tam, kde to bylo nejsušší, a byly stále třpytivější a lákavější. A když děti plakaly: „My nechceme žádný sladký plod, on nás dělá ještě žíznivější, my chceme vodu, svěží, čirou vodu“, tak odpověď matky byla: „Voda není, já také žádnou nemám, musíš se spokojit s pestrými plody. Podívej se, když je sníš, začneš se hlasitě smát a tančit, a potom zapomeneš na vodu.“
Mnoho dětí jedlo z těchto plodů a stalo se jako rodiče dychtivými a neklidnými, hlasitě se ohlušujíc.
Ale některé se dívaly na dospělé užasle a udiveně a nepřestaly požadovat vodu, svěží čistou pramenitou vodu. A ojedinělí (jednotliví) lidé slyšeli jejich naříkající prosby, a jejich vlastní žízeň se stala prudší a trýznivější při pohledu dětí, a předsevzali si, že by nechtěli přestat hledat, dokud by nenašli nějaký čistý nevysychající (nevyčerpatelný) pramen vody, a až (jestliže) ho najdou, nechtěli by jej už nikdy opustit.
Poté co hledali svými pohledy dlouhý, dlouhý čas pouze na zemském povrchu, nasměrovali pohled také jednou nahoru, k nebi, neboť jako téměř zmizelé (vymřelé) vědění jim přišla vzpomínka, že kdysi, v dávném pravěku, odtamtud shora přicházela lidem pomoc.
Ale pouze ten, kdo unikl ze zamotané a nesmyslné tlačenice, odešel do klidu, tomu náhle zazářila na nebi hvězda paprskem naděje, a po dlouhém osamělém putování slyšeli jednotlivci znít z dálky volání. Jednomu znělo jako:
„Pojď sem ke mně!“
Druhému jako:
„Tady je pramen!“
Třetímu:
„Volám tě!“
A kteří volání zaslechli, vzpřímili se a rozhlédli se jako probuzení a pátrali, odkud volání zaznělo. A ono v nich znělo neustále dál a nenechalo je znovu se zastavit (dojít klidu). Rodiče vzali své děti a přestěhovali se s nimi, milující se chytili za ruku a šli stejně svižným krokem za voláním.
Ale -
Byly také páry, u kterých slyšel volání jen jeden a druhý ne. Tu odtáhlo volání jednoho, a druhý zůstal rozzlobeně nebo nenávistně nebo také lhostejně zpět. Volání bylo silnější než pozemská pouta (svazky, spojení). Před ním se vše nepravé (falešné) rozpadalo. Setba lži uschla, kde přes ni hlas (zvuk, tón) přeletěl. A tiché, tiché šeptání se zvedlo v lidstvu. Jednotlivci procitli a mohli opět přijímat poselství shůry, poněvadž tak mnozí toužící na něj čekali. Poselství znělo:
„Žije Strážce Čistého Pramene,
Hledejte jej, tak najdete svůj klid!“
Štěstí se rozevřelo v srdci všech, kteří o tom slyšeli. Vydali se skrze vyschlé země - nikde více nezurčila životadárná voda, a konec lidského žití na zemi byl k vytušení. Kde jednou stály kvetoucí zahrady, rozprostíraly se nyní pustiny. Chudé (neúrodné) traviny a trnité keře zbyly jako jediná potrava pro člověka a zvíře, a každý úzkostlivě střežil svůj nuzný majetek vysokými ploty a stěnami a žárlivě odháněl každého cizince, který se dostal do jeho blízkosti. Mezi tím samozřejmě bujely ještě rozsáhlé plochy (pole) plevele, avšak jejich plody chutnaly stále trpčeji, a lidé jich museli jíst větší množství, aby se jimi ještě na krátký čas uspali (omráčili). Když se ze svého omámení probudili – tancovat a smát se už dlouho více nemohli – tak je sevřela ledová beznaděj, neboť viděli nezadržitelně se vkrádající strašlivou smrt žízní.
Při trestu smrti bylo zakázáno, vyslovit nahlas slovo „voda“, neboť zvuk tohoto slova jim způsoboval velká muka. Jen úplně tajně se někteří spojili, kteří přemýšleli o prostředku a cestách, aby se dostali k vodě. Hloubili do země hluboké šachty – avšak marně, vyprahlá země nechala také v hloubce nepatrně uniknout jen nemnohé kapky, které opět rychle vyschly.
