Vnitřní život

 

Dr. Věra Bezděková

 

Největší překážkou na cestě k radosti je utrpení. Zalévá naše nitro beznadějí a pochybováním. I zrodí se v nás otázka: je možno nějak čelit osudu? Nebo je osud jakási slepá, nespravedlivá moc, která jednomu připraví blahobyt, dostatek a radost na zemi, druhému však jen hlad, utrpení a beznaděj.

Ačkoli všude jinde ve světě, v přírodním dění nalézáme naprostou zákonitost, všude nalézáme železný zákon příčiny a následku, přece v dění týkajícím se člověka domníváme se státi před velikou jakousi libovolnou mocí, která bez příčiny jednoho vrhá do neštěstí, druhého obklopuje blahobytem, štěstím a úspěchem. Dovedeme dnes vědecky zjistit, proč pukají skály, proč vidíme blesky na obloze, proč zdvihá pára pokličku na hrnci, proč stárneme, ale nevíme dosud, proč jeden z nás je šťasten a ten druhý se hroutí pod ranami osudu pro nic za nic.

Věda na to dosud neměla čas, „filosofie“, jak praví Masaryk, „se mluví a život se žije“ – náboženství zakrnělo na stupni Ptolemaeovského názoru na svět, že země je středem soustavy, a naprosto neprošlo oním živým, rušným vývojem, který má za sebou celé myšlení evropské. Odpovědi, namnoze jasné a správné, byly nuceny se ukrývat kdesi v koutku neuznávaných názorů, které se shrnovaly často pod nejasným a temným názvem mystiky, theosofie apod. Nikdo se jimi vážně nezabýval, protože se nikomu nechtělo vážně přemýšlet. Vždyť ve škole nás učili stupnici tvrdosti nerostů, algebře, pravopisu a literatuře, ale na otázku jak rozumět životu, jak se vyrovnat s utrpením, o tom se ve škole nemluvilo. Proč tedy o tom přemýšlet?

V této bezmyšlenkovité lhostejnosti k otázkám tohoto druhu, je však skryto veliké nebezpečí: pochybování o účelnosti řádu tohoto světa, slovy náboženskými – pochybování o spravedlnosti Boží.

Zkoumejme klidně a věcně to, co nalézáme např. vysvětleno v knize „Ve Světle Pravdy“ od Abdrushina. Zde se dovídáme, že lidský duch vychází z duchovní říše, ze svého domova, zprvu bez vědomí své osobnosti, na pouť hmotou. Svou prací, pohybem a bojem má se vyvinouti z nevědomého duchovního zárodku v plně vědomého, čistého a dokonalého lidského ducha. Duchovní zárodek musí ovšem přijmout určité obaly, dříve než se může spojiti s hmotným tělem. Jádro, duchovní zárodek, žene člověka stále dál na jeho pouti hmotností, stále k dalšímu vývoji a zrání. Podobně vysvětluje toto dění universitní profesor N. Losskij, vynikající ruský filosof. Nestačí-li k dozrání plného sebevědomí ducha jeden život, omezený narozením a smrtí, pudí duchovní zárodek touha po vyzrání k novému vtělení na zemi. Bylo tedy původním úkolem lidí na zemi, prací a bojem vyvíjeti se a zráti. V bájích vzpomíná lidstvo na tyto doby jako na svůj zlatý věk. Duchovní jádra, která vyzrála zde na zemi, vracela se do svého původního domova, do duchovní říše. Zde je odpověď na otázku, proč vůbec žijeme.

Vzpomeňme si dále na děj, o kterém obrazně vypravuje bible: mluví o pádu do hříchu, přecházejícího z pokolení na pokolení. Ve skutečnosti znamená tuto změnu jen přílišné a jednostranné vypěstování rozumu, čímž se ztratila schopnost poznávat a spolupracovat se silami duchovními, které nejsou připoutány na prostor a čas. Rozum naproti tomu je poznávací schopnost omezená právě jen na prostor a čas.

