CO HLEDÁME ?
Věra Bezděková
Ohlédněme se okolo sebe a poslouchejme hovory žen: pomluvy letí od úst k ústům, problémy módy, otázky kuchyně, spory se služebnictvem, děti zlobí, ceny masa stouply. Poslouchejme hovory v kavárnách, v divadlech, na přednáškách: záplava novin a knih, které všechny mají být přečteny, jinak neplatíme za kulturní lidi. A zaposlouchejme se do hovorů žen mimo čtvrti pražské: muž práce nedostal, obchodník nechce dávat na dluh. Dítě nemocné, nové dítě na cestě. Na potrat není.
A přece ve většině žen je na dně, kdesi hluboko ztajena touha po radostném slunnějším životě, po veliké lásce, touha po krásném bydlení, hřejivém domově, po harmonii, dostatku, po životě krytém nebojovném. Boj, zdá se, ženu nejvíce unavuje a bolí. Ale bez boje nelze být. A přece je tolik žen, které žijí nebo mají možnost spokojeného života, které nejsou dotčeny přímo existenčním bojem a přece nejsou spokojeny.
Otázky sociální nechme zatím stranou. Ty souvisí s celým našim hospodářským systémem a tyto otázky se řeší cestou politického a hospodářského boje. Nám jde o ty sociální poměry a o tu bezradnost, která naplňuje srdce většiny žen.
Co tedy hledáme? Pravou čistou radost, která zůstane nedotčena ani nesnázemi v úřadě, ani úmrtím matčiným, ani rozchodem s hochem, ani zklamáním, nezbedností dětí nebo nevěrou mužovou.
Zeptáte se, je vůbec možna taková radost? JE. Kořeny této radosti nosíme všechny v sobě, jenže jsou zašlapány a uvadlé, že snadno zapochybujeme o tom, je-li v nich ještě život.
Pohlédněte kolem sebe.
Záplava knih, časopisů, revue valí se na nás. Každá z těch knih přináší kus přítomné skutečnosti, některé chtějí i léčit, pomáhat, ale zbývá z nich všech jen únava a nenasycenost.
Knihy vědecké i populární zaplavují naše knižní trhy. Dovídáme se o velikosti prostorů hvězdných, o silách fyzikálních, o starých vykopávkách, nových technických objevech. Ale žádná z těchto knih nám nedá té vnitřní síly, kterou bychom překonávaly každodenní starosti hlodající v prsou, palčivou potřebu lásky, ruky která by pohladila, abychom nebyly tak samy. Proč nám nedávají vědecké knihy tohoto životního, každodenního hřejivého poznání? Protože to, co vědecky můžeme zjistit, je poznání mozku, poznání rozumu. Chápání rozumu je pak omezeno na prostor a čas. Ani věčna, ani nekonečna nepoznáváme rozumem. A přece i tento vědecky školený rozum stojí ztichle před onou nepochopitelnou silou, která proniká vším, co jest a z níž sám intelekt čerpá svou sílu a působení. Jeto ona síla, kterou cítíme všichni denně, každou hodinu jako cosi tak samozřejmého a již věda také uznává jako existující. A přece jí nemůžeme pochopit rozumem, mozkem. Poznání rozumové zjevně je tu neúplné, kusé a také věda, vyplývající z tohoto druhu poznání, se dobře hodí jen pro lepší pochopení, zařazení a uspořádání toho , co již zde jest, co přijímá hotové od této tvořící síly.Věda však musí zůstat omezenou a musí selhati, chce-li převzíti v životě vůdčí místo. Proto není učenost branou k oné radosti a odolnosti životní a k jejímu poznání není třeba vysokých škol. Vždyť každý jednotlivec nosí v sobě poznání onoho velikého, nepochopitelného celku, čímž je umožněno dosáhnouti to nejvyššího a nejušlechtilejšího bez pracného studia.
A k tomu, abychom poznávaly bezprostředně tuto sílu, není zapotřebí ani knih, ani duševního namáhání, ani cvičení v pokání, ani osamocení. Zdraví tělesné i duševní se dostaví jako následek, tlak starostí a chorobného hloubání odpadne.
Rozhlédněme se okolo sebe. Jen to je branou k radosti. Tu pocítíte,že jste jakou si nádobou, kterou síla proniká a naplňuje ji, pokud se jí naplniti chceme. A nová a nová síla bude proudit námi a docela samočinně způsobí, že se pozdvihneme ze zmatku a najdeme cestu k radosti.
