Strážkyně plamene
Dr. Věra Bezděková
Ve většině z nás, zcela hluboko na dně, leží skryta touha po domově, projevující se naší radostí z krásy, čistoty a pravdy.
Domov! Jen málo lidí zde na zemi mělo tak čisté nitro, aby svým duchovním zrakem pronikli do oblastí Světla. Zvěst o domově přinášeli všichni zvěstovatelé pravdy a namnoze jim bylo dáno i zření těchto oblastí. Ovšem, postupem doby připojovalo se k čistému, nezkalenému obrazu domova mnoho představ čistě lidských až se nakonec vytvořily obrazy odpovídající žádostem, lenosti a neřestem lidí.
Zahálka, smyslová rozkoš, ukájení potřeb, jídlo a pití staly se hlavním znakem představ o Ráji. Také možnost dostati se do oblastí radosti a jasu stala se namnoze otázkou obchodní mezi Bohem a člověkem: peněžité dary, veliký počet modliteb odříkávaných bez prožití, dobré skutky konané často z ješitnosti a touhy vyznamenati se před Bohem a před lidmi, to jsou běžné prostředky, které podle mínění lidí zajišťují vstup do „domova“. Lidé, kteří neztratili vnitřní ušlechtilosti, s odporem se odvracejí od těchto představ a vzdávají se raději jakékoliv snahy vytvořiti si pojem Ráje.
Ale zákony přírodní a Boží nemůže změniti žádný lidský duch, jenž sám je jim podřízen. Vše duchovní je živé. Vše co je živé nutně musí vykonávati pohyb, ať již tak pomalý jako je růst krystalu nebo tak rychlý, jako je probuzení citu nebo myšlenky v člověku. Čím více duch dospívá k osobně vědomému životu, tím je živější a pohyblivější. Proto rajský stav znamená nejsilnější pohyb.
Druhý zákon, který známe z přírodního dění, je zákon tíže. Tento zákon platí stejně ve hmotnosti jako v duchovním dění. Žádost, pýcha a samolibost jsou vlastnosti, jichž lze dosáhnouti na zemi. Poutají lidského ducha a nedovolují mu vzestup, neboť je příliš zatížen těmito vlastnostmi.
Je proto zcela vyloučeno, aby duch obtížený nečistotou se mohl přiblížiti k zářivému domovu! To by znamenalo změnu přírodních zákonů. Takový duch není jednak schopen nejsilnějšího pohybu, nejvyššího vzepjetí sil, ježto je svými žádostmi připoután k zemi a postrádá oné lehkosti, ono překonání tíže, aby mohl vstoupiti do prostředí čistého duchovna.
Jako nemůžeme stoupati po paprscích slunce, poněvadž naše tělo je k tomu příliš hutné, tak nemůže lidský duch obtížený žádostmi povznésti se až na práh svého domova. Všechno co jej zatěžuje, tedy špatné sklony, vlastnosti, návyky poutajícího k zemi, musí dříve odložiti. Všechny obaly ducha po odložení hmotného, nejtěžšího obalu, jsou duchem prozářeny. Plamen ducha, obrazně řečeno, sežehne vše co na nich ulpělo, postupně je odkládá, až stane osvobozen ode všeho v záplavě světla na prahu Ráje.
Vysoko před ním vznáší se „Modrý Ostrov“, luhy blažených a očištěných duchů, dlících v oblastech Světla.
Jsou duše žen, které po celou pouť na zemi usilovaly o naplnění nejvyššího příkazu pravé, skutečné lásky. Těm z daleka kyne „Ostrov Růží“. Ostrov pravé ,skutečné lásky.
„Ostrov Růží“! Zde kotví Láska Boží pro Stvoření! Na tomto ostrově tká a působí základní výstavba léčivé, spojující a vyrovnávající lásky, která odtud vyzařuje do vesmíru.
A jsou duše žen, usilující o skutečnou, pravou čistotu, prostou a přirozenou. Těmto duším je domovem „Ostrov Čistoty“, ostrov Lilií.
Tak jako žhavě nádherné růže na Ostrově Růží, tak září zde především lilie svou nevýslovnou čistotou do nezměrných dálek. I zde stoupají zahrady terasovitě do výše, na níž stojí chrám.