Z toho vyplývá, že jsme se z vlastní vůle zbavili všech pomocí z duchovna, že jsme se dobrovolně odřízli od cesty, která by nás zavedla zpět do našeho domova, do duchovní říše. Většina z nás zůstala připoutána k hmotnosti. Člověk tímto činem porušil veškerou rovnováhu a klidný vývoj svého ducha. A je mu dnes jako člověku, který se vydal na dalekou pouť po cestě vroubené stinnými alejemi, kde každá změna směru je naznačena, takže nemůže zbloudit. Jeho pouť míjela v radosti a jasu. Měl otevřeny oči na všechnu krásu okolní krajiny, chvíle odpočinku střídaly se s radostným putováním. A tu se v poutníkovi ozvala touha zkusit putovat dále s pohledem stále upřeným k zemi. Jeho široký rozhled se zúžil, poutník přestal vidět modré nebe nad sebou, nevšímal si ani krásy okolní krajiny. Viděl před sebou ustavičně jen prach cesty, nevšímal si ani značek a návěstí, sešel z cesty a tu bylo mu překonávati nesnáze daleko větší.

Cesta, která byla dříve radostnou procházkou, změnila se v pouť plnou strašných útrap. A přece stačilo učinit několik kroků zpět, stačilo přiznat vlastní omyl, aby cesta nabyla opět své dřívější hodnoty. Ale tu se ozval zcela nový pocit: pýcha a domýšlivost. „Buďme jako bozi, budujme si vlastní cesty, nestarejme se o cesty pro nás připravené. Pryč s návěstími, pryč s veškerou pomocí, nechceme ji.“

Radost dávno opustila nitro poutníků. Nová pokolení rodila se na těchto toulkách, která již nevěděla o tom, že je možno viděti více, než šedý prach silnic. Jen v některých žilo dosud tušení a víra, že je jakási jiná cesta, než méně bolestná a trudná.

Z domova byli vysíláni poutníkům vůdcové a pomocníci, aby jim ukázali cestu k domovu a pomohli jim ji nalézt. Byli to všichni ti, kteří učili lidi dívat se dále a výše než je hmotnost tohoto světa.

Obyčejně je poslouchali jen prosťáčkové, v nichž tušení jiné cesty nevymizelo. Ostatní však měli pro ně jen posměch a zlobu, protože jejich pýcha jim nedovolovala jim uznat, že oni jsou těmi, kteří jsou vedeni, nikoli těmi, kteří bezpečně a jistě vedou. Jejich pýcha je doháněla k tomu, aby věšeli a upalovali, přibíjeli na kříž a mučili ty, kteří byli vysláni zbloudilým poutníkům na pomoc.

Ale to nebyla ještě ta nejtemnější a nejzoufalejší chvíle, v níž se poutníci ocitli. Ta nastala teprve tehdy, kdy vůdcové ve snaze zajistit si vůdcovství,snaží se přesvědčiti lid, že oné radostnější cesty vůbec nikdy nebylo, že nebylo nikdy stinných alejí, ani modrého nebe, ani odpočinku, ani krásy krajin. Že není ani domova, kam mají na své pouti dospět, že pomocníci vyslaní na pomoc se nikdy nenarodili, že jen horečná fantasie zemdlených poutníků vybájila si obrazy plné útěchy, které však byly vždy jen bájí.

Ujišťují, že není jiného pohledu na zemi, než na zemi zaprášenou, učí, že zraků nelze od země vůbec odtrhnouti, že smysl života je neznám a proto že se musíme zaříditi na této zaprášené cestě, jak to jde. Neboť na ní je naše jediné a trvalé působiště. A bída, hlad, bolest je tu proto, že jakýsi špatný ředitel zařídil tento svět a život v něm tak nesmyslně. Naši spisovatelé zadumali se dokonce nad otázkou, jak by asi dovedl tento svět stvořiti lépe člověk sám.

Dnes již nejsou vyslanci z domova pronásledováni, jsou již jen vysmíváni. Neboť tito vyslanci vypravují pohádky, jimž dnes ani rozumné a o techniku se zajímající dítě nevěří. A to je doba nejtemnější.

Zamysleme se nad tímto příměrem. My všichni, poutníci srázu a propastí, jsme si sami zvolili tuto trudnou cestu. Na nikoho nesmíme žalovat, že jsme sešli z cesty, než sami na sebe! Neboť nám všem, každému z nás, byla dána čistá vzpomínka na domov, vždyť světlo a krása vábí ještě dnes naše zraky, tak již otupělé a poloslepé. Všechny útrapy cesty jsou jen následkem našeho vlastního svobodného rozhodnutí. A všechny systémy světa, které usilují o nápravu života na tomto světě, zapomínají na jednu skutečnost, o níž mluvil často Masaryk: na revoluci srdcí a hlav.

