Osobní záření
Jan Nedomanský
04 - Původ člověka
Z naznačeného vyplývá, že lidský duch pochází z duchovní oblasti, jež je vysoko nad hmotnostmi, nesmírně vysoko nad naším vesmírem a že sem přišel za vývojem.
Zatímco on směřoval dolů k zemi, vyvíjeli se na zemi tvorové, značně již podobní člověku, kteří měli již i myslící duši. Ne duši zcela zvířecí, jakou mají ta zvířata, která nyní známe. Byl to přechod k člověku, tak zvaní lidoopové, kteří po splnění svého poslání zde na zemi vyhynuli. Do mlád'at některých, zvláště uschopněných jedinců, se v určité době nejvyšší zralosti vnořila ke vtělení připravená duše lidská s duchovním jádrem. A jen tito na zem prostřednictvím lidoopů vtělení jedinci jsou prapředky člověka, který pak počal svůj rychlý vývoj, poněvadž měl v sobě jádro vyššího původu a tím větší živost a chápavost. Od zvířecích rodičů se brzy odloučil.
Lidský duch tedy pochází z vyšších oblastí velikého stvoření, pozemské tělo však přijal od nejvýše vyvinutých savců, jako prostředek k pobytu na této zemi, jako záhal stejnorodého prostředí. Bez tohoto tělesného organizmu, uzpůsobeného pro život na zemi, by nemohl v této hrubé hmotnosti působit.
Tělo, tento pozemský plášť či záhal je tedy původu zvířecího, ovšem jen v prvním přímém stadiu, kdy několik párů lidoopů mělo lidská mláďata. Pak již lidské páry plodily děti svého druhu a jejich počet se množil.
Jako duchovní lidé nemáme tedy se zvířaty - opicemi - nic společného. Jsme článkem vyššího druhu vývoje, vývoje lidsky duchovních tvorů, kteří ke vtělení na zem použili dané tu vývojové situace a dobrodiní těchto tvorů k „přistání“ a pobytu na ní. Jádro, duch, ono vědomé i sebevědomé lidské já nepochází z této země. Vypůjčilo si pouze pro své pozemské záměry vhodný tělesně zvířecí plášť, oděv. Bez něj by byl duch nahý, pozemskostí neošacený a neměl by možnost na zemi žít.
Různá dosavadní myšlení a bádání o původu člověka jsou svým způsobem, přes všechnu rozdílnost, správná. Chybí jim jen vědění, že člověk je duch - duše - tělo a ujasnění si, na kterou část této lidské jsoucnosti je bádání zaměřeno. Pak správnost vyvstane v přirozené samozřejmosti, jasně a souvisle, aniž by se vzpouzelo nitro anebo byl znásilňován rozum. Neubírá ani směru o živočišném vývinu těla jeho průkaznost, ba vítá ji jako správnou. Pokud ovšem tento směr stroze rozumově neodvozuje, že člověk je pouze zkušenostmi a prací zušlechtěné zvíře. Všechna taková tvrzení jsou přestřelením, úzce hmotná a nedomyšlená.
Člověk je vyšší tvor! Má mimo těla i duši, kterou mají též zvířata a nad to i volného ducha, každému citem zjistitelného. Ducha, který v nás sídlí a promlouvá k nám ve svědomí řečí sounáležitosti s velikým dílem stvoření. Stvoření, které je řízeno někým nekonečně vyšším než jsme my lidé. Nepatrnému pozemsky oživenému duchovnímu prášku, nesoucímu hrdě jméno člověk, je zapotřebí pokory a skromnosti. Pak vytuší svoji opravdovou lidskost, v syntéze nádherných souvislostí stvoření. Souvislostí duchovního vývoje s pozemským pobytem, jehož účelem je obohatit se zkušenostmi pro neustálý růst a rozvoj k duchovnímu zdokonalení a vyzrání.
