Osobní záření
Jan Nedomanský
28 - Střed lidského života
Lidský tělesný život je udržován a poháněn duchovním zářením, které vychází z duchovní jiskry či plamene, jejíž sídlo je v prsou. Důlek pod hrudí přesně označuje místo uvnitř hrudníku, které můžeme označit za nitro, tedy střed.
Duchovní jiskra je duchovní podstaty, obaly těl jsou podstaty bytostné, jemnohmotné a hrubohmotné.
Tato jiskra, jádro člověka, ona sraženina vysokých duchovních říší, v nichž život tepe a září mocnými výchvěvy tvořivé radosti, má v sobě odlesk výchvěvů velebných sfér. Zahalena obaly, způsobuje jejich prožhavení a tím oživení i udržování v rytmu zákonitosti.
Obaly se zářením mění, zpracovávají a přizpůsobují druhu. Tak to jde až k pozemskému tělu, které je hrubohmotnou formou posledního výběžku záření. To však neznamená, že duch nezasahuje též přímo, že všechno záření je přeformováváno. Jen záření, které vytváří obaly, těla, tedy to viditelné je přeformováváno.
Vědomé duchovní záření zůstává v přímém kontaktu s duší, s jemnohmotným tělem i s tělem pozemským. V tomto pozemském těle s krví - krevním vyzářením.
Je tedy dvojí druh záření lidského ducha: vědomé a nevědomé. Nevědomé je zpracováváno a stávají se z něj vnější formy. Při průchodu lidského ducha stvořením utváří se pod jeho vlivem jeho pláště, v nichž je zakotveno přepracované a vázané spojení.
Vědomé duchovní záření zůstává však svou stejnorodostí spojeno s duchovním původem člověka, pokud toto spojení není jeho úpadkem přerušeno. A toto přímé spojení je oním povznášejícím, vzhůru přitahujícím, co dává tušení lidského určení ve věčném domově duchovních sfér.
V lidské činnosti na zemi, neboli ve hmotě, lze to nazvati tak, že jedno je duchovně působící, druhé duchovně činné. Obojí je nutné.
Duchovně působící je nenápadné, vnitřní, vroucí, omilostněné, jako působení ženy v domácnosti, tedy převážně citové. Duchovně činné je zjevnější, konkrétnější, neboť formy jeho úsilí jsou hmatatelné a lze je všemožně utvářet, jako činnost muže v povolání, tedy převážně rozumové.
Působící, neboli pasivní přijímá shůry a vřazuje se do rytmu zákonitosti přímo. Aktivní, přijaté, zpracovává a uskutečňuje neboli převádí v hrubohmotně viditelný čin.
Každý má tyto dvě základní složky svého rozvoje v sobě a obou je nutno dbáti.
Duchovně vědomé působení je a musí být ve všem lidském konání řídícím. Musí vše prostupovat, prolínat a vést vzhůru k vyšším projevům vědomého bytí.
Činnost duchovně nevědomá je nástrojem, tedy pomůckou. Je činností, utvářenou rozumem a pudy, jako poslední výběžek přeformovaného a přeformovávajícího druhu záření. Je stabilní, věcná, výkonná. Nesmí však být nikdy převládající, nýbrž poslušná citů. Tím poslušná vůle, která promlouvá přímo k lidem, lidským duchům v zákonech stvoření.
Jestliže v nitru zakotvila převážně aktivní jiskra ducha, působí jako muž, pasivní jiskra dala vniknouti ženě. Výchvěvy mužství a ženství jsou značně rozdílné. Ženství je citovější, jemnější a jeho bytí je více obráceno k výšinám, odkud odevzdaně přijímá, vyciťuje. Mužství je rozumovější, hrubší a jeho bytí je obráceno k činům na půdě, na níž stanulo.
Střed lidského života má tedy dvě odlišně působící jádra, jádro mužství a ženství. Ta jsou sama o sobě samostatná a přece jen jejich spojení dává celek. Křížení způsobuje nový žár, přijímá nová požehnání a může z něj vznikati nový život ve hmotnosti této země.