Není pravda, že nemáme již svobodné vůle k rozhodování. Je to jen jeden z oněch výmyslů, kterými si vůdcové na této zemi chtěli vynutiti poslušnost zemdlených poutníků: nemám-li svobodné vůle, nemohu za to, že jsem v takové bídě. Tím je vinen ten, kdo mne hodil do tohoto slzavého údolí – ten špatný ředitel světa nebo moji rodiče.A nechce již vědět a sám před sebou přiznat, že opět to bylo rozhodnutí jeho ducha ke vtělení na tuto zemi, aby prožitím strázní nesprávné cesty hledal tím usilovněji cestu pravou, vedoucí jasem až k domovu. Ovšemže dnes, kdy se potácíme v bažinách, řítíme se ze skal, padáme do propastí, prožíváme jen následky svého prvního rozhodnutí, za něž nikdo jiný není odpověden, než jen a jen my sami. Neboť i zde, jako všude jinde v přírodě, platí železný zákon o příčině a následku.

Masaryk analyzuje tuto šílenou pouť vědecky a filosoficky ve svých statích o titanismu (Moderní člověk a náboženství). Z celého tohoto dění vybírá jen určitý úsek, který by byl našemu poloslepému zraku viditelný. Nemluví o dění, kterého nevidíme. A přece tu je a naše literatura je jednou z prvních, v níž promluvil vidoucí: Otakar Březina.

První krok, který nás může přiblížiti oné ztracené cestě, je vědomí, že nejsme již s to poznávati skutečné dění ve hmotě, dalších duchovních souvislostí nepronikajíce. Každé takové poznání nás musí nutně naučiti skromnosti, musí v nás překonat titanskou pýchu a domýšlivost oněch vůdců, kteří prohlašují, že oné cesty nikdy tu nebylo, hlubší pohled do dění, že nás jen mate a činí z nás fantasty a snílky.

Pochopíme-li, že jsme si všechno, co nás dnes tíží, nastrojili sami nesprávným jednáním v minulých životech, pak nebudeme reptati na osud, nýbrž na sebe a proto vší nám zbylou silou, nejvyšším napětím vůle k dobru a jasu a snahou úplně poznati zákony, které řídí celé dění a veškerý život náš na zemi ve světě neviditelném, budeme usilovati o to, abychom překonali těžké závazky z minulosti a obrátili každou bolest a každou trpkou zkušenost ve svůj duchovní prospěch a ve prospěch našeho okolí.

Zla zbavíme se tím, že toto zlo prožijeme a vědomě jako takové odvrhneme. Každý náš nový příchod na zemi znamená pro nás novou možnost ke vzestupu, k návratu do domova. Vždyť i poměry, do kterých se pokaždé narodíme, rodiče, sourozenci a sociální prostředí, jsou již dány závazky z minulých vtělení. Neboť jen taková duše může se přiblížiti rodině, v níž je někdo panovačný, má-li sama v sobě sklony k panovačnosti. Sama pak v životě na zemi může na sobě prožíti všechnu bolest a útisk panovačnosti, prožít, pochopit, že je to zlo a zbaviti se tohoto kazu.

I zde působí železný zákon, který ze života viditelného velmi dobře známe a jejž lidová moudrost vystihla příslovím: „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.“

V přírodním dění projevuje se tento zákon namnoze přitažlivostí doplňujících se druhů v jeden celek, jako např. elektřina záporná přitahuje elektřinu kladnou, magnetický pól kladný přitahuje pól opačný, nikoli stejný.

Také v manželství a přátelských svazcích a podobně pozorujeme snahu po doplnění.Není to nahodilost, nýbrž přírodní zákonitost. A jí jsme podřízeni při volbě svých rodičů a prostředí. Proto ani rodiče nejsou vinni naším narozením, ani prostředí nenese viny na našem utrpení a na našich neřestech. Neboť zde jen působil samočinně zákon přitažlivosti stejnorodého, který působí přesně podle toho, co jsme v minulém životě zaseli. Tím nabývá ovšem nauka o vlivu prostředí na individualitu zcela jiné náplně. I v tom se jeví jen následek našeho dřívějšího jednání.

Toto poznání dává nám opět nový optimism a novou jistotu, že i prostředí mohu překonat, chci-li a budu-li o to usilovat všemi silami.Avšak nikoli nenávistí a bojem s jinými, nýbrž bojem se sebou samým.

Nyní se však otážete: a což zloba lidí, kteří nechtějí nic jiného, než zlo, kteří překážejí přirozenému růstu vzhůru, kteří přímo ubíjejí každého, kdo se trochu vyšvihne nad průměr? I zde působí železná spravedlnost, i když my ji na první pohled nevidíme. Takový člověk, který zasévá zlo, co může tedy jiného sklidit než opět zlo? Proto osud takového člověka nemá se nás nijak osobně dotýkat. Jeho lože bude velmi tvrdé, na něž bude nucen jednou ulehnouti, ať již v životě tomto nebo příštím.