Tak byl všude velký nářek (nouze), a počet těch, kteří učinili konec svému životu, se ode dne ke dni zvětšoval.
Ale skrytě, v tichu (klidu, zátiší), houstlo šeptání o Strážci pramene, šířilo se od úst k ústům, a vyprávělo se, že žije v jednom opuštěném pohoří, daleko od lidí. Mnozí říkali, že by bylo nemožné, dostat se až k němu, protože by pramen byl obklopen dravými zvířaty, která by nikoho nepustila blíže. Jen ti nejstatečnější se odvážili na dlouhou pouť, často to byly děti, které k tomu přiměli jejich rodiče svými prosbami.
Malý průvod hledajících se pomalu blížil k opuštěnému pohoří. Byli velmi tiší, neboť všichni poslouchali, zda opět zaslechnou volání, a svýma očima se ptali hvězd, jestli by znaly správnou cestu. Hvězdy dostaly zcela zvláštní lesk, čím blíže hledající přicházeli horám, a lidé, kteří zde ještě bydleli, mohli všechny informovat o strážci Čistého pramene. Ale neviděl ho žádný z nich. Vyprávěli o něm strašné věci. Měl snad být kouzelníkem (čarodějem, mágem), a nechal-li svému prameni volný tok, tak by tento zatopil a zničil (zahubil) celou zem. Proto byly postaveny vysoké ochranné zdi okolo jejich majetku, které měly potopu zadržet (držet dál). Zdi byly tak vysoké, že majitelé nemohli přes ně hledět, a právě to bylo pro ně dobře, neboť tak neměli obávanou horu (pohoří) stále před očima. Měli strach před Strážcem, ale když se domnívali být v bezpečí, tak se mu vysmívali a mysleli si, že je to snad vlastně jen pověst, že by v pohoří byl pramen.
Když je vyprahlí poutníci prosili o doušek čisté vody, tak pokrčili rozpačitě rameny a řekli, že by měli pouze vodu z močálu, ale člověk by si na tuto chuť močálu zvykl, a časem by nechtěl už pít vůbec žádnou jinou vodu.
Unavení a zarmoucení, mnozí blízko smrti, tak dorazili poutníci na hoře, na které měl bydlet Strážce Čistého pramene. Ale běda – jak to vypadalo kolem dokola hory! Hemžilo se to jedovatými hady a draky, šlehali jazyky po nohách poutníků a snažili se je štípnout (uštknout). A mnohý, který se pln strachu nebo váhavě rozhlížel, klesl smrtelně zasažen.
Zástup hledajících se stále zmenšoval. Mnozí nyní mínili, že by bylo přece lepší se obrátit, neboť na tak opuštěné hoře by nemohl zachránce bydlet, který by jistě přišel mezi lidi umírající žízní, aby tam pomohl. A otočili se zpět.
Ze všech stran se proti prchajícím z hory také objevovaly otrávené šípy. Zřídka bylo vidět střelců; tito se drželi pečlivě ukryti. Ale jako odraženy neviditelnými štíty, se šípy odrazily, letěly zpět, odkud přišly a smrtelně zasáhly mnohé z nečinných diváků.
Byl to jen ještě docela malý zástup všech těch, kteří kdysi vyrazili, jenž odvážně a neohroženě pronikal a pátral po nějakém výstupu ke strmému vrcholu. Shora jim sem vanul vstříc již nyní čerstvý vánek, jak ho necítili již léta, a posiloval jejich odvahu. Také jim bylo, jako by slyšeli šumět vodu, a tento zvuk jim dodával sil jako ještě nikdy.
Kolem dokola byla hora nepřístupná, jen na jedné straně bylo vidět shora dolů přicházet úzkou cestu, avšak na úpatí hory byla uzavřena pevnou branou. Ta se zdála neproniknutelnou, a znovu klesla některým odvaha, ale tu zavolal malý chlapec: „Ona není vůbec uzamčena!“ A opravdu, hned povolila, když lidé zatlačili (proti) a nechala je vejít. Hluboký nádech následoval u všech – ó, jak jinak zde vál vzduch! Spalující dech pouště vyprahlé země ustoupil osvěžujícímu lesnímu vzduchu. Nohy lehce pospíchaly přes stinnou pěšinu, blízko a blíže se ozývalo jasné šumění vody - zvuk, který byl všem nový, který všechny naplňoval blaženým nadšením.
