Osobní záření

Jan Nedomanský

 

28 - Střed lidského života

Lidský tělesný život je udržován a poháněn duchovním zářením, které vychází z duchovní jiskry či plamene, jejíž sídlo je v prsou. Důlek pod hrudí přesně označuje místo uvnitř hrudníku, které můžeme označit za nitro, tedy střed.

Duchovní jiskra je duchovní podstaty, obaly těl jsou podstaty bytostné, jemnohmotné a hrubohmotné.

Tato jiskra, jádro člověka, ona sraženina vysokých duchovních říší, v nichž život tepe a září mocnými výchvěvy tvořivé radosti, má v sobě odlesk výchvěvů velebných sfér. Zahalena obaly, způsobuje jejich prožhavení a tím oživení i udržování v rytmu zákonitosti.

Obaly se zářením mění, zpracovávají a přizpůsobují druhu. Tak to jde až k pozemskému tělu, které je hrubohmotnou formou posledního výběžku záření. To však neznamená, že duch ne­zasahuje též přímo, že všechno záření je přeformováváno. Jen záření, které vytváří obaly, těla, tedy to viditelné je přeformováváno.

Vědomé duchovní záření zůstává v přímém kontaktu s duší, s jemnohmotným tělem i s tělem pozemským. V tomto pozemském těle s krví - krevním vyzářením.

Je tedy dvojí druh záření lidského ducha: vědomé a nevědomé. Nevědomé je zpracovává­no a stávají se z něj vnější formy. Při průchodu lidského ducha stvořením utváří se pod jeho vli­vem jeho pláště, v nichž je zakotveno přepracované a vázané spojení.

Vědomé duchovní záření zůstává však svou stejnorodostí spojeno s duchovním původem člověka, pokud toto spojení není jeho úpadkem přerušeno. A toto přímé spojení je oním povzná­šejícím, vzhůru přitahujícím, co dává tušení lidského určení ve věčném domově duchovních sfér.

V lidské činnosti na zemi, neboli ve hmotě, lze to nazvati tak, že jedno je duchovně půso­bící, druhé duchovně činné. Obojí je nutné.

Duchovně působící je nenápadné, vnitřní, vroucí, omilostněné, jako působení ženy v domácnosti, tedy převážně citové. Duchovně činné je zjevnější, konkrétnější, neboť formy jeho úsilí jsou hmatatelné a lze je všemožně utvářet, jako činnost muže v povolání, tedy převážně ro­zumové.

Působící, neboli pasivní přijímá shůry a vřazuje se do rytmu zákonitosti přímo. Aktivní, přijaté, zpracovává a uskutečňuje neboli převádí v hrubohmotně viditelný čin.

Každý má tyto dvě základní složky svého rozvoje v sobě a obou je nutno dbáti.

Duchovně vědomé působení je a musí být ve všem lidském konání řídícím. Musí vše pro­stupovat, prolínat a vést vzhůru k vyšším projevům vědomého bytí.

Činnost duchovně nevědomá je nástrojem, tedy pomůckou. Je činností, utvářenou rozu­mem a pudy, jako poslední výběžek přeformovaného a přeformovávajícího druhu záření. Je sta­bilní, věcná, výkonná. Nesmí však být nikdy převládající, nýbrž poslušná citů. Tím poslušná vů­le, která promlouvá přímo k lidem, lidským duchům v zákonech stvoření.

Jestliže v nitru zakotvila převážně aktivní jiskra ducha, působí jako muž, pasivní jiskra dala vniknouti ženě. Výchvěvy mužství a ženství jsou značně rozdílné. Ženství je citovější, jem­nější a jeho bytí je více obráceno k výšinám, odkud odevzdaně přijímá, vyciťuje. Mužství je ro­zumovější, hrubší a jeho bytí je obráceno k činům na půdě, na níž stanulo.

Střed lidského života má tedy dvě odlišně působící jádra, jádro mužství a ženství. Ta jsou sama o sobě samostatná a přece jen jejich spojení dává celek. Křížení způsobuje nový žár, přijímá nová požehnání a může z něj vznikati nový život ve hmotnosti této země.