Osobní záření
Jan Nedomanský
02 - Skutečnosti
Ke zjišťování skutečností tohoto světa byly dány člověku tělesné smysly. Jimi poznává svět, jaký je, a kontroluje skutečnosti, o nichž slyšel, ale které si osobně teprve dodatečně ověřuje.
Ověřuje? Zpravidla věří tomu, co prožili druzí, neboť nemá času všechno potřebné vědění sám svými smysly kontrolovat. Bylo by to také nemožné a zbytečné a ztrácel by tím drahocenný čas, nutný k vlastnímu prožívání a vzdělání.
Celá naše vzdělanost je výsledkem skutečností, které si ověřili jiní a jež nám ve svých záznamech sdělili. My jim prostě důvěřujeme, nebo si správnost toho, seč můžeme, ověřujeme vlastními prožitími a úvahami.
V největší části svého vzdělání jsme však prostě odkázáni na prožití, výpočty a zjištění smyslů jiných lidí, zhusta i jen na jejich domněnky. A přece rádi jejich sdělení přijímáme, neboť je potřebujeme k rozšíření svých obzorů pro hlubší pohled na podstatu mnohých dění a událostí.
Je tomu tak v matematice, historii, zeměpisu a geologii, chemii a fyzice, v lékařství a technice, prostě ve všech exaktních vědách. Všude se spoléháme na smyslová zjištění svá i jiných.
Ve vědách teoretických, ku příkladu filosofii, se již spoléháme i na intuici těch, kteří vědní směr razili či založili, prostě na jejich schopnosti jasnějších úsudků. Zde si skutečnosti smyslově ověřit nemůžeme, neboť je smysly nelze přímo postihnouti. Na ověření jejich správnosti je zapotřebí určitého času a sledování v praxi, neboť jsou teoriemi, kterým musí dáti teprve životní zkušenost sankci, nebo je odložit.
Co vedlo zakladatele filosofického směru nebo směru literárního či hudebního k jeho úsudku? Smysly samy na to nestačily. Síla myšlení, intuice, vjem. Někdo namítne, že to byl prostý rozumový výpočet, což však pro tyto vědní obory nestačí, neboť sahají nad oblast smyslů. Rozumový výpočet se pohybuje pouze v rámci materie. Filosofie ku příkladu je však či má býti nositelkou duševních, případně duchovních vjemů a vědění.
Je proto veliký rozdíl mezi skutečnou filosofií a materialistickým rozumovým názorem na svět. Materialistický názor je zcela v zajetí materie, hmoty, jak se sám hrdě označuje, tedy v rámci smyslové a pudové živočišnosti. Filosofie se však zabývá též duševním životem a duchovními silami a proudy, tedy vyššími projevy lidské přirozenosti.
Zde jsme u podstaty toho, co zušlechťuje lidství a musí směřovati nad materiální lidské zájmy. U duše, která má též svoje smyslové orgány a potřeby, případně u ducha, u nějž je tomu nejinak.
Orgány, jimiž cítíme duševní jsoucno, jsou kladné vlastnosti, které jsme v sobě vypěstovali. Bez nich je nám tato oblast duševna cizí a neskutečná, totiž nepociťovatelná. S nimi a jimi však pociťujeme duševní svět a jeho zákony tak říkajíc všemi konečky prstů, všemi nervy, všemi pohyby jsoucna své zachvívající se duše. Toto pociťování se stupňuje duševními vlohami a dary až v jasné vědění.
Duchovní jevy pak konstatujeme citem, jediným směrodatným nástrojem ducha. Jeho pomůckami jsou duchovní schopnosti, jejichž rozvlněním můžeme snadno vnímati jsoucnost duchovního světa, smyslově nedosažitelného a přece suverénně vládnoucího.
Kdo v sobě neoživil duchovní schopnosti, pro toho duchovní svět není! Totiž on je mu vzdálen, takže ho nemůže pociťovat, popírá-li ho, chová se nanejvýš bláhově. Duchovní svět existuje bez jeho uznání, není závislý na jedinci ani na všech lidech, je veliký, mocný, nadsvětový, věčný.
Člověkovy tělesné smysly však, jimiž by ho mnohý chtěl poznat měřením a zjišťováním, ty jsou přechodné, smrtelné, časné. S těmi vystačíme přechodně jen v tělesnosti, v jejich snahách a zájmech, v jejich potřebách, povinnostech a právech. Duševní vlastnosti a duchovní schopnosti jsou ale trvalé a provázejí nás za pozemský hrob, jdou s námi na „onen svět“.
Člověk přesto může i svými tělesnými smysly vyciťovati vyšší skutečnosti než pouze pozemské, jestliže je zjasní dobrým chtěním a přivede je k výchvěvům a zářením, jež navazují spojení se střední hmotností a jemnohmotností a tím pak dále i s duševními vlastnostmi a duchovními schopnostmi.
Toto zjasnění smyslů bude popsáno ve stati o smyslech. Smysly můžeme tedy dobrým postojem k životu zjasnit, nebo je můžeme zdeptati tak, že jimi výhradně konstatujeme hmotu. Takoví lidé se stávají podle slov Komenského „čenichající zemstvím“. Nic jiného je nezajímá na jejich úrovni lidských zvířat než tělesné blaho a hmotné zájmy, jež jim jsou vším. To je však zrada lidství!
Kdo nechce nebo nemůže chápati duchovní smysl lidského života a vnímati jeho požehnání, nechť si žije pro sebe sama po svém, svým zájmům, ale nechť nepřekáží nebo dokonce nevnucuje své živočišné mlaskání a přežvykování jiným. Kdo však chce výše, musí v sobě vyčistit dusné ovzduší a vyjít ven, vstříc jasnému jitru nových produchovnělých dob, které konečně po všech zklamáních a scestích vyvstávají v jasu sluncí přirozených pravd.
Člověk je duch, ne hmota. Jeho zájmy duchovní musí převažovati nad hmotnými zájmy, musí býti nad hmotnými potřebami a řídit je k dobru celku, spravedlivě, láskyplně, věrně a bděle, pod zorným úhlem věčnosti.
Je prostá, samozřejmá a přece veliká a oblažující pravda skutečnosti duchovního lidství!
