42 - Věnec záření

Osobní záření

Jan Nedomanský

42 - Věnec záření

Výchvěvy duchovní lásky a čistoty spojující se k sloužícímu působení podle pravěčné vůle, jsou věrností. Ta se promítá do všech zpracovaných vyzářeních, tedy do veškeré odevzda­né služby,

Věrnost, královna ctností, je však sama o sobě cele odvislá od čistoty a lásky, jejichž proudy spojuje a převádí do činů vůle. To je její sloužící působení, odevzdané a neosobní, cele zakotvené ve světle pro harmonii tvoření. Věrnost je ve všech vyzářeních. Zejména věnec záření je pod její přímou vládou.

Věnec záření je podstaty jemnohmotné, duševní i duchovní. Svými zpracovanými vý­chvěvy se spojuje se silami jiných podstat. Dobré chtění utváří nejprve věnec vyzářených zjem­nělých smyslů, pak duševní věnec vlastností, které svým jemným vlněním s formami květů se zlaďují se silou bytostně duchovního druhu, která obšťastňuje člověka a zjemňuje jeho myšlení.

Touha po věčných duchovních hodnotách formuje nádherný fialový věnec záření kolem, se svícemi duchovních schopností, které svými vzhůru směřujícími výchvěvy přitahují sílu, jež osvěcuje ducha a spojuje ho s jeho věčným domovem. Je to síla duchovních ctností, jež pak tak mocně prochvívá ducha a duši a neodolatelnou mocí zvroucňuje vnitřní, citový život, způsobujíc soustředění se na hlavní cíl a smysl života a tím na vytvoření toho nejkrásnějšího, co ze sebe mů­že duch vydati při rozvinutí svých schopností.

To je ono vždy oblažující osvícení, kdy na svících touhy, usměrněných schopnostmi k určitému přirozenému vyjádření, se rozhoří plameny vroucího spojení s vyzářením ctností, je­jichž království je ve výšinách duchovních sfér.

Síla shůry však neplyne přímo k věnci záření, nýbrž do ohniska sluneční pleteně, jak již bylo znázorněno. Neboť jen do ní směřuje všechna výživa výšin. Až zpracováním v člověku, tedy jeho vnitřním i vnějším životem, jeho úsilím, vyzařuje ven a do výše jako dík, zjevujíc tak jeho charakter, jeho skutečné smýšlení a skutky, vyplývající jak z jednání, tak i z myšlení a z cítění, tedy ze skutečného života, v němž je věrnost pravdě nejdůležitějším.

Věnec záření by se proto mohl nazvati věncem vyzářeného charakteru. Poněvadž však ovzduší člověka tvoří též jiné okruhy, jež ho charakterizují, nebylo by to zcela vhodné, ač věnec záření nejvíce ze všech vyzáření zjevuje lidský charakter.

Poněvadž ve věnci záření jsou vyzářeny zjemnělé smysly i rozvinuté lidské vlastnosti a schopnosti a to silou dobrého chtění ducha, je tento věnec obrazem celého lidského vývoje.

Síla a množství výchvěvů jsou zcela závislé na vnitřním životě, na opravdovosti a pocti­vém úsilí jít stále vpřed, i když prožívání při tom bývá ztrpčeno lidskou nevraživostí. Překážkami člověk sílí.

Jít vpřed znamená především, že doplňujeme při zjemnění smyslů postupně ve věnci záře­ní chybějící vlastnosti, kterým dala vnitřní vroucnost vyzráti tak, že mohly býti zformovány v živé květy zářivé krásy a že připravujeme další pokrok rozvojem schopností, jež se pak touhou spojují se ctnostmi výšin.

Ctnosti však člověk vpravdě nikdy nevlastní. Je mu jen propůjčen jejich žár, který ho spojuje s nositeli ctností ve vědomé říši duchovně stvořeného, kteří jsou pravými duchovními vůdci lidských duchů celého stvoření.

Vyzářené vlastnosti, formující se jako květy ve věnci záření, jsou ale jeho vlastnictvím. Nejcennějším vlastnictvím, které lidský duch pozdějšího stvoření smí zváti svým. Je to vlastnictví oblažující a se světlem spojující, nepomíjivé, věčné, „které rez nekazí ani moli nežerou“ a o němž výstižně řekl Ježíš: „Shromažďujte své poklady v nebi.“ Vlastností můžeme tedy vlastnit, ctnosti ctít. Neboť zůstanou stálým nedostižným ideálem. Čistá touha po spojení s nimi se formuje ve svíce, na nichž se jednou smějí rozhořeti, na znamení duchovního spojení s nimi, plameny uctí­vání Stvořitele nebes i země.