Manželství
Dr. Věra Bezděková
Jedním z palčivých problémů dneška je manželství, rodina. Vidíme na jedné straně státy, které sice hlásají návrat k rodině, ruší však intimitu rodiny zásahy a kontrolou státní. Jiné státy v duchu svého světového názoru pokusily se rodinu odstranit vůbec jako přežitek, ve skutečnosti se však k rodině jako společenské jednotce opět navracejí. Tyto názory pronikají ovšem i do našich rodin a tu vidíme namnoze dvojí kontrast: generaci starší ,usilující o udržení rodiny a generaci mladší, která ji cítí jako omezení a překážku. Vzpomeňme jen problému, nadhozeného a nerozřešeného v činohře „Lidé na kře“.
Podívejme se na tuto otázku z našeho nového hlediska. Proč vůbec došlo ke zhroucení rodiny, proč tento útvar vyžaduje obnovy a nápravy? Praxe v některých státech ukázala, že rodinu prostě škrtnout nelze. Tedy, kde je chyba?
Jako celé naše jednání směřuje k zajištění hospodářskému, tj. hmotnému, tak se stala rodina především jednotkou hospodářskou, poskytující svým členům alespoň částečného zajištění.Zájmy hmotné staly se jak zřejmo vedoucími a rozhodujícími. Rodiče cítí povinnost dětem „zajistit budoucnost“, odpírají si, starají se, jen aby majetek zachovaný otcem přešel na syna a ze syna podle možnosti na vnuka.
Dědictví zotročilo mysl rodičů i dětí. Z lásky ke členům rodiny je snahou učinit jim život pohodlným a příjemným – některé ženy dosáhly v tom jisté virtuosity zděděné od prababiček a dostalo se jim za to přídomku „dobré ženušky“ – starostlivost, péče, láska obklopuje všechny členy. Za tuto hmotnou péči vymiňují si vedoucí členové rodiny právo, rozhodovat za dospělé syny, dcery i ženu. A tu narážíme na hrubé porušení živého zákona, vetkaného do celého dění přírodního i duchovního: na porušení zákona pohybu.
Všimněte si krevního oběhu v těle: jen ten organismus je zdráv, kde krev probíhá i nejjemnějšími vlásečnicemi a nezastavuje se. Jakmile se však počne krev na některém místě hromadit, pohyb ustává a v té části organismu nastávají poruchy. Nebo jiné srovnání: jen ten strom je živý a neodumírá, v němž míza obíhá nerušeně tkáněmi. Uvažujme, je přílišná starostlivost, péče, odstraňování překážek z cesty vývoje ku prospěchu duchovního i tělesného organismu člověka nebo není? Vzrůstá naše síla životní, průbojnost a bdělost tam, kde máme překonávat překážky, nebo naopak na cestě bez jediné překážky a nesnáze? Byl život našich vynikajících lidí cestou upravenou nebo plnou překážek? A má právo někdo jiný rozhodovati o vnitřním vývoji člověka, nebo o tom rozhoduje on sám jediný a za své rozhodnutí také pyká?
Kde není vnitřních pout, nemají být ani pouta hospodářského pohodlí. A jsme-li již všichni dnes tak omezeni a odkázáni na pomoc rodičů, nemohou a nesmějí rodiče žádat Rodina zradila živý život, hrubě porušila zákon pohybu – odtud ona dnešní problematika a experimenty, namnoze krajně bolestné za chléb otroctví individuality a svobodné vůle. Ani děti nesmějí na rodičích žádat nic jiného, než dary, neboť rodiče nejsou povinni dávat. A nemají ani práva rušit mír a soulad mezi rodiči, neboť tím dopouštějí se těžkého porušení hodnoty ducha.
A v těchto zmatcích a bojích starých s mladými, musí opět žena stát nejvýše, rozumět těmto bojům a čelit jim, nikoli mentorováním a stálým poučováním, nýbrž mlčenlivým vedením, pomocnou rukou a vírou, železnou, neoblomnou vírou v sílu, která překoná překážky, zdolá krize a zvítězí.