Čemu se však my máme naučiti ze styku a z bolesti, kterou nám takový člověk způsobuje?

Především prožijeme a uvědomíme si jasně toto zlo. Sami budeme úzkostlivě dbáti toho, aby se z nás také nestal takový tyran.

Za druhé musíme se zbaviti bolesti, neboť bolest nás činní ochablými a uzavírá naše nitro přístupu síly a jasu. Kdežto naším jediným úkolem na naší zemi je býti akumulátory jasu síly a radosti.

Za třetí stojíme tu před přikázáním daným nám Ježíšem Kristem, tolikrát nepochopeným a nesprávně vykládaným: Miluj bližního svého jako sebe samého a milujte nepřátele své.

Zvykli jsme si vykládati toto přikázání jako povolnost, ustupování před zlem,uhýbání před odpovědností boje, proti tomuto zlu. Milujte nepřátele znamená: čiňte co je jim prospěšné. Neboť pravá láska nestará se o to, co se druhému líbí, nýbrž o to, co je mu prospěšné. Boj vedený láskou a spravedlností proti chybám nepřátel našich, proti jejich nesprávnému chování, ať se týká nás samých nebo někoho jiného, je boj, ke kterému nás zavazuje právě toto Ježíšovo přikázání.

Je velikou výhodou našeho národa, že jsme měli a máme ve svých dějinách osobnosti, které bojovaly tento čestný a spravedlivý boj, aniž kdy ustoupili a povolovali byť i jen na krok. Vzpomeňme jasné osobnosti Františka Palackého, Karla Havlíčka a jiných.

Povolit znamená pěstovat ještě více chyby nepřátel. Tím však na sebe uvalujeme novou vinu. Ani Ježíš, nositel nejvyšší lásky a pravdy nebyl změkčilým a nikdy neustupoval, naopak káral nedostatky lidí, přátel i nepřátel, nesčíslnými podobenstvími ukazoval chyby lidí a učil jak je překonávat.

Ve většině případů nevyhráváme svých bojů proto, že náš boj postrádá lásky, spravedlnosti a železné víry ve vítězství, neboť skepse rozleptala naše nitro na tolik, že jí již nepociťujeme jako cosi nemocného a škodlivého, nýbrž naopak, pyšníme se svou skepsí, vidíme v ní jakousi přednost, která nás staví vysoko nad lidi, jež máme za naivní a dětinské.

Ale nikdy v dějinách lidstva to nebyla skepse, která přiblížila lidstvu království Boží na zemi, nýbrž železná víra těch dětinsky naivních, kteří se dávali věšet a upalovat, v době moderní vystavují se výsměchu a opovržení „zkušených a nedůvěřivých“.

Nebylo však větší nečistoty a špíny na zemi, jako je skepse.

A mezi prvními, kteří bojují proti této špíně má býti žena. Naše nedůvěra a pochybování ve vítězství dobré vůle na zemi je jakási moderní rána, z níž stále uniká krev živé šťávy života. Zapomínáme, že zlo není od Boha, že vzniklo jen nesprávnou vůlí lidí, kteří mají svobodnou vůli jíti a jednati podle zákonů dění tj. podle vůle Boží nebo proti nim. Zapomínáme, že odpovědnost za to, bude-li ráj na zemi nebo peklo, neseme jen my a nikdo jiný a proto je na nás poznati zákony dění, řídit se jimi a stát pevně v boji proti lidským chybám a nesprávnému jednání.

Jsou-li naše nitra otevřena proudění jediné síly, řídící tento svět, uvádějící v pohyb všechna tělesa, probouzející život v buňce, naplňující odvahou a jistotou nitro člověka unaveného, není nic na světě, žádná moc, která by byla silnější než tato jediná síla a tato jediná moc!

Proč není žena tam, kde je víra v život a jeho vítězství? Proč tou největší nečistotou- nedůvěrou a pochybovačností – nakazila celé své okolí? Proč zradila žena víru v život? Protože tak činí muži? Ale což je úkolem ženiným být mužem?

Končím slovy Abdrushinovými: „Žena! Kolik čistoty, půvabu, touhy po světlých výšinách vyjadřuje již toto slovo a pojem sám! Co se z tebe ženo země mělo velkého, vysokého a ušlechtilého státi a cos ty sama ze sebe učinila!“