Smysl ženství
Věra Bezděková
Názor, že žena má na této zemi především úkol matky, je již tak vžitý, že jen zřídka se některá z žen samých zamyslí nad tímto názorem.
Dnes zaměstnání ženy a její samostatnost hmotná nenutí ji k tomu, aby se dívala na manželství jako na výhodné zaopatření. Jako odpor proti tomuto vžitému názoru, že děvče se musí vdát, jinak zůstane na ocet, upadá dívčí mládež v nový extrém: pěstuje volnou lásku, kamarádské manželství, zásadu vyžití.
Různé státní systémy řídí se v organisaci života ženina tímto dvojím extrémem: na jedné straně je postavena žena na roveň muži úplně a dokonale. Láska, dítě, rodina nesmí jí omezovat v práci, v karieře. Žena pronikla do všech povolání a odvětví průmyslu. Na druhé straně vidíme státy, které omezují činnost ženy na domácnost a rodinu a zdůrazňují především zdravé pokolení, které se z žen má narodit.
Co je správné? Úplné postavení ženy na roveň muži nebo názor, že žena je především matka, která má svým zdatným tělem zajišťovat čistotu rasy?
Ani to, ani ono není správné. Žena není ani sval, ani mozek, ani samice. Skutečnost nezakryje ani extatické opěvování práce a strojů, jimž žena vévodí, ani chvalozpěvy na mateřství a mateřskou lásku.
V prvém případě se ženy časem přesvědčí, že jejich organismus nevydrží dlouho takového napětí pracovního, že brzy zestárnou a tudíž jsou dříve propuštěny z práce než muž. Vždyť racionalisovaná výroba v továrnách vyssává mužovu nervovou sílu již do 45 let, žena se svým jemnějším organismem vydrží ještě méně. Předrážděnost, choroby nervové a duševní jsou namnoze následkem této snahy vyrovnati se v práci mužům. To jsou jen příznaky tělesné. Jak takové pomužštění ženy zhoubně působí na ženu duševně, o tom se zmíníme později.
V druhém případě, kdy se v ženě oceňuje jedině její schopnost rodit, odchovávat nové pokolení, a cílem života ženina je tedy manželství, projevuje se snaha zcela nenápadně a pod pláštíkem služby národu a rase vypěstovat v ženě především pud, jím naplnit a prostoupit celou její bytost a zároveň škrtnout pravý význam ženy zde na zemi.
Chceme-li se nyní podívati na oba tyto názory z hlediska pravého, nezkřiveného života, zamyslímeli se, je-li skutečně práce svalů a nervů nebo práce rodit a ošetřovat děti tím jediným posláním, které žena má za svého života naplnit, musíme si uvědomit především jak je složeno její nitro, jaký je vzájemný vztah mezi jednotlivými složkami našeho duševního života.
Řekli jsme minule, že vnitřní hlas je projevem jiskérky, je projevem ducha. Jiskra tato zůstává nezkalena i v největší nečistotě našeho nitra. Všichni si tuto jiskru přinášíme s sebou stejně. Někdo jí však umožňuje rozkvět, růst, zrání, aby z jiskry vyšlehl plamen, jiní jí zatarasili možnost růstu špatným chtěním, nečistým myšlením nebo pudovostí. A tu již máme onen první základ pro chápání duchovního života v nás:
Ona jiskra, duch, je jádro, které je obaleno ( obrazně řečeno) jakousi slupkou, obalem našich myšlenek, chtění a tvořivosti. Slupka tato, naše myšlení, naše vůle, může být prozářena jiskrou ducha, čímž se nutně stane zářivou a jasnou, což se navenek projevuje zářícím čistým výrazem tváře a radostným činem. Nebo může naopak svírat jiskru ducha v jakémsi vězení (vzpomeňme na Olbrachtův „Žalář nejtemnější“), kde duch nemůže ani růst, ani se projevit a tiše hasne. K tomu však, aby duch se mohl projevit v hmotě, je nutno míti hmotný nástroj, organismus tělesný.
Všimněme si, že většina činnosti našeho těla nepodléhá ani našemu rozhodnutí vůle, ani činnosti mozkové, myšlenkové. Nemůžeme zastavit činnost srdce, plic, zažívání, růstu, vylučování vnitřních sekrecí, jak to můžeme učinit s pohybem ruky, nohy, hlavy. I toho si všimněme, že je-li tělo lidské v nebezpečí jedná mimo vědomí (v psychologii tzv. reflexní pohyby), nečeká až se mozek rozhodne, nýbrž provádí pohyb přímo, aniž jsme si ho vědomi.
