Osobní záření
Jan Nedomanský
69 - Byliny
Jednou z nejpodstatnějších podmínek lidského života na zemi je vegetace. Skýtá nám potravu i čistý vzduch, teplo i šatstvo, ba převážnou část všech potřeb. Přímé její dary, ovoce, zeleninu a obilniny používáme každodenně a udržujeme jimi svá těla svěžími. Je to potrava nejcennější a nejzdravější.
Mimo to nám skýtá vegetace pomoc ve svém listoví, květenství, ve svých lodyhách a kořenech, které nejsou přímo stravitelné, ale zpracovány dávají léky proti chorobám. Zejména menší rostliny, byliny jsou nedocenitelnou léčebnou pomocí takového druhu, že možno přírodu nazvat jedinečnou zahradou zdraví.
Abychom však pochopili pravou podstatu bylinné léčby, je zapotřebí, abychom si uvědomili především vyzařování bylinného jádra, zprostředkovaného mízou, které nevidíme, a vyzařování květenství, které vidíme v barvách květů. V obém je druh vyzařování, který nám může být vodítkem při určování užitečnosti při nemocích tj. při oslabeném či zakaleném vyzařování.
Viditelné barvy květenství se formují pomocí slunečního spektra různou chemickou cestou, řízenou či usměrněnou plynulou zákonitostí. K tomuto procesu přijetí barvy přispívá chemické složení mízy, vzor tkaniva a síla vláken. Ze slunečního spektra zachycený, potřebný druh barevných výchvěvů způsobí výrobní proces barevného utváření té které části květiny.
Barevný proces v květině je tedy vytvářen cestou záření. Výchvěvy určité barvy slunečního spektra rozvlňují chemicky vhodně připravené složení šťáv byliny. Způsobeným souzněním se vytváří potřebné zabarvení. Víme, že každý tón má barvu. Při živém zachvívání nastává tónování jak zvukové, tak barevné, při němž se barva vytváří i v hrubohmotnosti, či lépe řečeno, je způsobováno její vytváření.
Tak barvy květenství jsou výsledkem živých výchvěvů určitých druhů vyzařování, splňujících přesně zákonitost. Zákonitost udržují v přírodě bytostné proudy sil. Nic nevzniká samo, všechno je řízeno a usměrňováno a všude je dbáno na souvislosti.
Proto i u lidského ducha je vědění o souvislostech tak nesmírně důležité a umožňuje vpravit se do harmonie, spojené s druhem jeho výchvěvů, jeho služby, jeho tónů, jeho barvy, což je totožné s druhem jeho působení na zemi. Jen tak vydá i on přirozený projev své krásy, svůj užitek i vůni i plody svého úsilí.
Poněvadž barvy hrubohmotného slunečního spektra jsou známy, není zatěžko najít spojení souvislostí, které mohou být klíčem k mnoha dalším věděním.
Slunce však má také své vyzáření jemnohmotné a bytostné, v němž je skryto i jádro vyšší podstaty, kolem něhož se bytostnost, jemnohmotnost a hrubohmotnost soustředila a obklopila je.
Planety, stálice, slunce, mají svou vnitřní podstatu z praduchovního nebo duchovního vyzáření. Ona umožňuje jejich dlouhá trvání a vývoj. Kolem se vše utvářelo a nakonec bylo příčinou shluku a soudržnosti hmoty, neboť má v sobě velikou a neodolatelnou magnetickou přitažlivost, danou druhem vyzáření podstaty! Jejich střed je tedy částečkou vyzáření vyššího původu a má v sobě tím nezměrnou sílu udržení.
Vědomá část vyzáření z praduchovní nebo duchovní říše působí negativním i pozitivním způsobem činnosti, která se v nich kříží a tím vytváří ohniska téměř nekonečného a nevyčerpatelného žáru sluncí a koloběhů jejich planetárních soustav. Při tom přijímá z centra sil svého domova, z říše svého původu.
V paprscích slunce je záplava milostí k udržení života světů a rozvoje krásy na nich.
Základní barva přírody je zelená. Je to barva zformované zákonitosti. Z ní vyrůstají traviny, květiny i stromy různých velikostí a tvarů a jejich výsledkem jsou i květy a plody, jako připomínky ostrovů ctností a jejich činnosti. Květy zjevují krásu těchto ostrovů a znějí ohlasem jejich písní tvořivé činnosti. Tím nám zvěstují život v jiných, vyšších úrovních.
Květiny samy mají v sobě částečku bytostného vyzáření, která v nich způsobuje tep života a vyhání mízu v pravidelných intervalech svého druhu do všech částí rostliny. Sražená částečka bytostného vyzářeni má svou magnetickou soudržnost a přitažlivou silou stejnorodosti přivolává ze slunečních paprsků ten druh barvy, jímž chce odít svůj květ.
To je cesta přírodní tvořivé spolupráce, k viditelnému zformování krásy.
Vyzařování vnitřní podstaty bylin, tedy neviditelného jádra, se však neřídí chemickým složením šťáv, nýbrž přímým vlivem bylinného druhu, který může jen svou barvou, svým způsobem vyzařovat.
