Plamen

Kdo z lidí žijících na zemi dnes ještě ví, že v sobě nosí plamen? Kdo ještě cítí v sobě jeho záři (žhnutí)?

 

Hluboko skrytý v každé lidské duši plane malý plamínek Světla, jiskra z velkého moře Světla věčnosti, jiskra, která v sobě nese život a která touží zpět do velkého mocného Božího Světla.

 

Byl vyslán anděl Pána, aby zkontroloval srdce lidí. Měl pátrat, kolik malých plamínků ještě hořelo, kolik toužebně usilovalo nahoru.

 

Tu otevřeně ležely lidské duše před světlým pohledem anděla. On četl jejich myšlenky, dokonce i ty nejtajnější, které si sotva odvážily přiznat samy před sebou. Viděl, jak se tyto točily stále okolo stejného: uspokojení sobeckých přání. Pouze druh přání byl rozdílný. Jednoho lákalo více peněz a jmění, druhého uznání, sláva a vliv u bližních a opět další milovali jen požitek a nenacházeli v tom nikdy konce, poněvadž požitky u nich klouzaly pomíjivě pryč jako okamžiky a nenechaly se nikdy zachytit.

 

Smutně klepal anděl u zavřených bran lidských srdcí, zřídka mu bylo otevřeno. A kde se otevřela skulina, tam mu naproti neplanulo jasné světlo, nýbrž ponuré šero se stalo zjevným, jež neradostně a líně naplňovalo nitro.

 

Od člověka k člověku spěchal posel Boží a klepal a volal, ptal se a pátral, až mu téměř opadla odvaha. Tu ho potkalo dítě, bylo to malé děvčátko, které mělo slunné (veselé) oči a odpovědělo jeho zkoumavému pohledu šťastným úsměvem. Anděl mu zlehka položil svou světlou ruku na hlavičku a zeptal se:

 

„Kde je Tvůj plamínek?“

 

Rozzářeně vzhlédlo dítě k vysoké světelné postavě a ukázalo na místo, kde jeho malé srdce tak radostně a horlivě (pilně) tlouklo.

 

„Tady uvnitř“, řeklo, „tady uvnitř je malý plamen! Cítím, jak září, je to krásné, tak krásné! Ty jsi mi jej daroval?“

 

Pohled čistých očí anděla se pohroužil hluboko do dítěte a jako zvuk zvonu to k němu znělo:

 

„Bůh Všemohoucí ti ho dal! Střež jej, aby vždy jasně (za)zářil!“

 

S tímto slovem na rozloučenou zmizel, ale dítě nikdy nezapomnělo slova Božího posla. Jako svátost střežilo Světlo ve svém nitru, mluvilo s ním a žádalo o radu, když nevědělo jak dál na své pozemské cestě. A často spočinuly oči dospělých udiveně na obličeji dívenky, ze kterého zářil tichý blažený klid. Avšak o plamenu nic nevěděli. Viděli jen na tomto dítěti, co jim samotným chybělo, a probudila se v nich touha, být jako toto dítě.

 

Dítě nevidělo pohledy velkých. Žilo ve svém světě, který nebyl snad malý. Neboť poznalo veliké tajemství a v sobě prožilo, že štěstí nachází jen ten, kdo sám na sebe zapomene a druhým dává lásku.

 

Tak působilo, jemu samotnému nevědomky, na své okolí jako sluneční paprsek v matném přítmí a kam přišlo, ulehčilo lidem nést jejich pozemské břemeno a naděje a radost při nich zůstávaly, také když dítě odešlo (bylo pryč).

 

Ještě mnoho takových dětí zastihl anděl při svém putování po zemi. Všechny nesly světlé znamení na čele a pokojnou šťastnou záři v očích. Žila v nich ještě vzpomínka na divukrásnou zahradu, ve které jednou odpočívaly v květině, až přišel jejich čas, nastoupit putování, které přikázal Bůh Pán všem lidským dětem. A protože to nebylo ještě tak dlouho nazpět, co opustily svou květinovou zahradu, proto si děti ještě uchovaly slunný (veselý) úsměv a pokojné štěstí (blaženost) své domoviny v srdci.

 

Ve starých duších, které již častokrát kráčely po zemi a které to k ní stále znovu přitahovalo skrze pevná vlákna, která je s ní spojovala – láskou nazývaly tato vlákna a přátelstvím, ale také nenávistí a touhou po odplatě, vinou a pokáním – ve starých duších jednou povstal oltář, na kterém plál plamen ve svatém uctění Boha, Pána světů, o kterém směly vědět a kterého uctívaly.