Z toho vidíme, že ani duch, který je řekněme příliš jemným, ani naše myšlení a vůle neřídí život našeho těla, jehož většina funkcí se vymyká našemu vědomí. Je tu tedy ,obrazně řečeno, ještě jeden obal, který nepodléhá našemu vědomí, ani rozhodování, který je přímým mostem ducha k hmotnému tělu. Můžeme jej nazvati obalem bytostným. Tj. obal, který nás zařazuje do dění přírodního, přibližuje nás přírodě, v níž také probíhá dění mimo vůli a mimo svobodné vědomé rozhodování, přesně podle zákonů přírodních. Toto přírodní, bytostné, jež se nemůže samo rozhodovati, má býti také prozářeno duchem, který stojí nad tímto obalem. Všimněme si, jak se i tělo přizpůsobuje vnitřnímu životu člověkovu: jak zkrásní člověk naplněný radostí, jak se jeho chůze i pohyby stanou harmonickými a přirozenými. Pud a pudovost není tedy nic jiného než zdravý projev těla, tj. hmotného nástroje ducha. Avšak u živočicha pozorujeme, že živočich se nikdy neuchýlí od přirozených zákonů, protože se nemůže svobodně rozhodovat. On prostě žije. Živočichu je pudovost a mateřství čímsi vysokým, v čem se rozžhaví, stane se světlým a jasným, dosáhne nejvyššího svého bodu. Ale pro člověka je to příliš málo. V něm je cosi silnějšího,žhavějšího, vyššího, a to je duch. Ačkoliv je tedy mateřství posvátné a korunou jeho je láska mateřská, není nejvyšším cílem ženy, není oním nejcennějším posláním, jež má žena na tomto světě.
Pudovost, tedy část posledního obalu ducha, se však dnes vystupňovala do takových rozměrů, že duch chřadne, zatarasen ze všech stran neprostupnou stěnou. Žena zotročena na samici, muž v boji o samostatnost a nezávislost od rodiny stal se požitkářem a lovcem příležitosti. Pohlaví stalo se kletbou člověku, místo aby bylo prostředkem k plnému a radostnému životu.
Jaký je tedy skutečný, pravý úkol ženy ve světě?
Právě ony vlastnosti, jichž se žena, vrhající se do konkurenčního boje s mužem, zbavuje, jemná konstrukce tělesná, jemnější nervová soustava, převaha citu nad rozumem a daleko větší citlivost - v pravém slova smyslu - ke všemu co se příčí prostému nezkaženému lidství, jsou ženinou předností a její silou. Neboť tyto vlastnosti umožňují ženě státi se přijímačem síly duchovní, kterou pak vyzařuje do okolí a zušlechťuje je.
Je tedy úkolem ženiným: stále zušlechťovat okolí, neustále přijímat živou sílu a dávat ji dále. Zušlechtění způsobuje však zcela přirozeně duchovní růst do světlých výšin duchovních. To je jediným a nejvyšším úkolem ženy!
Její jemné cítění je prvním přijímačem duchovní síly, ona má býti kotvou a kořenem, kterým je muž upevněn v duchovnu.Neboť muž stojí na zemi jako bojovník obrácen navenek, je vyzbrojen pro životní boj menší citlivostí, tvrdostí, pevnou vůlí, chladně rozvažujícím intelektem, větší možností svobodného rozhodování a mohutným organismem. Žena má svou čistou citlivostí být oněmi pevnými kořeny, kterými muž pevně zakotvil v duchovnu. A když přejde vichřice, odolá jen ten muž v boji existenčním, který je svými kořeny pevně zakotven prostřednictvím ženy v duchovnu a není zbaven proudění živných látek z duchovna.Byly bychom na omylu, kdybychom se domnívaly, že žena musí být s mužem nějak spojena, ať manželstvím, láskou, vztahy rodinnými nebo vůbec jakýmkoli stykem. Svůj úkol na zemi žena plní prostě svou přítomností na zemi, tím že je, že existuje. Plní-li je ovšem správně.