Tento chrám je pln kouzelného lesku, podobného jemnému lesku perel. Současně je tento lesk prostoupen růžovou září a snáší se na ostrov v drsné přísnosti, jako blahodárný chlad moře. Kdo smí spatřit tento chrám, ten jest tímto pohledem vždy přinucen k zbožné pokoře. Přísnost vyzařuje z něho dolů. Chladivé světlo hrdého klidu čistoty proniká do duchů, osvěžuje je, posiluje a povznáší k osvobozující úctě Božské vznešenosti.
I zrodilo se vše v kráse, lidem nepochopitelné! I zde zachvívá se zázračná melodie, vystupující k Tvůrci jako živoucí modlitba vděčnosti, věčně znící k Jeho poctě.
Jiné duše usilovaly opět po celé své bytí o pravou věrnou službu. Tyto přivítá „Ostrov Labutí“. Mnoho vzpomínek a tolik touhy po tomto ostrově zachovala si lidová zkazka i stará pověst germánská.
…….Ostrov Labutí lze nazvati také ostrovem vzorné služby, služby zcela odevzdané!...
Jen v okamžicích největší pokory, vnitřní čistoty a věrnosti otvírá se duchovní zrak lidí na zemi a umožňuje jim shlédnouti některou část těchto luhů blažených. K nim sklánějí se ve chvílích nejčistší odevzdanosti pomocně bytosti dlící v oblastech Světla. Jen zcela neuměle vyjadřuje člověk tak světlé a silné vnitřní prožití.
V knize „Buddha“ (o níž bylo referováno v prvním čísle časopisu Hlas) vypravuje o takovém otevření duchovního zraku křehká, prostá žena z lidu, Anaga, Siddhartovi, později nazvaném Budhou :
„Pane, s nikým jsem o tom nemluvila. Tobě to budu vypravovati proto, abys nás nevzdaloval služby Bohu. Seděla jsem u lůžka těžce nemocné ženy a modlila jsem se. Byla temná noc. Jen malá lampička hořela slabounkým plaménkem na druhém konci světnice. Modlila jsem se, abych správně poznávala vůli svého Pána. Najednou se rozlilo po pokoji zvláštní růžové světlo a kolem mne vonělo to tak sladce, jako by byl pokoj pln nejnádhernějších květin a slyšela jsem hudbu, jakou žádný pozemský nástroj nevykouzlí. Myslela jsem si, že jsem umřela, aniž jsem to zpozorovala.Zdálo se mi, že jsem zcela lehoučká. Potom přestalo i to, už jsem se ani necítila, zcela jsem na sebe zapomněla. Rozumíš mi pane?“ zeptala se, snažíc se mu vše co nejlépe vysvětliti.
Siddharta ji pobídl:
„Jen mluv dále, Snaho, dobře ti rozumím.“ Byl hluboce dojat. Ta žena, jež se mu zdála tak nepatrná, byla uznána za hodnu, aby přijímala poselství z hůry!
„Když jsem zapomněla zcela sama na sebe, stála pojednou přede mnou čarokrásná bytost. Tak krásnou ženu jest vůbec těžko si představit. Byla celá ve světlých závojích, v náručí držela bílé vonící květy. A ta paní mluvila se mnou, Anagou, se mnou, jejíž otec i manžel byli jen prostými kupci. Pane, to štěstí! Znala mé jméno.
„Anago“, řekla, „Pán světů tvé služby přijímá. Čistý byl tvůj život, čisté i tvé cítění. Čistotou svou máš svítit na cestu ostatním ženám svého národa. Máš je poučovat, máš probouzet jejich spící duše. I ony se mají stát služebnicemi věčného Boha. Budeš míti kolem sebe pomocnice, abys věděla vždy, co Pán Všehomíra, jenž jest i tvým Pánem, od tebe i od tvých sester žádá. Ty jež jsi kolem sebe shromáždila a jež jako ty chtějí sloužit Pánu, službou bližním, přetvoř v pomáhající sestry.“
Spanilá postava zmizela a s odchodem jejím zanikla i ona líbezná hudba a záře, vůně i ona blažená radost, jež mne naplňovala. Místo toho jsem pocítila sílu, takovou sílu, již jsem předtím nikdy nepoznala.“ ----
A zde na zemi je to právě žena, která byla Stvořitelem určena k tomu, aby se stala Strážkyní Plamene nejčistší touhy po Světle. Proto vznikla, proto je zde na této zemi, aby přijímala paprsky duchovního světla bez překážek a výhrad, aby je neporušeny, nepošpiněny vedla dále k muži a působila na celé své okolí. Proto má vliv zcela přirozený a nechtěný, kamkoliv přijde.
