41 - Světlá znamení lidského ducha

Osobní záření

Jan Nedomanský

41 - Světlá znamení lidského ducha

Hlavní znamení vědomého lidského duchovního bytí jsou tedy tři: Zářící kříž na čele, du­chovní srdce v hrudi a sluneční pleteň v krajině břišní.

Sluneční pleteň je vyzářením duchovní čistoty, srdce vyzářením duchovní lásky a zářící kříž vyzářením pravdy a spravedlnosti neboli vůle.

Jemný proud světla tvoří mezi nimi zářivé spojení. Vyzáření kříže, které jasně osvěcuje vedoucí svobodnou vůli se setkává s plameny srdce v ústech, kam mu vyzářila vstříc láska. Z tohoto střetnutí vůle a lásky mají vycházeti zvuky, které smějí zvěstovati slávu a velikost Boží­ho stvoření.

Odtud plyne jemný proud spojujícího světla dále k duchovnímu srdci v hrudi, kde láska oživuje (plícemi), udržuje (žaludkem), obnovuje (srdcem), pomáhá (játry) a léčí (ledvinami).

Proud má své poslední kotviště v ohnisku sluneční pleteně v krajině břišní, kde vyzařuje hvězda zaslíbení nového života, formujícího se v čistotě. Kolem sluneční pleteně se formují nej­různější překrásné obrazce. Některá jejich vyzáření vystupují zřetelněji, jiná jsou jako mlžné zá­voje. Jsou však vždy jasně světlá, neboť jsou součástí nádherného slunného vyzáření čistoty, k němuž se sbíhá mnoho světlých vláken jako k čočce, v níž krystalizuje záření světlých oblastí.

Zářící kříž. Na čele člověka, cele oddaného Světlu, září kolmý proud pozitiva a vodorov­ný proud negativa, tvořící výchvěv vyrovnaného chtění, kříž, znamení Pravdy, kterou přijal do sebe a chce jí sloužit ve všech proměnách svého bytí (obraz č. 13).

Tento kříž není však vždy stejně zářící. Rozsvěcuje se vnitřní čistou žhavostí. V dobách intenzivnějšího niterného života září zřetelněji, v dobách vnitřní ochablosti i jeho žár ochabuje. Může se však opět jasně rozhořet, pokud se člověk neoddal cele protizákonné negaci, to zname­ná cílům, které jsou v příkrém rozporu s duchovním posláním. Tu se kříž ztrácí a na jeho místě zeje nevkusná, ošklivá trhlina.

Kříž je zformován ze záře Pravdy, jako omilostnění poctivého úsilí. Spojuje bezprostřed­ně s vyšší vůlí, kterou jím lze jasně cítit. Onou vůlí, která sama je mocným, vševládnoucím září­cím křížem.

Proto bylo řečeno: „Přijímáte-li Slovo, přijímáte tím část mne, neboť já jsem to Slovo!“ Možno tedy říci, že kříž, který září na čele člověka, vyjadřuje, že přijal do sebe Slovo, Pravdu, že uzavřel smlouvu nového života, podle níž chce nadále žít.

To neznamená, že toto Slovo již cele žije. Jeho dobrá snaha však způsobuje, že svaté znamení kříže na jeho čele září a bude tak dlouho zářit, pokud v něm touha zůstane živou. Jen s ochabnutím touhy po Světle se kříž ztrácí. To je ovšem nesmírná životní tragédie, která nyní, v očistě země, má dalekosáhlé důsledky.

Před křížem zářil na čele jas očekávání, ohlašující vzkříšení ducha, později nad hlavou zá­ří někdy též hvězda zaslíbení či služby, nebo i bílý žár duchovního jiskření, který nastává spoje­ním dvou různých druhů podstat a podobně.

