08 - 4. Smysly

Osobní záření

Jan Nedomanský

08 - Lidský vývoj ve dvanácti osobních projevech bytí

4. Smysly

Hlavních tělesných smyslů je pět a známe je pod pojmy: zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Jsou všeobecně známy a není proto zapotřebí se o nich rozepisovat.

V hrubohmotnosti a snad i v jemnohmotnosti lze s těmito pojmy vystačit. Avšak již v duševním životě, zejména pak v duchovním je vhodné doplňovat je výrazy méně hrubohmot­nými a tím pro tento druh života případnějšími. Ku příkladu: zření, vnímání, vyciťování, vjem  krásy a věcné zkoumání. Tu začínají již býti součástí všeobsáhlého citu, jako tělesné smysly jsou součástí pocitů.

Nejen tělo má však zrak, sluch, čich, chuť a hmat. Také duše a duch zří, vnímá, vyciťuje, přijímá vjemy krásy a věcně zkoumá. Člověk má proto tělesné smysly zjasnit, aby nezdržovaly rozvinutí smyslů duševních a duchovních, neboli oduševnit se, produchovnit.

Kdo duševní nebo duchovní smysly v sobě má rozvinuty, o nich nikdy nemluví, ale řídí se jimi ve své životní službě. Tak jako se každý člověk řídí svými pěti smysly v pozemskosti, aniž se jimi stále obírá a obdivuje se jim, ač tvoří velmi důmyslné tělesné orgány. Na jejich vytvoření neměl však pražádnou zásluhu, nemůže se proto pro jejich účelnost obdivovat sobě. Byly člově­ku dány.

Duševní zjemnění smyslů je člověku poskytnuto pro cestu výše. On je nevytváří a nemá na nich žádnou přímou zásluhu, jen tu, že se snaží vědomě žít v tomto stvoření ve smyslu svého duchovního určení, čímž ony nabývají oživení, ostrosti a jasu. Povšimněme si jich blíže.

Zření: Mnozí si pod pojmem zření představují vidění myšlenkových nebo citových útva­rů, přírodních bytostí, nebo lidských duchů zesnulých, ne-li dokonce vyšších bytostí. Zření je však vlastnost citového vidění za věci. Zřít krásu tam, kde ji rozumový člověk nepostihuje, viděti samu podstatu věcí, prostě viděti jasně.

Máme viděti, spatřovati, zřít a tím se státi vědoucími. V tom je veliký a nejvyšší úkol jas­ného vidění, které je věděním.

Na každou cestu je nutno viděti. Jsme učeni býti vidoucími nebo vědoucími, abychom došli k cíli svého putování po cestách ozářených světlem ducha. V tom je skutečný, veliký vý­znam duchovního smyslu zření, které není ničím jiným, než přirozeným a čistým věděním. Vědě­ním o zákonech, o stvoření a o prapůvodu všeho bytí.

Vnímání: Vnímání dovoluje člověku slyšeti jasně pravdu čisté přirozenosti, její zvěstování a volání. Nejsou to hrubohmotné nebo jemnohmotné hlasy, ale záchvěvy vln síly pravdy a její moci, jejího života a naplnění. Jako uchem slyšíme různé zvuky a znění, tak jemnějším duševním smyslem vnímání lze slyšeti hudbu sfér, znění vláken, vlnění proudů a jiné zvěsti života plynoucí­ho stvořením.

Na cestách uzrávání máme vědomě prožívati. Neboť jen z vědomého prožívání máme užitek. „Kdo máš uši ke slyšení, slyš,“ zaznívá k nám dosud Ježíšův hlas. Neboť ne každý, kdo má hrubohmotné uši, slyší. Ke slyšení živých slov pravdy je zapotřebí sluchu, který vnímá vyšší význam slov, v nichž se zachvívá všemoudrost, a všeobsáhlost. Lidé však lehce strhují i nejob­sažnější slova do bláta svých rozumových úvah, poněvadž v nich neslyší vnitřní život, uniká jim.

Ničím jiným nemůžeme slyšeti mluvu zákonů zřetelněji, nežli citově vědomým životem. Ničím jiným nelze se státi bdělým než životními zkušenostmi, které k nám promlouvají řečí přiro­zenosti. Tato řeč nám dává poznati harmonii a krásu stvoření, i náš nesoulad s ním.