A která z nás žen je tam, kde jsme měly být, která z nás je skutečnou Strážkyní Plamene nejčistší touhy? Vždyť plaménky této touhy po domově probouzející se v člověku znovu a znovu. Jednou když se zadíváme do čistých, důvěřivých očí dítěte, jindy zase když se zahledíme do vysokého modrého nebe, proti němuž jsou všechny starosti země, láska lidí, bolest i sláva věcmi bezvýznamnými.
Vzpomeňme jak tuto nicotnost našeho snažení a pachtění jasně procítil zraněný kníže Andrej z “Vojny a míru“ Tolstého, ležící pod širým dalekým nebem u Slavkova. Tato touha probouzí se i v Rajském z Gončarovy „Strže“, když Rajskyj- Gončarov se obrací k ženě těmito slovy:
„Ženy! Dlouho jsem chodil mezi vámi jako šílený s Diogenovou lucernou hledal jsem ve vás rysy nesmrtelné krásy. Nevábil jsem vás do hlubin učeností, nevolal jsem vás k hrubé neženské práci, nediskutoval jsem s vámi o právech, neboť uznával jsem vaše prvenství. Jsme nerovni: stojíte výše před námi, jste silou, my jsme jen vašimi nástroji. Nevytrhávejte nám z ruky pluhu, ani rýče, ani meče. Připravíme pro vás půdu, okrášlíme zemi, sestoupíme do jejich útrob, přeplujeme moře, spočítáme hvězdy – kdežto vy rodíce nás chraňte jako sama Prozřetelnost naše dětství a jinošství, vychovávejte z nás poctivé muže, učte nás pracovat, učte nás lidskosti, dobru a té lásce, jíž Stvořitel vložil do vašich srdcí. My pak statečně projdeme bouřemi životními a půjdeme po stopách vašich tam, kde vše je dokonalost, kde je věčná krása.
Doba vysvobodila vás z mnohých pout, jimiž vás spoutala úskočná a hrubá tyranie, zbaví vás i ostatních okovů, osvobodí vaše mohutné harmonicky spojené síly rozumu i srdce – a vy otevřeně a statečně půjdete svojí cestou a užijete této svobody lépe, než-li my užíváme své! ----
Avšak žena, která chce skutečně vésti své okolí vzhůru do výšin, která se chce státi skutečnou strážkyní plamene, ta se musí v prvé řadě naučiti pravému uctívání Boha.
Obyčejně bývá náš vztah k Bohu určován v první řadě našimi vlastními potřebami nebo potřebami našich milých. O vyplnění těchto potřeb obyčejně prosíme. Často jsou naše prosby stupňovány až k požadování a hrozbě.
Vzpomeňme však železného zákona akce a reakce – jinými slovy – zákona příjímání a dávání. Prosbou nedáváme nýbrž požadujeme. Naše dávání je možné jen čistým citem díků. Obyčejně děkujeme jen tehdy, stane-li se v našem životě něco neobyčejného, byl-li někdo z našich milých zachráněn od nebezpečí, potkalo-li nás veliké štěstí nebo podařilo-li se nám něco velmi těžkého. Ale jinak, celý náš život, od rána do večera, je jen řadou mechanických úkonů. Malé radosti se střídají s malými nepříjemnostmi a po celý den nikoho z nás nenapadne čistým citem díků, nikoli slovy díků, povznést mysl nad prostor a čas.
Avšak kdo nedává, nepřijímá, neboť tak zní železný zákon Stvoření. Zmechanizováním našeho každodenního života, zapomínáme na přímé zapojení, na sílu pronikající celým stvořením. Vždyť rozumová, vědomá činnost naší bytosti nemusí být soustředěna na modlitbu, tou můžeme klidně působiti v práci, ale náš cit musí býti naplněn stálým díkem a modlitbou.