Jak se to děje, spočívá v základní vlastnosti druhu, v jehož semeni je svéráznost v plné síle druhu obsažena. Ročními dobami, sluncem, hnojivem a četnými jinými vlivy je onen druh více nebo méně povzbuzován k růstu a zrání. Skýtají se mu příznivé nebo nepříznivé podmínky.
Člověk smí a má přírodu zušlechťovat a mít z ní užitek. Avšak jen v rámci přírodních zákonů vývoje. Ovládat ji nikdy nemůže, poněvadž nad ní vládnou mnohem mocnější síly bytostné. Příroda je jejich výtvorem. Člověk je na zemi pouze hostem.
Když si to člověk uvědomí, vyvstanou před ním mnohem snáze přírodní souvislosti a podmínky rozkvětu rostlinné říše, aniž by se musel uchylovat k násilí a protizákonnostem. Před zralým lidským duchem, získávajícím vědění ohleduplně, by vyvstalo mnohonásobně více přírodu zušlechťujících poznatků, po nichž se nyní pídí v namáhavých pokusech s tisícerými víceméně neúspěšnými výpočty.
Vyzařování vnitřní podstaty byliny, které se děje na popud bylinného druhu, je svým ústředím automaticky řízeno. Automaticky?
Bylinné druhy mají svá jemnohmotná centra, jakási mateřská ohniska, na něž jsou cestou výchvěvů naladěna. Dnes, v době radiových přenosů, může tomu být snadno porozuměno. Mateřské ohnisko udržuje své, možno říci „děti“, v mateřské péči, ve vztažnosti k celku, k druhu, který plní svůj úkol přirozeného bytí svým určeným způsobem. Ač nevědomě, přece jasně a cele.
Druh bylin má svou barvu původu. Tu znát je základní podmínkou znalostí léčivých bylin a jejich účinků na vyzařování. Druh sám si reguluje chemické složení šťáv.
Zde je snad vhodno uvážit, jak vlastně vzniká míza, tato krev rostlin? Vzniká na popud výchvěvů druhu, který má své kotviště v semeni, později v lodyze byliny a který je opět závislý na nesmírně vzdáleném ohnisku druhu. Asi tak jako člověk má své jádro životního tepu v sobě, ve svém duchu, ale je existenčně závislý na vyzařování svého duchovního domova, bez jehož poslušnosti by dospěl jednou k zániku.
Popud ke složení mízy je tedy dán podstatou jádra neboli semene a přenosem výchvěvů. Znát barvy vyzařování vnitřní podstaty znamená mít jeden z hlavních klíčů k úspěšnému léčení bylinami.
Obecně vzato jsou květiny a veškerá vegetace písněmi bytostného tvoření. Formují se pro dík vládci světů, jako činem vyjádřený tvořivý projev krásy. I jejich vůně, oblažující dech vysoce účelného bytí, vytváří ovzduší míru a důstojnosti, v němž se cítí vše světlé doma, v odlesku oněch sfér, k nimž všechna vědomá i nevědomá touha směřuje.
Vegetace vyjadřuje celým svým bytím službu. Barva, vůně, tvary, listy, květenství i plody, prostě vše, co ona vytváří, vyjadřuje druhy působení. Z toho bychom mohli poznati i účinek na nás. Každá barva působí jinak a něco jiného zjevuje. Taktéž každý tvar a každá vůně vystihuje svou svéráznou krásu a účelnost.
Věděním o tom objevíme mnohé pomoci pro každou potřebu svého prostředí a pro vyjádření souznění své radosti s čistým přírodním děním. Najdeme v tom mnohou pomůcku zdravotní, nejen pro léčení nemocí, ale především pro udržení duševní harmonie a pro stejnoměrné zachvívání ducha.
Tak kupříkladu růže: Při duchovní tísni a všech duševních bolestech jsou oblažující a jsou hojivou pomocí rudé růže, jež utišují duše a uklidňují smysly. Bílé růže bystří pohled na všechny zmatené události a problémy, žluté napomáhají k vědomí pocitu spravedlnosti a pravdy.
Všechny květiny růžové unášejí nitra k dětskému vzletu, fialové připomínají, často i svým tvarem, vznosné mosty spojení ve světlých úrovních. Kopretiny zjevují střediska žáru, z nichž vyráží stejnoměrná tvořivost bílé čistoty. Jejich okvětní lístky jsou připomínkou forem bran světla, jež jen čistota otevírá.
Tak každá květina něco překrásného zjevuje a něčím pomáhá. Je prodchnuta láskou, která se dává, aby všude zavládl mír a harmonie. V nauce o barvách i tvarech najdeme tolik pomocí, že staneme udiveni před tolika milostmi, kterými jsme byli vždy zahrnováni, aniž jsme jich chtěli a dovedli využít a proměnit v prožití krásy a dobroty světla.
Pochopit tuto významnou řeč však máme a musíme sami. Cesta k tomu je dětské otevření nitra hlasům přírody, v nichž je v čistotě zjevena tvořivá účelnost poselství krásy z vědomého zachvívání všech oblastí, prostírajících se nad touto hrubohmotností.
Všechno vědění o tvořivosti a tkaní výšin je v přírodě zjeveno. Hledajíce, nalezneme tam zlaté klíče ke svému působení, které se nám tak do nezměrných šířek a výšek rozevírá.