Zvítězí i v těžkém problému manželství. Je ovšem důležité, aby si žena uvědomila zodpovědnost, povinnosti k druhým i k sobě, vstupuje-li do manželství. Zde máme hledat kořen a základ všech mnoha pozdějších neštěstí, nespokojenosti, rozvratů. Tyto první kroky do nového života dvou si musíme trochu ujasniti!
Do manželství vchází se často z důvodů nejnicotnějších. Touží se po působišti, kde by se mohlo být vlastní paní nebo pánem, jiní si představují, že se dostanou do lepších hospodářských poměrů. Jsou i případy, že se lidé berou ze vzdoru nebo aby někoho jiného pozlobili. I čistě tělesné pudy – jsouce probuzeny často falešnou četbou, zábavou, pohráváním, výchovou – dávají podnět k uzavírání manželství. Často jsou to i „starostlivé“ myšlenky rodičů, kteří přemlouváním, lstí, donucováním ženou své děti do falešného manželství.
Zřídka je to skutečná duševní láska, která vede k tomuto nejvážnějšímu kroku v životě, neboť pravá láska, musíme si uvědomit, je jen duševní! Všechno ostatní je jen pud. Duševní láska nemá však nic společného s tělem, jde vedle tělesného pudu, ne s ním nebo dokonce v něm. Ten patří pouze k požadavkům těla jako je pokrm, nápoj, spánek, čerstvý vzduch, pohyb. Ale jde tu jen o chvíle, které se často neopakují – nejsou-li uměle rozněcovány alkoholem, četbou, filmem, předrážděním nervů nebo ze slabosti tělesné. Tento požadavek zdravého těla projeví se skutečně jen tehdy, vzniknuli mezi oběma jedinci již dokonalý souzvuk duchovní, kdy nastalo vroucí roztavení a výměna vzájemných sil k vyššímu rozmachu síly. Pak tedy nenastane naplnění jen tělesné, nýbrž především duchovní. Není-li této duchovní výměny vzájemné síly zůstává v duši ženině, kdesi hluboko na dně pocit smutku, únavy, vědomí zrady na čemsi vysokém.
Takové spojení je pro obě strany protipřirozené,zneuctívající a proto nemravné i v manželství. Rozloučení takových to manželství je pouze o povznesení mravního sebevědomí obou manželů, žijících na tak nezdravém stupni.
Jak jinak je tomu, když sňatek se uzavřel na správném podkladě a utváří se harmonicky! Radostně, v dobrovolné službě jeden druhému rostou spolu k duchovnímu zušlechtění a ruku v ruce, beze strachu, hledí vstříc pozemským útrapám.
Správným podřízením se může vzniknouti jen štěstí a radost a trvalý další vývoj. Podřízením se přírodním Božím zákonům! Samozřejmě musíme znát tyto zákony, protože jich smíme a máme využít ke svému štěstí, k radostnému činu!
První zákon, platící ve všem, tedy i manželství, je zákon rovnováhy, tj. zákon, že pouze dáváním je možno přijímat. Kde se tato rovnováha poruší, tam nemůže svazek dvou lidí existovat harmonicky.
Také musíme znát rozdíl mezi žít spolu,ale každý zvlášť! To znamená ponechávat si vzájemně svobodu, svobodu v tom krásném slova smyslu, svobodu nutnou pro rozvoj ducha jednotlivé osoby! Uznat, že mám povinnost také každý sám k sobě! Ne se ztrácet jeden ve druhém, nýbrž se doplňovat, posilovat!
Muž stojí v tomto světě frontou navenek, aby bojoval. Žena však udržuje a chrání mu týl, udržuje spojení se Světlem a tvoří tak jádro, příliv síly. Kde však žena klesne, není bdělá ve svém myšlení, slovech a skutcích, nedodržuje-li zásadu: udržuj krb svých myšlenek čistý, tam je také fronta ztracena! Pak také nepomůže, chce-li se žena postaviti po boku muže do fronty – kam vůbec nepatří. V takovém boji jen ztvrdnou její jemné city, poklesne její nejvyšší schopnost a síla, která jí byla kdysi dána a všechno se musí zřítit v trosky!