Miliony z nás nesou těžké břímě na svých bedrech. Přihlédněme blíže, stojí tato tíha za to, abychom se plahočily? A okovy, které poutají celé naše nitro, tíha, pod kterou se často lámeme je vše čemu jsme se naučily, aniž jsme samy usilovaly o vlastní poznání a přesvědčení. Uvažme jen: učením vnucujeme se stále do cizích forem, které vymyslili jiní. Dobrovolně se připojujeme k cizímu přesvědčení a osvojujeme si to, co jiní prožili. Vždyť cesta vývoje není pro všechny stejná. Každá z nás je vyzbrojena určitými schopnostmi, na kterých má stavět a podle nichž se má řídit.Proto může silně škodit jedné to, co druhé nutně prospěje.Tím, že neuznáváme svých osobních, vlastních schopností, zůstáváme cizinkami samy sobě a to, čemu jsme se naučily, nemůže se stát živou složkou našeho nitra a našeho vývoje. Tím se olupujeme o veliký zisk, tím si znemožňujeme pokrok.
Cestu k síle proudící světem i námi musí každý jednotlivec prožíti sám v sobě, musí ji sám objevit, protože v každé z nás je cesta rozdílná.
Zeptáte se však, jak začít? Bolesti, radost stále na nás útočí, abychom se vysvobodily ze všednosti dne a prožily okamžiky jakého si ulehčení, vnitřního osvobození od všedních starostí. A to jsou ony dva prostředky, jimiž se nádoba našeho nitra očišťuje, uvolňuje a v hluboké bolesti i radosti cítí naše nitro jen jako předtuchu možnost spojení s Duchem, který proniká vše živoucí. Musíme si zachovati takové okamžiky, protože nás povznášejí ve chvílích, kdy starosti všedního dne hrozí nás udusiti.
Zvykly jsme si mysliti, jako naše okolí: jen to je skutečné, co mohu smysly zjistiti, co mohu vidět, hmatat. Domníváme se, že tam, kde mi nic nevidíme, není ani života. Ale většina z nás, která je připoutána láskou k někomu, ví, že nepotřebuje vidět na člověku naprosto žádné změny, aby ihned postřehla, že dítě, muž nebo přítelkyně je rozladěna, nespokojena, cítí bolest. Matky i ženy za války cítily jasně, když muž byl v nebezpečí. Zde nebylo třeba vnějšího projevu, abychom vycítily vnitřní stav člověka. Nemůžeme se přesvědčiti zrakem nebo hmatem, že člověk, jehož tělo přestalo žít, neexistuje více. Ale jen poslední zoufalství nebo chladný rozum je sto o tom pochybovati. A je to přirozené: zoufalství vzniká tam, kde není víry v život. A také rozum musí o tom pochybovati, protože popírá vše, co sahá za meze jeho schopnosti poznávací.
Dosud dělaly jsme jednu chybu jako celé naše okolí: chtěly jsme dokazovat existenci myšlenky tím, že jsme ji hledaly v rozpitvaném mozku, a nenašly jsme jí – proto jsme jí popřely. A přece se můžeme denně přesvědčit, že myšlenka hýbe celým našim životem,že o ní svědčí každé lidské dílo.
Jak dokázati existenci duše? Že rozpitváme celé lidské tělo a nenajdeme ji tam? A přece ji objevíme v živém těle, když v posledním záchvěvu boje se zoufalstvím odkud si hluboko ozve se hlas naděje a víry ve vítězství.
Není ostrého rozdělení mezi světem, který poznáváme smysly a rozumem, a světem, o kterém se přesvědčujeme z jeho účinků. Je jedna síla, která proudí a oživuje svět viditelný i neviditelný!
Ten, kdo se vysmívá této skutečnosti, není z těch, kteří se vážně o věc zajímají. Znamenalo by to pro ně námahu a určitou práci, aby to čemu se naučili, znovu prozkoumali a opravili nebo vůbec změnili. Jiní se vysmívají proto, že by museli změniti svůj dosavadní způsob života, což je pro ně nepohodlné.
Kolik se natropilo škody tím, že se postavila přehrada mezi světem viditelným a neviditelným. Tím se cesta bezuzdné fantasii, čehož následkem byl buď pochybovačný úsměv nebo chorobné uctívání a fanatismus. Lze se diviti, že se tu nakonec zrodí strach až hrůza před vším, co je neviditelné? Proto nemůže se víra státi přesvědčením, proto pracně stavíme cosi, co má všude mezery, co odporuje zákonitostem, které vidíme všude jinde okolo sebe. Ale strhneme-li tuto hranici, zjistíme, že zákony platné v tomto světě, platí úplně stejně i ve světě ducha.
Jako ve světě fyzikálním platí zákon akce a reakce: síla nárazu se rovná síle odrazu, tak v duchovním světě nazýváme tento zákon zákonem dávání a přijímání. Přijímat můžeme tehdy, dáváme-li. Nikdy nemůžeme ničeho přijmout, dokud dříve nedáme. Poskytnouti pomoci srdečným pohledem, prohřátým slovem, pohlazením znamená dáti. Procítit utrpení druhého, pochopit slabosti druhého – znamená přijmout. A to je první prostá cesta k tomu nejvyššímu.
