Velké Světlo

Na zemi leží hluboká temnota. Ale nad ní vyšlo veliké Světlo. Zvedá se stále výše, září stále jasněji a jeho paprsky dávají sílu slabým, osvěžení žíznivým.

 

Ještě jen málokteří vidí vysoké Světlo. Avšak posvátná odvaha přebývá ve všech těch, kteří směli nalézt Světlo, a oni svědčí o Světle a jeho milosti. Kdo k nim přijde žíznivý, tomu dávají z pokrmu Světla, ze kterého sami žijí nový život. Stali se bratry a sestrami ve svém společném snažení ke Světlu. Jsou navzájem spojeni a jeden pomáhá druhému dále na jeho cestě. 

 

Pokud jsou spolu, tak jsou obklopeni kruhem světlých bojovníků, kteří ochranně drží okolo nich své štíty a meče. Bůh je s nimi! Nemůže se jim nic stát, zůstanou-li věrni. Vlny síly a radosti je zaplavují při zaslechnutí Svatého Slova, které přinesl k zemi sestoupivší Syn Člověka ke spáse (vysvobození) zbloudilých.

 

Hluboko v duších naslouchajících žije přesvědčení o poslání Syna Člověka. Vědí, že přišel den, ve kterém se splní poslední zúčtování s hříchy lidstva. Vědí, že přišli na zemi pouze proto, aby našli Syna Člověka a sloužili mu. Neexistuje pro ně žádný jiný život, žádné jiné štěstí.

 

A kdo se věrně osvědčuje svému poslání (určení), kdo stojí klidně a radostně na svém místě, kde tento také je, tomu se jednoho dne otevřou oči doširoka a uvidí s oslněnýma očima nádheru Božího Vyslance. Potom také spatřuje tisíceré působení světlých služebníků Pána a přitahuje do duše vysokou radost. Nezná žádné jiné přání, než sloužit také tak věrně, tak neúnavně, tak láskyplně jako oni.

 

Člověk k člověku se připojuje okolo svátosti (svatyně) Slova, jedno lidské srdce po druhém jej nechává v sobě procitnout k životu. Světlo spojuje tyto lidi v kruzích, v zářivých prstencích, ve kterých jeden druhému podává ruku, a všichni stojí v paprsku Nejvyššího. Okolo Vyslance Světla se řadí kruhy a dávají jeho sílu dále celému lidstvu.

 

Prstenec po prstenci se již uzavřel. Ve všech barvách se třpytí tyto živoucí kruhy. A Syn Nejvyššího stojí s vysoko pozvednutým mečem, věčný soudce, v jejich středu. Již se řítí jeho meč nízko k zemi, aby zničil temnotu. Dny jsou sečteny! Každý může být poslední, ve kterém ještě temnota panuje v lidských duších. Poté nastane strašlivé probuzení, bude dán strašlivý konec, neboť bojovníci Světla stojí připraveni všude, a kde se uhnízdilo jen něco temného, tam bez slitování udeří a spálí to a zničí. —

 

Lidé hledající Světlo nepřebývají pouze v blízkosti Božího Vyslance na Svaté Hoře – ne, jsou rozptýleni všude na zemi. Sídlí v osamělém pralese, v divoké stepi, na ledu Severního moře, v sluncem zářících městech Indie, jednotlivě i spojeni po vícerých. A kde se otevřeli, kde poslali vstříc Světlu své hledající duše s vřelou prosbou o vyslyšení a vysvobození z pout temnoty, tam jim Světlo poslalo paprsek poznání a pomoci, že mohou bez obav očekávat hodiny, ve které se stane zřejmým v jeho úplné velikosti celému světu.

 

Potají se šíří slova prastarého proroctví od úst k ústům v národech, ze kterých se zbytek udržel čistý, aby jednou tvořil sloupy nové říše, až se naplní čas. Byli sem nyní znovu inkarnováni na svou prosbu, kterou vyslovili v době, když Světlo ještě prodlévalo mezi nimi a oni mu směli sloužit. Veškeré jejich bytí v mezidobí byla jedna jediná (jedinečná, výlučná) příprava na tomto a na onom světě, jedno jediné připravování se na vytoužený den Pánův.

 

Skryti v pralesích své staré domoviny čekají potomci kdysi tak vzkvétajícího národa, který vedl Bohem chtěný život, než u nich prorazil hřích a způsobil strašlivá zpustošení. Jejich staří kněží, kteří udržovali jejich původní (přirozené) uctívání Boha tak čisté, jak toho byl lidský cit během času zatemnění schopen, jim stále znovu vypráví o Holubici, která přijde z nebe, aby založila říši míru a vrátila jim jejich lidská práva a lidskou důstojnost. Žijí pro tento den, pro tento den se připravují. Nikdy se nesmísili s cizinci, čistě proudí jejich krev v jejich žilách. A jsou nyní také neznámí novému, falešnému, hlučnému světu – den nadešel, tak se tedy vynoří tisíce z neproniknutelných pralesů, které byly jejich ochranou proti zfalšování a úplnému vydědění.

