Osobní záření
Jan Nedomanský
26 - Lidské vyzařování
Člověk, mající svůj původ v duchovní říši, tedy lidský duch pozdějšího stvoření, nese v sobě jiskru, duchovní jádro, které ho vyzařováním spojuje s obaly, těly, které je nucen na své pouti hrubšími oblastmi přibírat, aby se v nich mohl projevit a reálně žít.
Toto vyzařující duchovní jádro, v němž je zárodek věčného života, udržuje v člověku neustálý tep jeho bytí. Jsouc živeno z věčných říší může věčně působit.
Proměny pozemských životů jsou jen episodami v celkovém vývoji bytí. Jsou stupni vzestupu, pokud se v nich člověk ovšem svou svobodnou vůli nezpronevěří účelu své existence.
Stává-li se duchovní zárodek vědomým, vyzařuje více než původní nevědomý zárodek, jehož žár stačil jen k udržení osobního života. Tento žár vědomého života prozařuje pak obaly a ještě později je přezařuje, způsobuje kruhy výchvěvů tvořivého formování.
Mezitím se stává i s vlastním jádrem změna. Nabývá určitých forem krásy, takže není pouze jiskrou, ale, jiskřícím, krystalizujícím střediskem vhodně usměrněného žáru. Tento žár vyvolává z lásky život, který je k tvořivému působení prodchnut čistotou, jež stanovila zákony formování. V tom je základ vědomého bytí.
Nevědomý duchovní zárodek září v určitém malém osobním okruhu. Vědomý duchovní zárodek vyzařuje tento život dále, k formám širšího projevu. Nakonec se plně vědomý vřazuje do záchvěvů vyšší vůle, v níž jediné je tvořivý život světla.
Světlo to bylo, které v něm život vůbec utvářelo. Jinak by nebyl vznikl ze Světla, z výběžků jeho vyzařování, jako nepatrná sraženina duchovního žáru, toužící dosíci vědomí, aby směla být též účastna blažených záchvěvů radostného tvoření, které je domovem v povznášejících úrovních jeho původu, v nichž nespočetné zástupy bytostí vytvářejí hymnus díků vědomým formováním krásy.
Člověk má na základě svého původu ze světla schopnost světlo přijímat. V tomto přijímání je počátek vědomého lidství, jeho druh, působení a činnost. Tedy také druh jeho vyzařování.
Člověk jako duch proto vyzařuje to, co přijímá. On sám se nestvořil, nežije ze sebe, nýbrž ze Světla. Nemá proto také žít pro sebe, nýbrž pro uskutečnění vůle Světla.
A protože Prasvětlo samo je původcem veškerého vyzařování, může jasné vyzařování vést jen vzhůru. Vždyť ve výšinách je přitahující východisko ducha. Přitahující proto, že mocná duchovní záře působí magneticky přitažlivě na všechno duchovně vyzařující ve stvoření. Proto ona nutnost dobrého života, jehož výslednicí je harmonické vyzařování, to jediné, co je duchovně přitahováno vzhůru a je proto jedinou možností vzestupu.
Člověk má tedy v sobě duchovní jádro, které je jak kotvištěm přijímaného záření a tím příjemcem, tak i ohniskem zpracovaného vyzáření, tedy dárcem.
Obaly, které vyzařují pod tlakem žáru ducha svým druhem, způsobují přeměnu duchovně osobního záření v bytostné, jemnohmotné a hrubohmotné.
Bytostnému můžeme též říkati duševní, jemnohmotnému podvědomé a hrubohmotnému tělesné. To jsou, s duchovním podstatným vyzářením, hlavní druhy, které si musíme uvědomit pro přehlednost celkového vyzařování, abychom mohli vůbec pochopit člověka jako souvislou, navzájem spojenou soustavu záření.