 

Ale co se stalo z tohoto plamene v průběhu tisíciletí? Rozpadlý, v troskách tu ležel oltář a pod jeho sutí obtížně doutnal poslední malý plamínek. Cuknul sebou (vyšlehl, zableskl se), když prst Božího posla zaklepal u lidské duše, pozvedl svůj slabý a ztichlý hlas a odpověděl:

 

„Tady jsem!“ když anděl zavolal:  „Plameni, kde jsi?“

 

Sotva byla tichá zašeptaná odpověď k zaslechnutí, ale anděl ji přece slyšel a hlasitěji rozezněl své druhé probouzející volání:

 

„Plameni, probuď se!“

 

Tu se vzbudila některá spící lidská duše z jejího dlouhého spánku a rozechvěla ji hrůza poznání se zburcujícím úlekem. A z hlubin duše, tam, kde jednou plál a zářil plamen uctívání, zněla pevně a radostně odpověď:

 

„Já chci!“

 

Kde zaznělo toto slovo jako posvátný slib nově začínajícího života, tu se rozjasnila vážná tvář Božího posla a žehnajíc mohl položit svou ruku na temeno toho, který mu tak odpověděl. A andělské požehnání proudilo s nebeskou silou posilňujícně a utužujícně skrze celou postavu člověka a napínalo ji. A ruce člověka se opět zvedly uctívajíce a děkujíce, prosíce a žadoníce do výšky a s koktáním vroucných děkovných slov procitnuvších se spojily jásající hlasy (zvuky) z výše.

 

Světélko za světélkem se tak znovu zapalovalo v probouzejících se lidských duších a vyprávělo jim o nádheře Boží, divech (zázracích) jeho stvoření a o nepomíjejícím světlém domově lidského ducha, k němuž mu měl plamen v nitru ukazovat cestu. Třesoucí se se uklidnili a ustálili, doutnající pláli rozhodně do výše, téměř vychladlí se znovu zahřáli, zakalení osvítili temnotu.

 

Přece počtem nemnozí to byli, kteří ještě zaslechli volání anděla. V nesčetných lidských srdcích již zcela nastala noc. Hromady popela, prachu a kamení ležely na malých plamenech a docela je udusily a uhasily. Všechny tyto vyhaslé lidi musel anděl beze slova minout; neboť jejich oči zrcadlily mrtvé srdce a oni na čele nosili temné znamení.

 

Také bez toho, aby se jen jedenkrát poohlížel po těchto nešťastnících, putoval anděl skrze všechny pozemské země, díval se až do nejskrytějších koutů a nejodlehlejších míst a počítal duše, které mohl přivést svému Pánu. A na samotě našel těchto více než v hlučných lidských davech měst. Kde vzplálo Světlo při prvním volání:

 

 „Plameni, kde jsi?“, kde zavolal přátelský hlas: „Já chci!“, když uslyšel: „Plameni, probuď se!“,

 

tam namalovala ruka anděla svaté znamení na čelo a radost zaplavila ty takto požehnané. Již jednou bylo toto znamení Světla jejich svátostí, když jim ho poprvé napsala ruka Pána na čelo a on je tím vyvolil ke svým.

 

Tisíce z nich jednou viděly anděla, před dlouhými časy, na výšině zářící zlatým světlem, klečíce před svým Pánem a Králem a slibujíce Mu věrnost. Horoucně vystoupil jejich slib do výše a v jejich silném chtění se sami podobali čistým plamenům. A přece do nich proudily ještě mocnější plameny z pozvednutých rukou Krále světů. Toto byl jejich chléb života, pokrm, který si vzali s sebou na své putování. Měl zachovat jejich sílu a věrnost až do dne, kdy by se znovu setkali s Králem na zemi a on by je upomenul na jejich slib.

 

Kde teď byly tyto tisíce, jejichž jásající hlasy se domníval anděl, že ještě uslyší, když před ním vystoupil starý obraz? Kde byly? Neboť nyní tu byla hodina, ve které vstoupila noha Krále na zemi, a měl se nalézt plamen po plameni a ruka Pána je chtěla znovu posílit a zapálit (podnítit) k přislíbenému působení a spojit je do jednoho jediného valu ze Světla a Síly, na jehož čistotě se měla temnota roztříštit.

 

Kde zůstaly? Jen zřídka bylo ještě znamení Pána zářivě čistě k rozeznání na čele jako vyobrazení jasného a silného v nich hořícího plamene Světla. U většiny se zakalilo, bylo matné a stalo se nezřetelným. Bolest se nastěhovala do srdce Božího posla při této podívané. Přece žádný z těchto nezůstal nezavolán, na každou jednu duši se domáhalo pátrající probouzející volání, žádný nebyl zapomenut.