 

Dlouhý zástup z nejhlouběji dojatých lidí půjde vstříc vroucně vytouženému Spasiteli a při pohledu na jeho světlou postavu padnou na kolena a, vzhlížejíce, uvidí nad ním stát Holubici! Klaníc se (v úctě) poznají Božího Vyslance! — —

 

Hluboko v poušti horké části země žije osamělý kmen (pokolení) snědých lidí. Ti kočují tam a hledají si potravu, kde ji mohou pro člověka a zvíře najít. Kromě toho jsou jiní než synové pouště. Také oni se nesmísili. Zůstali čistí jako všichni, kteří mají střežit proroctví svou krví.

 

Pokročilá je doba, mnohá ze znamení se již splnila – nyní také vyčkávají den co den na přislíbenou Holubici, která k nim opět přijde, skrze ni jim před dlouhými časy zvěstovala blízkost Božího Vyslance. Každý večer a každé ráno vyhlíží do šířky a do dálky, nechce-li se ještě ukázat světlá záře. A každý večer uléhají s očekávající otázkou: „Zítra?“

 

Jejich život jde dále od jednoho dne k dalšímu, ale nikdy nemluví o této otázce, této jistotě. Oni vědí: nejprve se musí obloha zatáhnout, musí se chvět země, musí přijít veliká smrt. Avšak rovněž ví také: jsme zrozeni, abychom Ho spatřili, Jeho, který přináší velké Světlo, který jím sám je!

 

V jejich čele stojí jeden, který byl již jednou uznán hodným vysoké věštby, jenž směl znovu přijít, aby vedl svůj lid a pevně ho udržoval ve víře a důvěře ke starému proroctví.

 

Osamělé jsou cesty snědých synů pouště, ale jsou krásné. Spočívá na nich jasný svit budoucího štěstí. Sečteny jsou dny, téměř ukončeny roky vyčkávání! Oko Světla milosrdně shlíží na tyto věrné a požehnává je svou silou. — —

 

Daleko, v jiné osamělosti, ve veliké pustině vod, stojí na ostrově v šumícím moři malý chrám. Je to chrám lidí, ale mění se na chrám Světla; neboť jedna duše tam mohla rozpoznat Světlo, které znovu září na zemi, a svit velkého Světla září až tam do dálky, která je dosažitelná pouze našim myšlenkám (představám). A duše vidí před sebou Svatou Horu a svaté postavy na ní a slyší hlas Vyslance Světla, který k ní hovoří:

 

„Přišel jsem, abych přinesl světu Světlo a vysvobození všem ke Světlu směřujícím!“

 

A vidoucí duše může zvěstovat ostatním z toho, co směla vidět a poznat (přijmout). — —

 

Osaměle v pralese žijí lidé, kteří jsou bídou vyloučeni z lidské společnosti. Avšak nejsou sami. Světlo, které s vroucí tužbou hledají, je při nich a vede je bezpečnými cestami. Neboť také oni mají pomáhat s výstavbou na velikém díle Světla znovuzrozené (nově zrozené) země.

 

Osaměle žijí hledající duše v pustině velkoměst. Ještě jsou bez přátel, ještě se s nimi nesetkal nikdo, kdo by byl takový jako oni. Ale vlákna jsou již navázána, která je spojují se stejně smýšlejícími, lidmi stejného údělu. A dříve než to tuší, vkročil jim do cesty takový, který je může vést. Podivuhodné jsou v tom často cesty Světla, vždy ale neomylné. — — —

 

Chrámy model na zemi jsou nespočetné, v nichž není vzhlíženo ke Světlu a jeho čistotě. Nesčetní jsou kněží, kteří se neptají po Vůli Nejvyššího, nýbrž chtějí prosazovat temnou lidskou vůli. Síla Světla je smete do sutin jedním jediným vydechnutím!

 

A potom odpověď nezůstane neobjevena! Most se skácel, stěna spadla, jež jako oddělující stála mezi duchem člověka a velkým Světlem. Proto kdo chce, může ho spatřit, může do sebe vpíjet z jeho síly, tak mnoho může.

 

Velké Světlo je obrovské slunce! Všechny požehnává svými paprsky, kteří se neskrývají ve stínu. Vytahuje je vzhůru z jejich malosti, jejich slabosti do nového, vyššího žití. Navazuje okolo celé země světelnou síť.

 

Světelné lano za lanem se již utkalo, jež drží všechny ty, kteří hledají Světlo a chtějí mu sloužit. A brzy přijde hodina, ve které všichni poznají světelná vlákna, k nimž je vedla láska.

 

Dlouhý průvod se pak vydá, aby poděkoval tomu, který sestoupil k zemi pro jejich poslední záchranu. Potápějící se jsou potom stará lidská díla, v trosky se rozpadají falešné chrámy – nemohly obstát před paprskem čistého Světla.

 

Očištění (polepšení) lidé jsou to, kteří potom přichází, pokorní lidé, lidé, kteří chtějí jen děkovat a sloužit! Budou se blížit ze všech zemí, budou k slyšení řeči všech národů, k vidění kroje všech krajů. A poprvé, jak dlouho stojí svět, se nebudou potírat (bojovat) v nenávisti bílí a snědí, žlutí a černí, nýbrž budou stát v jednotě před Pánem všeho života. Veliké Světlo bude zářit nade všemi!

 

Dne Světla, stojíš před našimi dveřmi! Velké Světlo, zastav se u nás (ubytuj se/nastaň v nás)! Požehnej nás! Požehnej všechny lidi, požehnej nově rozkvétající zemi paprsky Tvé síly a milosti!