Naslouchající má ulehčenou snahu vřadit se do harmonických záchvěvů, které ho mocně přitahují. Neboť znění světla je neodolatelné pro každého lidského ducha, jehož věčný domov je ve světle.

Jasné slyšení, neboli vnímání není proto slyšení duchů zesnulých a pod. Je to zbystřené prožívání, slyšení zákonů, souvislostí, významů, prostě vnímání mluvy pravé přirozenosti, která kráčí se vším děním i veškerými skutky. Vnímání je schopnost jasného citového prožívání, tedy vloha chápavosti. Není to však školská chápavost, která se obírá vjemy pozemsky rozumovými, nýbrž chápavost duševní a duchovní, která se vžívá do zákonů dobra, které vládnou světům. Oproti tomu zlo plodí svéhlaví a domýšliví lidé, kteří jsou tím omezenější, čím hmotnější jsou je­jich cíle. Ztrácejí jasnost vnímání, i když jsou rozumově velmi chytří. Rozum jim však nedovoluje myslet nad hmotu. I ty nejkrásnější pojmy do ní nezbytně strhují a pošlapou, pošpiní zpozemště­ním, což je největším proviněním a překážkou vzestupu.

Vnímejme mluvu zákonů stvoření, jež jsou zákony dobra a staneme se lidmi, slyšícími hlas vůle, hlas věčné vesmírné pravdy.

Vyciťování: Vyciťování je jeden z nejdůležitějších duševních smyslů. Jím tušíme přiroze­nost dění, které se rozvíjí z tvůrčí radosti. Vyciťování dává proto možnost plně přitakati životu, vřadit se do jeho tvořivé činnosti sebeodevzdanou službou a zapojit se vědomě do rytmu dění, které láskou prochvívá úrovně a světy.

Vyciťování - intuice - je cítění jasných proudů krásnějšího života vyšších oblastí, prostě cítění velebné krásy světla. Člověk vědoucí a naslouchající oslavným melodiím všeho stvořeného nemůže jinak než spoluprocítěním se přidati k zástupům stejně jasně vyciťujících, kteří jsou účastni milosti směti spolutvořit na díle krásy velikého stvoření.

Tělesné smysly, zrak, sluch a čich mají se tedy stupňovati ve zření, vnímání a vyciťováni, které jsou přirozeným zjasněním těchto smyslů, jež vlastní každý člověk na zemi a které musí produchovnit, chce-li jednou nastoupit cestu vzhůru.

Jestliže bychom k dosavadním pojmům přidali slovo jasné, měl by to být poukaz na jasné sféry, k nimž tyto smysly mají nakonec vésti. Museli bychom se však zcela osvobodit od dosa­vadních pojmů o jasnovidnosti, jasnoslyšnosti a jasnocítění, které pravé poznání těchto smyslů matou; neboť z částečného vidění zrakem střední hrubohmotnosti dělá se něco neobyčejného, i když jím mnohý tak zvaný „jasnovidec“ nevidí jasno, nýbrž temno a zasloužil by si proto spíše název „temnovidný“ nebo „temnoslyšný“.

Pro toho však, kdo usiluje o vědění, je světlo jediným, co chce on získati na cestách vě­domého bytí. Nemusí proto býti nic dodáváno ke slovům zření, vnímání a cítění. Jasno však musí býti v duchu člověka.

Vjem krásy: Jako vyšší projev tělesného smyslu chuti je duševní vychutnávání neboli vjem krásy.

Požitek z umělcova díla nebo krás přírody vyvolává v nás vibrace jemných citů, jimiž se stupňuje duševní vnímání blaha k soudržnosti s krásou krás, jejíž ohnisko je v původu veškerého bytí.

Její účelnost je dalekosáhlá, neboť je projevem zákona, podle něhož všechno s výšin se snášející, nebo k výšinám směřující, je krásné. V kráse je vzestup, zušlechtění, cesta vpřed a výše. Ona je mocným zákonem, podle něhož vyvstávají světy, vegetace i tvorstvo na nich. Podle něho se všechno pohybuje v účelnosti a ladnosti každému druhu přirozené a odpovídající povaze věcí nebo bytosti. Účelnost a ušlechtilost jsou společnými cestami v zákoně krásy, sledu­jící příkaz věčného vývoje.