 

A před Božími Vyslanci na zemi vedl anděl zástup lidí, ve kterých byl schopen ještě znovu probudit plamen z věčné výše. Takto sem kráčel před nimi, světlý posel Boží, a těsně za ním následoval zástup dětí, které zářícíma očima pátraly po tom, který jim byl zaslíben. A když ho spatřily v jeho nehynoucím lesku, tu k němu pospíchaly s jásavým voláním a vítaly ho se zcela bezprostřední, čistou radostí jejich dětských duší. Vidět a poznávat bylo pro ně vším a jejich oči již neustoupily z jeho tváře, lpěly na pohledu jeho oka věčnosti, slovu jeho úst a vpíjely je do sebe.

 

Děti následovali zralí lidé, jedni rychleji, další pomaleji, někteří ještě váhavše a rozhlížejíc se po svých přátelích. Anděl mlčivše pozoroval, jak se lidé blížili. Tam, kde dopadlo poznání do duší jako blesk Světla, probudilo se vzpomínání na prožité v jiných, vyšších světech a plamen v jejich nitru zajásal k Pánovi, kterého (po)znali a z Jehož Boží Síly (Vůle) žili.

 

„Pane, jsi zde, našli jsme Tě konečně?“ koktala jejich ústa. „Smíme Ti nyní sloužit?“

 

Oko Pána darovalo splnění prosby.

 

Tu uchopili také další srdce a jeden po druhém předstupoval, padl před Božím leskem na koleno a zvedl prosíc ruce do výšky. A svatá ruka jim napsala znovu znamení Života na čelo, které je navždy zavazovalo jemu a učinilo je jeho služebníky. A v mnohých z nich procitl obraz již jednou prožité hodiny (vy)svěcení v nesmírně vzdálené výšině.

 

Vážně se anděl díval na malý zástup. Vzpomněl na mnohé, kteří zde chyběli, viděl mezery (nedostatky), viděl, jak slabé byly ještě znovuprobuzené plameny, viděl úsilí a zápasení lidských služebníků se sebou samými.

 

A jeho rty zformovaly vroucnou prosbu, jež našla svou cestu k Bohu, k Trůnu Nejvyššího. Prosil:

 

„Pane, dovol nám pomáhat, aby slabí pozemští služebníci neklopýtali a nepadali! Nech nás, Tvé věčné služebníky, stát v jejich řadách a podpírat je. Dovol, abychom sloučili naše plameny s jejich, tím aby se dílo podařilo a Tvůj Syn mohl zbudovat výstavbu na zemi, která spočívá na spolehlivém (jistém, bezpečném) základě!“

 

---

 

Toto je hodina, ve které nyní žijeme. Třídění je dokončeno. Kde ještě žhne a hoří plamen v lidském srdci, kde je živen neúnavným chtěním a bojem o korunu života, tam ho posiluje plamen věčného služebníka Božího, který stojí vedle tohoto člověka, připraven zasáhnout, pomoci a podepřít, ne kvůli lidem, nýbrž kvůli Bohu a jeho Synu.

 

To malý zástup pozemských služebníků stojí před zkoumavým okem věčného a on vidí do jejich duší, vidí, zda září znamení života jasně a čistě na jejich čele, nebo zda se hodlá opět zakalit v sobeckém chtění. Plamen v lidském srdci zná Pána a ví o něm. Ví, že on je jeho pramen života. A neustále šeptá k člověku:

 

„Služ Jemu a ne sobě samému, potom tě prozářím živoucím ohněm. Služ Bohu a také ty budeš ž í t!“

 

---

 

Kdo cítí plápolání svého plamene v nitru? Kdo se nechává rozzářit jeho Světlem? Koho vede na správnou cestu, na cestu ke službě, která sama je cesta k Nejvyššímu?

 

Je tu hodina, ve které v nás má promlouvat plamen; neboť Pán je mezi námi. Je tu hodina, ve které musí náš plamen vzrůst ke vše sžírajícímu paprsku, před kterým mizí malé lidské-Já a na jeho místě se pozvedá veliké dílo, jemuž smějí sloužit ti lidé, kteří v sobě nesou Světlo.

 

Střežte v sobě čistotu plamene! Postavte jej na svatý oltář uctívání Boha ve vašem nitru, jehož jste vyhrabali ze sutě a trosek tisíciletí a znovu postavili. Buď vám plamen Světla v srdci svatý, jenž přišel od Boha a opět k Bohu chce!