39 - O použití a zneužívání daru léčení
Dar léčení je člověku propůjčen na celý život. I když se objevil až v pozdějších letech, čekal v něm na probuzení od dob ranného mládí, od narození, jako hřivna, čekající na vnitřní zralost, která je předpokladem uvědomění si daru.
Je to vnitřní žár, který způsobuje podmínky, plné milosti, při nichž se léčivou silou obdařený může a má ujmouti svého léčícího poslání, rozvoje svého svěřeného duchovního daru.
Podmínky k ujmutí se léčícího poslání jsou vždy člověku nápadně poskytnuty. bez jeho vlastní vůle, takže je z nich zřejmý vyšší pokyn. Když nastala taková osudová situace, pak uposlechnutí má býti samozřejmostí.
Ujímati se léčení bez zjevného nápadného pokynu není vhodné a žádoucí a vede zpravidla na scestí domýšlivého velikášství a sebepřecenění a k jiným nebezpečím z nezralosti.
Stav niterné pohotovosti k přijímání léčivých jemnohmotných proudů nastává většinou až v době zralejších let, po mnoha životních prožitcích a zkušenostech a při určité vnitřní vyrovnanosti. Je to nejčastěji v době mezi 40 - 50. rokem stáří, kdy hlubší úvahy o smyslu života a jeho určení zaujaly celé nitro a životní zkušenosti jej naučily skromnosti.
Lidé však, kteří byli obdařeni darem léčení, ale ani po zjevných pokynech se léčiti neodvážili, zahrabávají svou hřivnu do písku rozumových zájmů a starostí. Jestliže však člověk, obdařený darem léčení, začne svou hřivnu uplatňovat předčasně, bez patřičné vnitřní průpravy a porozumění, bez duchovní zralosti, napáchá též mnoho chyb a omylů a může ve svém slepém fanatismu mnohé zmásti.
Je zajímavé, že jestliže bývá dar léčení projeven a upotřebováván, neztrácí se obvykle ani tehdy, když je zneužit nebo používán lehkovážně. Byl jednou poskytnut a účty z něho budou požadovány po skončení celé pozemské pouti. Každému člověku totiž byla dána svobodná vůle, která mu nemůže býti odňata. Jak používá svých schopností, vloh a darů, je zcela věcí jeho vlastního svědomí.
Při léčení magnetismem rozhoduje mnoho okolností, vztahů a předpokladů pro úspěch léčení. Jedním z nich je duševní příbuznost zájmů a snah léčeného a léčitele. Když mají oba vroucí touhu po dobru a pravdě, je léčení neobyčejně usnadněno a může míti trvalé dobré výsledky.
V tom případě, že zájmy léčitele i pacienta jsou méně duchovní, ale přesto shodné, ani zde není úspěch v léčení odepřen. Tak to jde dále. Jsou-li léčitel i pacient oddáni špatné ideji, fanatické, nedobré, ztřeštěné, i tam může míti léčení úspěch, ale ten se ovšem rovná danajskému daru. Úspěch je tu škodou, neboť pacient by v nemoci nemohl způsobit tolik škod svým špatným postojem k životu jako při získání zdraví, kdy může znovu nespoutaně řádit podle svého umíněného chtění a připravovat si nový těžký osud.
Zevní úspěch léčení není tedy vždy hlavní a podstatnou věcí pro posuzování léčivosti osobním magnetismem. Větší díl užitku spočívá v tom, aby pacient pochopil, proč je na světě a proč má žíti v zákonech stvoření pro dobro světa i dobro své, k čemu jej nemoc nabádá, co mu chce říci a z něj uvolniti, aby byl při odchodu z této země vskutku zdráva silný pro život věčný, trvalý, tvořivý a radostný.
Jsme zde na zemi za získáním zkušeností a za naučením se pravé životní bdělosti. K tomu slouží i nemoc, která nás právem a včas postihuje, pomáhá nám a usnadňuje nalezení duchovního zdraví.
Všechno je nám skýtáno vyšším řízením k pochopení a využití. I všechny dary, vlohy a schopnosti, které chtějí a mají býti používány jen ve správném vzestupném smyslu. Nesprávné využití je jejich zneužití! Před tím je třeba se střežiti.
Na to, co jest správné a nesprávné, nechť je vzato měřítko vyšších zájmů než pouze osobní uspokojení těla a malicherných rozumových přání. Pak nám i účelnost a důvod nemocí vyvstane v plném jasu a nechá nahlédnouti do veliké dílny osudů, které se tkají v naprosté, přesné a nesmlouvavé zákonitosti, v níž je mocná síla prozřetelnosti.