U člověka je již samotné získávání duševního smyslu „vjemu krásy“ výslednicí té vývojo­vé fáze zralosti, v níž se vzestupná touha snoubí s obdivem k dokonalosti díla stvoření. Je znám­kou vývojového procesu k ušlechtilosti. Sleduje přirozenou cestu, na níž provází člověka nádhe­ra kvetoucích niv, zelených luhů a posvátných šumných hájů, vyprávějících o vyšší kráse světů nade všemi světy.

Věcné zkoumání: Hmat nás nechává přesvědčovati se o tom, co máme uznati za skuteč­nost. Dítě se přesvědčuje ohmatáváním o jsoucnosti předmětů a všech věcí, s nimiž přichází do styku. Pak věří svému zraku, že co vidí je pravdivé a skutečné. To jsou počátky. Později použí­váme též jiných prostředků ke konstatování skutečnosti.

Pro poznání duševní a duchovní skutečnosti však nelze použít tělesného hmatu ani žád­ného jiného tělesného smyslu. A přece je tu přirozený a střízlivý smysl, který skýtá jistotu oprav­dovosti. Tím je smysl věcného zkoumání. Vyvěrá z touhy po pravdivosti, po věcné skutečnosti, i když se tato vymyká z rámce ryze hmotných skutečností, na jejichž zjištění je určen tělesný hmat.

Duchovní a duševní skutečnosti lze zjistit, ozřejmit si je a přesvědčit se o nich jedině věc­ným zkoumáním, smyslem to, který teprve činí člověka vědomým tvorem stvoření, žijícím ve vě­dění o skutečnostech a zavrhujícím veškeré fantasie.

Člověk s tímto duševním smyslem věcného zkoumání bude jásavě přitakávat duševním skutečnostem, pro jejichž jsoucnost má věcný smysl a tisíceré možnosti ověření. Naopak, bude zavrhovat každý výstřelek materialismu s pouhými pudy. Věcnost je zcela jiná, je to věcnost vě­dění o velikosti a všeobsáhlosti velebného díla Stvořitelova, které je věčně jsoucí a skutečné. Skutečnější a trvalejší než my, malí a dočasní pozemští lidé.

Fantastické zplodiny přepěstěného předního mozku, šiřitelů a přisluhovačů materialismu nemohou si činit nároků na věcnost, jíž se oni tak rádi ohánějí, vždyť jejich sebekrásnější stavby jsou postaveny na písku mravní bezzásadovosti a plytkosti, na chaosu. Je to skutečnost vyznava­čů hmoty, nevěcná úzce omezená na nejnižší pudové zájmy. Materialismus je přiznání k úpadku na stupeň zvířeckosti, na nějž neměl člověk nikdy klesnouti. Zvířeckosti, kterou nikdy nemůže přijmout za svůj úděl, neboť mu nepřísluší a jako takové jí též nerozumí, jsa jiné pod­staty. Proto ji v sobě bičuje v novou neskutečnost, v krutost, jíž se zvíře nikdy nedopouští.

Rozvinutý duševní smysl věcného zkoumání je ochranou před tímto člověka nedůstojným pádem. Skýtá pevnou jistotu duševních skutečností mravního zákona, duchovního vývoje a vše­ho toho, co nás v našem svědomí nabádá k dobru pod zorným úhlem věčnosti.

Tyto skutečnosti opravdového skutečna lze ovšem chápat jen zušlechtěnými smysly, z nichž věcné zkoumání přejímá úlohu pozemského hmatu, úlohu zkoumání duševních vjemů du­ševními smysly a duchovních smyslů smysly duchovními, tak jako pozemské jsme nuceni zkou­mat smysly pozemskými. Jen tím získáme „přesvědčení, v němž jediném je osvobození a spá­sa“, jak je řečeno v knize opravdových věcností. Osvobození, po němž touží to lidstvo, které si v sobě uchovalo živou jiskru pravdy a touhu státi se člověkem. S obzory, které vedou od malosti k velikosti, od všednosti ke svátkům ducha, z nížin ke zdravým horským výšinám.

Smysly jako orgány pro věcné hodnocení skutečna jsou nejcennější pomůckou k vědomí probuzeného bytí Od pozemsky hrubohmotné skutečnosti otevírají cestu ještě výše ke skutečnu nadzemskému. Je úkolem smyslů, aby tam nerušeně a věcně směřovaly.

Pro věcné úsilí člověka po všestranném prožívání je voláním smyslů, vnímajících hlas věčnosti, smyslů zušlechtěných, poslušných zákonů stvoření, smyslů, které pomáhají člověku na jeho vývojové cestě jasně a pravdivě.