A přece chceme, aby v manželství byla jen krása, radost, štěstí, spokojenost! To je možné jen když stojíme každý na vlastních nohou! Blízko sebe, ale každý sám! Tak si mohou manželé vzájemně pomoci! Kdyby jeden s druhým splynul, tvořili by pak něco těžkého, spoutaného, a ve chvílích nějaké těžké situace by nebyl nikdo z nich schopen podat druhému pomocnou ruku.
Jak muž tak i žena přinesli si každý do pozemského života určité vlastnosti, jimiž v manželství se mají doplňovat. A věří-li jedna část o druhé, že je plnocenná, tedy ve spojení a působení obou musí celým jejich pozemským životem znít jen harmonie. A o takovém manželství se pak říká, že je uzavřeno v nebi.
Je třeba jen mít oči, uši a srdce otevřeny, aby se ten druhý, vskutku vhodný a doplňující díl našel.
Mnoho se mluví o ženině čistotě a věrnosti! A přece oba tyto pojmy spolu těsně souvisí, ba jsou jedno a totéž! Neboť věrnost jest čistota! Žena bez věrnosti je nehodna nésti jméno ženy! Nevěrná jest každá žena, která si zahrává s muži rozmarně v slovech nebo i v myšlenkách. A její věrnost dá v ženě vzniknouti všem ctnostem, protože cokoli činí je čisté, jakmile to činí ve věrnosti. Pravá věrnost musí být přirozeně jen v opravdové lásce, ne v představách, ve vášni, fantasii!
Ještě jednou budiž zdůrazněno, že čistota je věrnost. Tím není míněna čistota fyzická, ale čisté myšlení, čistá, velká radost, která má prostupovat srdce, pohyby, úsměv, řeč ženinu, má jít celým jejím, i když často všedním životem. Má ji být vidět, cítit z celé domácnosti, z dětí, z konání mužova. Nemůže ženu nic stihnout, učinit nešťastnou, jestliže hned z rána začne se radovat, usmívat, děkovat za všechno, třeba i za bolest, která nás mnohému naučí, chceme-li. Musíme být přesvědčeny, že naši mužové jsou dobří a není-li hned všecko takové, jak my chceme, učme se trpělivosti, větší lásce, dobrotivosti, nové víře v lepší život- což je možné, aby největší hříšník se neobrátil, aby se nezastyděl? Věřme pevně, že naše důvěra a čisté myšlení hory přenese. Muž přestane být hrubým, nevěrným, pijákem, lenochem atd.
Doplňují-li se dva lidé v manželství, tam také nemá práva nikdo zasahovat, aby přivodil roztržku, přivodil nesouzvuk. Takové počínání by bylo hříchem. Mezi takové lidi nemá se míchat nikdo třetí, ani ne rodiče. Takové dva lidi, žijící v harmonii, kterou utvořili ze společných, doplňujících se vlastností, takoví lidé, ani nepřipustí myšlenky na rozluku. Jejich štěstí a stálost, jejich manželství je tím zaručeno.
My ženy můžeme pro soulad manželství udělat jedno a bylo by to dost: postavit se na místo, které nám patří a které jsme svévolně opustili. Postavit se tam,kde naše vnitřní ženské vlastnosti a schopnosti mohou se rozvinout v plném květu, učinit domov svatostánkem, chrámem Boží vůle!
Každé ženě dostal se bohatý dar živých citových schopností, ve kterých leží celá její veliká moc. Není ničeho, kde by se bezpodmínečně neuplatnil její vliv: i muž, jehož povolání bylo dosud jen rozumové otroctví, změní se vlivem ženy, pozná-li v ní ukazatele k ušlechtilejšímu. Ale žena musí být opravdu takovou, jakou býti má, skutečně ženskou! Jen pravou ženskostí – i bez jakýchkoli slov- vychováme muže, který by i nebe mohl dobýt je-li podporován jejím tichým působením. A všechno v okolí takové ženy bude živé, bude se hýbat, tvořit a celé její působení bude jen požehnáním. Záleží jen na ženě samé, aby tomu tak bylo a aby se vědomě, čistě, radostně otevřela a spojila s velikou silou vesmírnou, aby tak splnila svůj úkol na zemi!