Tehdy po prvé začneme v sobě rozdmychovati stálý plamen touhy po Světle. Tento neustálý, jásavý dík Stvořiteli uchrání nás před bahnem, samolibostí a zradou na tom nejvyšším. Stálé spojení se silou, Bohem vyzařovanou, obrní nás před každou bolestí a učiní nás pevnými a nezlomnými v největších životních nesnázích.
Často slyšíme, že pobyt v přírodě, vnímání krásy, kdy se naše duše šíří a jihne pod bohatými dojmy, je uctívání Boha. Uvádějí nás do omylu blažené pocity klidu, míru nebo domnělý vzlet do výše. Ale tyto chvíle nejsou skutečným otevřením se, nejsou provanuty skutečným díkem, nýbrž znamenají prožívání vlastního požitku, vlastního blaha. Tyto pocity lze přirovnati k pocitům labužníka u bohaté tabule. Tím bývají naplněna všechna prožívání svátků, to bývá pocit, naplňující nás často v kostele, kde nasloucháme hudbě varhan, zpěvu a vdechujeme vůni kadidla. Tentýž pocit se nás zmocňuje při pohledu na umělecká díla, při poslouchání hudby, ve štěstí rodinném a v radosti z životního úspěchu.
Ale ani prosby, ani odříkání modliteb a chvalořečí, ani rozechvění krásou přírody, uměleckého díla, ani blouznění ve vůních kadidla, ani pocit štěstí a blaženosti není pravým uctíváním Boha.
Otážete se tedy, jak uctívat? Radostným, jásavým činem. Kladným činorodým vztahem k pozemskému bytí, prozářeným pohledem vzhůru k Bohu, naplněným čistým citem díků a prožhaveným vůlí k činu podle železných Božích zákonů.
A zeptáte se, jak máme poznávati tyto železné zákony, když nestudujeme ani přírodních věd, ani filosofie. Ale i na to je jasná,radostná odpověď. Zavíráme před ní oči buď z duchovní lenosti nebo z vypočítavosti rozumu, který byl nucen podříditi se zákonům, místo, aby je zdánlivě sám stanovil.
„Celé Stvoření je řečí Boží“ čteme v článku „Řeč Páně“ v druhém čísle časopisu Hlas, „máme se jen vážně snažiti v ní číst….Patříte k tomuto Stvoření jako jeho část. Musíte se zachvívat s ním, v něm působit a učit se ze Stvoření dozrávat…..
Představte si na této zemi dítě, které nemůže rozumět své matce nebo svému otci, protože se nikdy nenaučilo řeči jíž oni k dítěti mluví. Co by bylo z takového dítěte?
Vždyť by vůbec nevědělo, co se po něm žádá a upadalo by z jednoho neštěstí do druhého. Způsobovalo by si jedno utrpení za druhým a nakonec by se snad stalo pro jakýkoliv pozemský účel a pro pozemskou radost naprosto nepotřebným.
Což se nemusí každé dítě samo pro sebe naučit řeči svých rodičů, má-li z něho něco být? Nikdo mu nemůže odejmouti této námahy. Jinak by se nikdy do světa nevpravilo, nezrálo by a nemohlo by působiti na zemi. Bylo by překážkou a břemenem ostatním a nakonec by je bylo nutno odděliti od jiných, aby nezpůsobovalo škody.
Očekáváte vy něco jiného?
Neodkladné plnění takovéto povinnosti dítěte máte samozřejmě i vy vůči svému Bohu. Vy se musíte naučiti rozumět jeho řeči, chcete-li od něho pomoci! Bůh však mluví k vám svým Stvořením.“
Jak tomu máme rozuměti? Jsme-li dosti bdělými, dovedeme-li přesně pozorovati, všímáme-li si na první pohled nepatrných událostí a vztahů v každodenním svém životě, musíme zde naraziti na zákony, které řídí celé toto Stvoření. A v nich se projevuje vůle Boží.
Žena svým jemnějším citem a větší schopností přijímat proudy síly shůry, může právě stále pozorovati a učiti se řeči Páně, neboť každodenní život přináší tolik drobných projevů této vznešené řeči,že bychom žasly a naše nitra nutně by se naplnila jásavým díkem a pokorou vůči našemu Stvořiteli. Žena má první procítit a poznat řeč Páně, neboť jen tehdy může se státi řídící složkou, vedoucí do světlých výšin.