Dnes však málokterá žena je si vědoma tohoto vysokého úkolu, že ona je vlastně těmi kořeny, které ssají z duchovna živné šťávy a jimi že proudí duchovní síla. Jak málo znamená proti tomuto úkolu nějaký výboj vědecký nebo umělecký, jak nízko stojí proti tomu povinnost rodit děti. Jak jinak by se také utvářel život mnohých žen, kdyby si byly vědomy této nesmírné síly a převahy nad mužem. Ovšem převahy, která zavazuje.
Ale žena dneška by se tolik ráda rovnala mužům, celou silou o to usiluje, aby ho dohonila ve všech jeho čistě mužských vlastnostech a slabostech. Móda předepisuje namnoze oděv, který nedodává ženě ani krásy, ani důstojnosti, jen nápadnosti. Děvčata od nejútlejšího mládí jsou vedena k ješitnosti, k vědomé hře s lidským srdcem. Ale to není cesta, po které má jít pravá žena. Ta musí působit zářícím pohledem, plným radosti, celá její bytost má být prostoupena přirozeným ne vyumělkovaným půvabem. Každý náš pohyb, každé slovo má nést pečeť vnitřní ušlechtilosti. Půvab je jen projevem této ušlechtilosti a naplňuje přirozenou krásou každý věk každou formu těla. Neztotožňujte půvab s roztomilostí. Roztomilost vyplývá z bytostného, je to projev milého živočicha, nikoli ducha.
A ještě jedné vlastnosti má se naučit žena, která chce naplnit svůj úkol na zemi. Musí se naučit mlčenlivému, tichému působení na své okolí, kde její osoba, její já je jen nástrojem, je vodičem síly, jehož jedinou povinností je vést sílu, propouštět ji tak čistou a nezkalenou, jak ji dostala. A k tomuto úkolu mlčenlivého působení musí se učit především mlčet. Kolik nedůstojných a ponižujících vtipů slyšíme celé věky na ženskou žvanivost. Souvisí to právě se zpovrchněním ženy, z níž se stal buď napůl muž nebo žena samice. Všimněte si pohybů větve ulomené a větve rostoucí. Jak uboze se taková zlomená větev klátí na stromě. Jak důstojný naproti tomu je pohyb větve živé. I žena je dnes většinou větev ulomená, kořen uschlý, proto i projevy její jsou nesmyslné, proto neváží slov, protože jsou jen mechanickým cvikem mluvidel. Její duše není ničím naplněna, co vyžaduje mlčení a intimního ticha.
K tomu přistupuje opět ješitnost a domýšlivost, že její slova jsou tak důležitá, že mají býti opakována a rozváděna v tisíci obměnách. Vesměs je to prázdný tlach nebo temná pomluva.
A uvažujme nyní o pomluvě. Jistě si nikdo z nás nevzpomene na sedmé přikázání „Nepokradeš“. Jsme tak přesvědčeny o tom, že toto přikázání se týká hmoty, že o něm dále neuvažujeme. A přece jsme zloději, denně, každou chvíli. Ale co je větší zločin, okrást někoho o sto korun nebo otřást důvěrou v člověka, který se těší důvěře druhých?
Důvěra je duchovní hodnota, vnitřní, je to projev čistého myšlení a cítění vůči člověku, jemuž důvěřujeme. A tak jsme vlastně vzali duchovní majetek dvěma osobám: jedné, v níž ostatní důvěru skládali, druhé, jímž jsme nakazili svou nedůvěrou, tedy nečistotou. A nikdy nás také nenapadlo, že roznášíme-li nějakou zprávu z intimního života bližního, aniž by nám dovolil, že se tím dopouštíme krádeže jeho cti, zvláště přidáváme-li nepravdu.
Často je žena deprimována proto, že pozoruje, jak její okolí a zvláště muž, neuznává její činnosti a jejího vedení – ale přece se jím řídí. Tu v nás opět mluví jen ješitnost, neboť zapomínáme, že naše působení má být tiché,mlčenlivé a tím účinnější. Vždyť stejně tak působí na zemi síla, která vše uvádí v pohyb, vše řídí, vše oživuje – a přece ji nevidíme a dokonce si troufáme ji popřít ve své bezmezné domýšlivosti. A přece tu je a přece na ní vše živoucí závisí. A pak, konáme-li svou povinnost, není to ani zásluha, ani hrdinství a dík za konání povinnosti je zbytečný.
Až si toto uvědomíme do hloubi duše, přestaneme čekat na dík, přestaneme naříkat nad nevděčností a naopak my samy začneme jásavě děkovat, že smíme této veliké síle sloužit.