Manželským stykem vzniká tu možnost zrození nového člověka. Z celkovým poklesem vědomí odpovědnosti, jejž jsme nuceny konstatovati, poklesla i odpovědnost za pohlavní styk.
Namnoze dochází k němu náhodně, nebo v opojení alkoholem a jinými dráždidly fyzickými i psychickými. Styk tento je prostoupen vědomím náhodnosti, zvláště lze-li od následků dát si pomoci. Uvažujme o takových případech. Je zrození nového člověka nahodilostí, nebo i toto je řízeno přesnými zákony, jako vše co se děje na této zemi?
Děti se často domnívají, že přišly na svět jen vinou rodičů a proto jsou rodiče odpovědni za každou bolest,kterou dítě má prožít a proto také se mají rodiče o děti starat, když už je přivedli z vlastní libovůle nebo řízením náhody do tohoto slzavého údolí. Děti jsou ovšem na velikém omylu. Nic neděje se náhodně, ani tak veliká skutečnost jako zrození nového člověka. Každý duch přichází na tuto zemi na vlastní žádost nebo tlakem svých dřívějších vin. Rodiče poskytují duchu jen možnost zrodit se v obalu hmotném na této zemi. Proto má býti dítě vděčno rodičům, že mu umožnili příchod na tuto zemi, který znamená novou možnost zrání.
Duch dítěte je hostem u svých rodičů, od nichž jako samostatný duch nepřijal nic než hmotnou schránu. Plozením berou ovšem rodiče na sebe dvojí odpovědnost. Na rodičích a jejich vnitřním stavu záleží, jakého druhu se jim duch přiblíží. Neboť neplatí jen v tomto viditelném životě pravidlo, že druhy, které se doplňují nebo mají některé vlastnosti stejné, ( společné zájmy, záliby) se přitahují. Totéž platí o jevech, kterých nevidíme. Je-li například někdo z rodičů panovačným, nutně bude působit na toho ducha přitažlivě, který má stejnou vlastnost. Odtud vznikla ona představa o duševní dědičnosti. Bude tedy záležet na rodičích a okolí těhotné matky, bude-li působit přitažlivě na duše ušlechtilé nebo duše temné. Veliké množství lidí neodpovědných a rostoucí zločinnost, s nimiž se setkává naše statistika v rubrikách způsobených úrazů nebo zločinů, je na mnoze následkem rostoucí neodpovědnosti ve stycích manželských.
Druhá odpovědnost, kterou na sebe rodiče berou při plození, týká se péče o příbytek ducha do té doby, až dítě samo bude s to, starati se o sebe. A tu natropilo mnoho nesnází ve vztahu dětí k rodičům čtvrté přikázání, jehož znění jak je známe dosud, jen částečně odpovídá zákonům a pravdě.
Přikázání nevztahuje se omezeně jen na osoby rodičů dítěte, neboť často se chovají rodiče tak, že si úcty dětí vůbec nezaslouží. A může přikázání požadovat úctu tam, kde není možna? Nastalo tu omezení pojmu otcovství a mateřství na zcela určité osoby. A přikázání: Cti otce a matku platí v prvé řadě rodičům samým. Neboť jejich povinností je chovati se tak, aby se v dítěti ústa zrodila přirozeně a nenásilně. Mají usilovat o to aby si úcty dítěte vskutku zasloužili.
A tu má opět vůdčí místo žena – matka. I zde má být tichým vůdcem muži a dětem. Své mateřství má prožhavit touhou po světlém, ušlechtilém životě a vytvářet jej za těch okolností, které jsou jí životem dány.