Pozorovaly jste, že máte-li dobrou náladu a jakési přesvědčení, že se vám vše zdaří, že vám nepřipadal život tak těžkým, že se vám skutečně mnohé povedlo? Tento stav vnitřní jistoty vzniká v nás tehdy, víme-li, že nás má někdo rád. Ale přijde okamžik neshody nebo jiných disharmonií a dobrá nálada a vnitřní jistota je ta tam.
A hle, tuto náladu radosti, odvahy,jistoty, klidu nemusíme činiti závislou na druhé osobě a při prvním nedorozumění o ni přijít. Máme přece všude okolo sebe sílu, která nás naplní naprostou jistotou a klidem, jíž je nutno se jen otevřít.
První cestu, jak se na ni dostat, jsme již uvedli. Shodit všechny naučené názory a budovat si nový, opřený o zkušenost a osobní prožití.
Druhá cesta je tato: Zachovávejme krb svých myšlenek čistým!
To neznamená jen ve smyslu pohlavním: nedostatek víry, pochybování, podezření, pomluva, klepy, sobectví, opovržení bližním, pýcha, to vše je nečisté myšlení. Chceme-li opravdově, probudí-li se v nás poctivě a hluboce procítěné přání k dobru, pak toto přání rozsekne jako plamenným mečem onu stěnu, kterou okolo nás vytvořily naše vlastní nečisté myšlenky jako překážku. Zapomínáme, že myslet znamená vydávat sílu. Tato síla se neztratí, naopak je přitažlivá, tj. že přitahuje myšlenky nové, ovšem podle toho, jaké jsme sami vyslali: buď nečisté, nebo myšlenky kladu jistoty, přesvědčení o dobrém. Ale tu jsme již v onom světě, který nemůžeme hmatati, kterého jsme se obávali nebo jejž jsme zapírali. Myšlenky námi vyslané sílí přitahovanými cizími myšlenkami, až naleznou mozek, který přijme tyto myšlenky. Představte si, jaká se na nás valí zodpovědnost jsou-li naše myšlenky nasyceny nenávistí, závistí, podezříváním, zlými úmysly, pochybnostmi.
Proto nesmíme plýtvati silou myšlenkovou, máme si z ní vytvořiti kopí k obraně i k boji za dobro, hojící rány a povzbuzující vše živé.
Náš živit vede nás přes mnohé překážky a nesnáze: potká nás nezdar, nepříjemnost v rodině, ostrá výměna názorů, rozladěnost, nespokojenost.Dříve jsme se těmto nesnázím poddali. Dnes dívejme se jim radostně vstříc. Ani takzvaným ranám osudu se nepoddávejme. Není jich, neboť každé utrpení a boj je pro nás pokrokem. Dítěti se zdá, má-li se naučiti pěti stranám německých slovíček, že je to veliká nesnáz. Naučit se jim musí, je to nepříjemná překážka, která však znamená pokrok.
I nám jsou ukládána „slovíčka“, jimž se máme naučit: jednou je to úkol, jak se naučiti trpělivosti a lásce, po druhé má nás boj naučiti bdělosti a ostražitosti, potřetí jsme biti za přílišnou měkkost a povolnost, která plyne z pohodlnosti, jindy musíme nést následky svých nepromyšlených řečí, z nichž vyrostly klepy. A konečně řada „ran osudových“ je následkem nějakého činu nebo slova, na něž se již nepamatujeme.
A tu přicházíme k druhému zákonu přírodnímu a tedy i duchovnímu: nic neděje se v přírodě bez příčiny. Ani v našem životě neděje se nic, co by na nás padalo z čista jasna. My sami jsme ve většině případů těmi, kteří uvedli v pohyb buď radostným, čistým skutkem nebo sobectvím a nenávistí toto samočinné působení, z něhož dostáváme jako plody svého jednání a myšlení buď dobro nebo zlo. Žádný náš čin, ani žádná myšlenka se neztratí, vše se nám vrátí. Proto ve vlastním zájmu netvořme zlo, neboť sami jím budeme biti.
Nyní však leckterá z nás se zamyslí nad svým dřívějším životem a všechno nesprávné jednání před ní vyroste jako hora. Zmalomyslní a pojme ji hrůza, že za to vše má pykat.
Nebojme se toho! Zapomněly jsme, že máme v rukou nesmírně silnou zbraň: sílu chtění. Vždyť i naše vůle jest silným magnetem, který přitahuje vše čisté a silné, jeli takovým naše chtění. Tato naše vůle vynese nás vysoko vzhůru, k oné veliké radosti, kterou hledáme. A Tato síla dobré vůle pomůže nám dostati se i přes všechny těžké překážky, které jsme si samy nahromadily.
Nikdy více nebudeme chtít tvořit zlo. A chopíme se s radostí jako největší opory – lásky. Ale lásky vysoké, nesobecké, tryskající z té veliké radosti, jíž jdeme hledat a jíž chceme najít.
