11 - Spojení mozků s nitrem
Člověk má dva mozky. Přední, značně veliký a zadní, malý, takže je zván mozeček. Jejich funkce má však býti rovnoměrně vyvážená.
Přední mozek zprostředkuje mimo funkcí řízení těla všechny vjemy z venčí. Zadní mozek mimo podobných tělesných funkcí též všechny vjemy z nitra. Obojí funkčnost je pro člověka nesmírně důležitá a při jeho vývoji k plnému lidskému bytí nejvýš potřebná. Přední mozek je zaměřen a soustředěn převážně na dojmy zevní, zadní mozek je uzpůsoben k převážnému vnímání vjemů nitra. Spolupráce obou navzájem je nutností a hlavně pak jejich harmonie s nitrem. Vždyť člověk je tvor ve skrze duchovní. Proto mají i všechny zevní vjemy sahati dále, než pouze do předního mozku. Pak jsou teprve opravdově a cele prožívány a je na ně reagováno nejen chladnou úvahou, ale i citem. Tak například obdiv viditelné krásy je již spoluprožíván i zadním mozkem, k němuž vjem pronikl přes vědomí mozku předního.
Můžeme přesto přední mozek označovati prostě za mozek rozumový, chladný a strohý a mozek zadní za mozek citový, rozjásaný, vzletný, niterný. Čím více je zadní mozek účasten, tím je vjem hlubší a prožívání opravdovější, neboť prodělává celý niterný okruh a sice od zadního mozku míchou do sluneční pleteně a odtud do duchovního srdce, z nějž vychvívá jak do hlavy ke smyslům a jimi do předního mozku, tak do rukou a nohou.
Přímý výkon předního mozku je pohotovější. Práce zadního mozku je hlubší, delší a všestrannější, zato přinášející trvalé hodnoty. Je souladněji sladěna s rytmem stvoření a tím s věčnými zákony. Proto máme při každém rozhodnutí v sobě nechat rozeznat též citový mozek, abychom vystihli správnost anebo nesprávnost svých úmyslů a mohli se rozhodnouti podle svého cítění vždy správně.
K takovému rozhodnutí nám mohou při duchovním rozechvění přispěti nejlépe magnetické výchvěvy přijímání nad hlavou. Nastalé víření výchvěvů nám zprostředkuje nebo přivolává osvícení, povznesení nebo tak zvaný hlas svědomí. Tím nastane uvědomělé vroucí prožívání celou bytostí.
Plné prožití je nejen slaďováním mozků s harmonií tří center bytí v sobě, ale současně spojováním se s oním duchovně kosmickým zářením, které ovlivňuje svědomí k vycítění duchovních potřeb našeho bytí.
Rozvažování ke správnému citovému rozhodnutí před činem je sice, zvláště zprvu než se to naučíme, delší než pohotové rozhodnutí rozumové. Je však vždy cennější. Člověk se ale může časem naučiti i rychlému niternému rozhodování, při němž cit jako bleskem ozáří člověka a osvětlí i jeho rozumové myšlení ke správnému rozhodnutí. Pak je jednání v souladu s přírodou, se svědomím.
/Obraz č. 6/ naznačuje rozechvění celého nitra vjemem zvenčí, /Obraz Č. 7/ rozechvění nitra duchovně citovým naladěním, které současně zapojuje na kosmické záření shůry ze zdrojů dobra.
Funkce mozků spočívá vlastně v rozechvění vládnoucích magnetických výbojů, řízených silou chtění, tedy svobodnou vůlí. Síla chtění ovlivňuje a rozviřuje jak záchvěvy předního, tak i zadního mozku. Tak svobodnou vůlí vykonává člověk vliv na oba tyto nádherné tělesné nástroje lidského bytí, jimiž řídí on své putování, svůj vývoj a působení.
Na přední mozek má téměř jediný vliv osobní vůle a osobní rozhodnutí, zadní mozek je též ovlivňován pomocně, aby rozhodnutí směřovala jen k zákonitosti vývojového zrání a aby člověk nasbíral a prožil ty zkušenosti, které podporují a umožňují jeho vnitřní růst.
Zadní mozek je pro svůj větší přehled ředitelem a pomocníkem celkového vývoje, strážcem života, který on vede k dobrému konci. Má k tomu nejen pomoc dalších dvou ohnisek bytí, ale zejména účinnou pomoc záření dobra ze stvoření, které on lehce vnímá a jež člověka osvěcuje, jakmile se vnitřním zahloubáním stává otevřeným.
Tak by tomu mělo býti! Žel, je tomu většinou jinak. Přední mozek, který získal prvenství, nechce nyní býti poslušným pomocníkem citů, nýbrž samovládcem, bezohledným a strohým, omezeným pouze na hmotnost a na její zájmy. Ze hmoty vznikl a hmotnost je jeho působištěm.
V tisíciletích svého vývoje jsme mu ponechávali stále více důležitosti s převahou svých hmotných zájmů nad duchovními a toto zanedbání se nám nyní mstí: V nynějších dobách se stupňují tyto hmotné zájmy v otevřené přiznání se k materialismu, ke hmotě. Jaký je to úpadek ducha! Jaké brždění zadního mozku, který nás chce vésti k výšinám, vysoko nad hmotu, k věčnosti.
V lidstvu byla prováděna již po tisíciletí revolta proti duchu, proti jasným a se zákonitostí stvoření spojujícím citům, jež jsou projevem tvořivé účelnosti a krásy. A uvádějí svět v soulad s přírodním děním a s životními radostmi a požehnáním výšin.
Na jejich místo se člověk snažil nastoliti a nakonec nastolil rozum, spojený s tíživou hmotou, který měl býti původně pouze dělníkem na vinici vývoje, nikdy ne ředitelem či vládcem.
Tak přišla vláda z přehledné oblasti vyšších obzorů ducha ještě dříve, než se tento mohl plně rozvinouti, do tísnivé šedě úzkých obzorů hmoty.
Lidé se stali materialisty dávno dříve, než bylo o materialismu zmínky. Uhnízdil se všude, i tam, kde byl předstírán opak a kde mělo býti jasné vědění o Bohu a jeho vůli. Učení o věčném duchu bylo nahrazováno fantasiemi a náhražkami pravého vědění, čímž byl svět uváděn do dalšího zmatku. Poněvadž se zdravé myšlení lidí tomu bránilo, byla vyžadována slepá víra. Doslova slepá. Neboť živá víra by musela vésti k jasnému přesvědčení, slepá k tajemným fantastickým výmyslům a nakonec k nenávisti a panovačnosti.
Kde vládne duch, jehož projevem je cit, je vždy volnost a svoboda, tolerance, pochopení. Vychytralost však svými výplody přivozuje omezení svobody, násilí, diktát.
Duch a svoboda jsou nerozlučné pojmy. Vždyť svobodná vůle rozhodování byla vložena do základů lidství jako přímý dar života. Jí máme poznávat svět a stvoření i sebe v něm a spět k jásavým cílům vědomého lidství.
Obraz č. 6
Obraz č. 7