Osobní záření
Jan Nedomanský
03 - Člověk – součást stvoření
V celém stvoření žijí bytosti různého druhu, různých podstat a stupňů vědění. Všechny úrovně jsou obydleny a všude tepe život svou jásavou písní vývoje. Ani v našem vesmíru nejsme sami. Bytosti, žijící na různých světech, jsou uzpůsobeny životním podmínkám, které tam vládnou. Žijí tedy v lehčí i těžší tělesnosti.
To je lehce pochopitelné, když si uvědomíme, že tělo je pouze plášť duše a ducha, uzpůsobený k možnosti dočasného pobytu na určitém světovém tělese a že duše, putující vesmírem za vývojem sbírají prožíváním zkušenosti, nutné k vývoji, aby pak, jako vědomí tvorové mohli do vyšších úrovní k dalšímu vyzrání a tvořivé užitečnosti.
I my, lidé této země, žijeme pouze dočasně v plášti pozemské tělesnosti. Po opuštění tohoto světa se ocitáme na jemnějších úrovních, avšak dosud v blízkosti této hrubé hmoty, na pláních střední hrubohmotnosti, která se jednak prolíná s naší hrubou hmotností a mimo to tvoří samostatnou úroveň.
K hrubé hmotnosti náleží náš vesmír se všemi tělesy a slunečními soustavami, tedy vše co zříme očima této země i s nejostřejšími optickými přístroji. Již střední hrubohmotnost, nám tak blízkou, nemůžeme pozemskými smysly konstatovat, neboť smysly jsou uzpůsobeny pro prostředí této země.
Střední hrubohmotnost nám bude opět podstatnou realitou po odložení tohoto pozemského těla, kdy ji budeme zřít a na ní se pohybovati stejnorodými orgány střední hrubohmotnosti. A tak je to i s dalšími úrovněmi, které jsou mimo pojem našeho prostoru a času. Vše je tam neporovnatelně lehčí a dostupnější, takže nesmírné vzdálenosti nejsou žádným omezením. Je tam pohyb zcela jiného druhu, který se děje přenosem ve chtění. Síla pohybu bytostí v těchto úrovních je totožná se silou chtění. Chtění je tam však mnohem rozvážnější a do zákonů světla vřazenější, takže není chtěno nic jiného než radostná tvořivá spolupráce v dění světů.
Ani odtud se neděje přístup do sféry vyššího druhu jinak, než opět odložením těla dočasné nejnižší podstaty, aby se navodila možnost stejnorodosti. Všude je tomu podobně jako zde na zemi. Také odtud se nemůže člověk dostati do bezprostředně vyšší sféry s pozemským tělem, musí je nejprve odložit neboli zemřít pro tento svět a zrodit se ve světě novém, do jiných životních podmínek, které odpovídají druhu a lehkosti nejbližší úrovně a světa. Je to přirozený postup ve vesmírném řádu.
Tak také není možno jakémukoliv tvoru určitého druhu žít v jiné odlišné atmosféře bez vhodně uzpůsobeného těla. Byla by v tom nemožnost projevu života, k němuž je zapotřebí vhodného organismu. Ten je konec konců výsledkem záření, jež musí odpovídati druhu záchvěvů okolí, v němž má bytost žít.
Jestliže jsme ochotni uznati, že nejsme ve stvoření sami, pak je lehce možno porozuměti řečenému. Dosavadní úzkoprsé domnění, že jsme výlučnými osobně vědomými tvory ve vesmíru, bude brzy překonáno a bude se nám zdáti směšným. Onen ničím neopodstatněný názor byl udržován pouze přebujelou domýšlivostí, která vznikla z úzce omezeného pojetí pozemského lidství.
Vývoj jde stále vpřed a nabývá nových poznatků a širšího poznání, které přetvářejí člověka ve vědomého tvora vesmíru a dále v sebevědomého tvora stvoření. S rozšířeným poznáním kráčí stále vpřed a výš k dosud netušeným oblastem vědění.
Až v sobě rozvlníme ony složky lidské existence, které umožňují pochopit vyšší podstaty, pak docílíme již zde na zemi věcného poznání jejich stejnorodosti, nebo aspoň jejich vycítění. Vždyť člověk má v sobě vícero složek své existence, jejichž domov je mimo tuto zemi, v jiných oblastech velikého stvoření. Může býti obohacen královským věděním, zatím co se nutí býti žebrákem, odkázaným na drobty. Mohl by jísti z neustále prostřeného stolu závratných a přece zcela přirozených a věcných poznání celého velkolepého stvoření.
Širší vědění je umožňováno jakostí lidských úmyslů, chtění a usilování. Čím vědomější je člověk, tím je blíže pochopení své pravé podstaty. A tím větší a širší jsou i jeho obzory, dále zabírající, lidštější.