Jedni s hlasitým jásotem, druzí s tichými slzami, všichni s děkovnou modlitbou na rtech, tak se vrhali unavení hledající na pramen, skláněli se nad ním a žíznivě z něj pili, dlouhými doušky.
Jako světlý jasný proud tekla voda skrze jejich údy, pulzovalo jimi nikdy nepoznané cítění života – a úplný úžas pozoroval jeden na druhém: Opět se vzájemně nepoznávali. Voda všechny změnila, zkrášlila, naplnila cizím (neobvyklým), novým životem.
A nyní také spatřili vysokou postavu Strážce vyžadující úctu. Obtékán nejčistším světlem stál nehybně vedle pramene, jeho oči se dívaly do dalekých světů, a v pravé ruce držel pozvednutý meč.
„On nás vůbec nevidí“, šeptali bližní. „Chceme poděkovat Bohu, že nám poslal zachránce, že nás k němu dovedl, neboť bez tohoto pramene bychom byli všichni brzy zahynuli.“
Jedna žena se ale odvážila a zeptala se Strážce, jestli je pravda, že by tato voda vše zničila, pokud by jí byl ponechán volný tok?
Blízko a přece jako z velké dálky zazněla odpověď:
„Voda může strhnout pouze to, co je již ztrouchnivělé. Před její čistotou zajde jedovatá setba, kterou lidé vyseli. Co se ještě může zachránit, bude naplněno jen skrze tuto vodu novým, vše ostatní musí zemřít.“
A jeden váhavý (nesmělý) se dále zeptal: „Je v prameni dost vody, aby napojil všechny žíznivé?“
Tu přešel tichý úsměv přes tvář Strážce, která nebyla stará ani mladá, a on řekl:
„Čím více čerpáte z tohoto zřídla, tím více nadále proudí, neboť pochází z věčného křišťálového sněhu nebes. Pijte, vy lidé, a nasyťte se až k nadbytku!“
A ještě třetí se zeptal, proč pramen teče zde tak na samotě, bylo by přece tak mnoho žíznících (zmírajících) na zemi, tak mnoho, kteří by bez něj museli zemřít.
„Ty nevíš“, odpověděl shovívavě Strážce, “že čistota zůstává uchována pouze v osamělosti (na samotě), dokud semeno jedovatého plevele poletuje skrze zemi (přelétá zemi)? Tím by byl pramen pokryt již dlouho, a lidé by již více vůbec neviděli čistou vodu před lepkavým, bujícím nárůstem jeho stonků a listů.“
Tu všichni dlouho utichli a sledovali v rozjímání a radosti zázrak neustále proudící vody, viděli její čistotu, která byla zároveň plná živoucího pohybu a v každém okamžiku jiná a nová. Sám pohled utišil již mnohaletou touhu a probudil tužbu po věcech, které dosud ještě nikdy nežádali.
A voda plynula ve světlých vlnách z průzračné mramorové stěny hory a odlévala se zpět, když (protože) jí to Strážce přikázal. Neboť na její množství tu nebyla ještě žádná tužba lidí – tuze málokteří to teprve byli, již nalezli cestu. Otřeseni poutníci viděli, že zde byla nevysychající nejčistší pramenitá voda, dost na to, aby zachránila celé lidstvo před smrtí z žízně, dost na to, aby jim všem darovala nový život.
Neustále se vlnila sem a tam -
A bylo to, jako by říkala: Pojďte sem ke mně, já vám dávám, dávám s radostí, neboť jsem bohatá, nekonečně bohatá, a vy jste chudí – přijďte a berte, je to tu pro vás, pojďte a pijte – proč nepřicházíte všichni?
A poutníci si připomněli trápení žízní umírajících a jejich zoufalý strach a rádi by všem pomohli; vyslali své hlasy do dálky. Každý volal na své bližní, na ty, které miloval, a volal k nim: Pojďte sem, vy všichni, zde je konec vašeho trápení, zde je voda v dostatku a čistotě, pouze zde je vaše záchrana!
Pomatený hluk byla odpověď: výsměch, závist, nenávist, pomlouvání, slepé podcenění (zneuznání). Docela cizí ale odpověděli výkřikem vysvobození, jásajícím voláním poznání, a mnozí se vydali na cestu.
Většina jich ale šla dále po své cestě, kterou si sami vybrali, navzdory jisté smrti zahynutím žízní, zatímco pramen tekl a tekl, napájený z nikdy nevysychající síly, a ve své čistotě střežený vysoce pozvednutým mečem Strážce.
***