Duchovní srdce. Duchovní srdce je uprostřed hrudníku. Má svůj pravidelný rytmus, který se ve chvílích hlubších duchovních prožívání zintensivňuje a svým žhavým tepem šíří do pěti stran duchovní oživení (obraz č. 14).

Má zářící obrysy. Jestliže se člověk zapojil do rytmu lásky a získal potřebnou duchovní žhavost, pak toto srdce rozlévá teplo požehnaného duchovního života celým tělem a působením i na okolí.

Tyto proudy vycházejí z duchovního srdce jako usměrněné plameny. Horní proud smě­řuje k hlavě a zjasňuje smysly. Dva hlavní proudy směřují k ramenům a procházejí rukama do dlaní a prstů, dodávajíce chuti k práci a působení. Zbývající dva směřují většími oblouky dolů k nohám, až do šlapek, a vedou člověka po cestách dobrého působení.

Každý proud se dělí na pět druhů vyzáření.

Proudy dohromady symbolizují, že v putování tímto stvořením máme působit prací svých rukou k požehnání a zvěstovat všemi smysly slávu života.

Sluneční pleteň. Sluneční pleteň je středisko jasné záře, vycházející z břišní krajiny. Může býti nazváno též slunné pletivo formujícího záření.

Proud světla, směřující přes čelo a duchovní srdce do sluneční pleteně v ní končí, stávaje se tak zakotvením života v čistotě, jímž je spojen lidský duch s výšinami.

Zakotvujícím proudům paprsků musí člověk připravit sám půdu zbudováním chrámu ve svém nitru. Pak má v něm možnost duchovního spojení se životem, který mu nedá zahynouti, jestliže sám spojení neodvrhne.

Slunečné tkanivo má zejména zvláštní význam v životě žen. Ony jsou předurčeny být kněžkami čistoty v čisté kráse svého duchovně bytostného ženství (obraz č. 15).

Ač sluneční pleteň je zářící síť různých obrazů tak rozmanité krásy, že by člověk při je­jím spatření mohl býti v uctivém vytržení, přece je to jen matný odlesk formujícího jasu světlých výšin, kde čistá krása je životem, vším.

Sluneční pleteň se stává příjemcem proudů z výšin, jimiž člověk duševně žije. Jako v čočce sbíhají se v ní světlá vlákna která bytost navazuje a vyživuje tak člověka tím, co k výživě z výšin potřebuje (obraz č. 16).

Všechno, co k člověku přichází shůry, je z lásky. Působení ducha na zemi má však být v čistotě. Bez čistoty není žádného duchovního působení, žádné pravé služby. K usnadnění toho slouží sluneční pleteň. V ní je tvořivý projev citů.

Při mocných, neočekávaných prožitích se stahuje sluneční pleteň, říká se, že se svírá bři­cho. Je to automatické dění, při němž se střed vyzářené sluneční pleteně bud' náhle stahuje nebo rozšiřuje, což se neobejde bez vlivu na tělesný stav břišní krajiny.

Při proměně síly tvořivým působením se tato štěpí a rozstřikuje do všech stran, tvoříc podklad kruhového věnce záření, (obraz další statě č. 19), na jehož konci se jednou rozžehnou čisté svíce spojení s duchovními ctnostmi. Tím teprve nastává počátek osvíceného lidství.

Vyzařování ctností shůry prostupuje stále stvoření a chce být použito. K tomu je posky­továno. Jakmile je lidským duchem přijato a jeho činností zpracováno, pak působí magneticky přitažlivě.

Střed sluneční pleteně je drahokamem citů, z něhož vyzařují ven v něm se zrcadlící ctnosti, krystalizující ve vlastnostech a schopnostech. Má kolem sebe nádherná vyzáření, jež se neustále živě mění podle stavu vnímání a prožívání lidského ducha. Nádhera obrazů vyzáření nemá konce. Jsou stále jiná, vždy krásná a živoucí. Neboť je v nich odlesk vyzařování hvězdných center ctností z vědoucích oblastí světla.