OBECENSTVÍ VE SLOVU BOŽÍM
aneb poslání českého národa
od faráře Ferdinanda Valíka
(1955)
Úvodem čtení z Nového zákona:
l.ep.k Židům, 1-4
Častokrát a rozličnými způsoby mluvíval někdy Bůh otcům skrze proroky, v těchto pak posledních dnech mluvil nám skrze Syna svého, kteréhož ustanovil dědicem všeho, skrze něhož i věky učinil. Kterýžto jsa blesk slávy, a obraz osoby jeho, a zdržuje všecko slovem mocnosti své, očistění hříchů našich skrze sebe samého učiniv, posadil se na pravici velebnosti na výsostech. Tím důstojnější nad anděly učiněn, čím vyvýšenější nad ně jméno dědičné obdržel.
Jan 6,47-58
Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, mát' život věčný. Jáť jsem ten chléb života. otcové vaši jedli mannu na poušti, a zemřeli. Totoť jest chléb ten s nebe sestupující. Kdož by kdokoli jej jedl, neumřet'. Jáť jsem ten chléb živý, kterýž jsem s nebe sestoupil. Bude-li kdo jísti ten chléb, živ bude na věky. A chléb, kterýž já dám, tělo mé jest, kteréž já dám za život světa. Tedy hádali se Židé vespolek, řkouce: Kterak tento může nám dáti tělo jísti? I řekl jim Ježíš: Amen, amen pravím vám: Nebudete-li jísti těla Syna člověka a píti krve jeho, nemáte života v sobě. Kdož jí mé tělo a pije mou krev, mát' život věčný, a ját' jej , vzkřísím v nejposlednější den. Nebo tělo mé právě jest pokrm, a krev má právě jest nápoj. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně přebývá a já v něm. Jakož mne poslal ten živý otec, a já živ jsem skrze Otce, tak kdož jí mne, i on živ bude skrze mne. Totot' jest ten chléb, kterýž s nebe sestoupil. Ne jako otcové vaši jedli mannu, a zemřeli. Kdož jí chléb tento, živ bude na věky. Amen.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
"Častokráte a rozličnými způsoby mluvil Bůh otcům...," četli jsme v Pavlově epištole k Židům. Ano rozličnými způsoby promlouval a dosavad promlouvá Bůh k lidem. Vidíme krásu přírody, hvězdnou noc a již marně vzpomínáme na žalm 19., kde čteme: "Nebesa vypravují slávu Boha silného a dílo rukou jeho obloha zvěstuje." Není to však pouze příroda a vesmír vůbec, který nám vypravuje o Bohu; jest to dále naše svědomí, kterým k nám Bůh promlouvá. Jsou to denní skutky a události, jichž jsme svědky, a v neposlední řadě pak i sny, jimiž nás Bůh vede či napomíná a chrání. Konečně "mluvil Bůh k lidem skrze proroky, v neposledních pak dnech skrze svého syna." Nejčastěji Bůh promlouvá skrze proroky a Ježíše Krista. V Písmu se nás Bůh přímo dotýká, což potvrzují slova Kristova: "Kdežkoli shromáždí se dva neb tři ve jménu mém, tam já jsem uprostřed nich."(Mat.18,20) Z těchto slov Spasitelových vyplývá ještě cosi závažného: Slovo Boží nutno slyšet a přijímat v obecenství... "Kde jsou dva neb tři ve jménu mém..." Čtu-li totiž sám, jako jedinec, Písmo svaté, tedy jaksi skrytě, nepozorován, tu na mě toto Slovo tak mohutně nezapůsobí, nebot' plnost pravdy Boží nemohu pochopit sám. Proto slovo Boží přitahuje člověka do obecenství, aby tam spolu s jinými docházel plnějšího poznání víry. Kdybychom zůstali sami, sotva by se nám dařil poslušný život podle Písem, ale když žijeme s ostatními, tu oni vidí moje bolesti, nedostatky, a já jsem zase jejich. V obecenství bratří a sester máme příležitost, abychom se vzájemně napomínali a zdokonalovali v lásce a spravedlnosti. Kdo chce poslušně a plně žít z Boží pravdy, musí vyhledávat obecenství ve Slovu Božím.
V tomto ohledu vyznávám toto svědectví: Když jsem přišel do Zlína, tu jsem si předsevzal shromažďovat věřící nejen kolem stolu Páně, v biblických večerech, děti v nedělní škole, ale zařídil jsem i t.zv. rodinky nové víry. Vyhledal jsem si takové lidi, kteří se sice nescházívali na bohoslužbách, ale v rodinách. Zprvu jsme byli dva, tři, čtyři... později se však rodinky nové víry rozšiřovaly. Četli jsme Slovo a pak o jednotlivých statích jsme rozjímali. Schůzky se nám staly drahými, těšili jsme se na ně a cítili jsme, že bychom se již bez rozjímání nad Slovem Božím neobešli. Ale to hlavní mělo teprve přijít. Jednoho dne, bylo to v prvním roce okupace, jsme přečetli Ježíšova slova, jimiž končí velkolepý obraz posledního soudu v 25. kapitole Matoušova evangelia: "Lačněl jsem, a nedali jste mi jísti; žíznil jsem, a nedali jste mi píti; hostem jsem byl, a nepřijali jste mne; nah a neoděli jste mne..." A když se tázali Pána, kde že ho takového vídali, odpovídá jim: "Co jste neučili jednomu z těchto nejmenších, ani mně jste neučinili." Toho večera jsme se rozcházeli zamlklí - bez rozjímání a bez debaty. Při příští schůzce se každý nesměle vytasil s nějakou bolestí - ne svou, ale cizí. Najednou se ukázalo, kolik lidí v našem nejbližším sousedství strádá bolestmi duševními i hmotného rázu. Jistě strádali i před tím, ale my jsme pro jejich bídu neměli otevřené ani oči, ani srdce. Dychtili jsme po Pravdě a nyní Pravda zaútočila na naše nitro. Pravda jen tiše šelestí, proto ji slyšíš jen se srdcem a smysly ztišenými. Pravda se skrývá za vším, nezbývá proto než prolomit vše, abys dostihl jejího chrámu. Po tom jsme toužili i my a ihned jsme seznali, že některé ty bolesti, které jsme zjistili, mohl řešit každý sám: jiné byly složité a bylo potřebí společného uvažování a společné pomoci. Mnoho lidí trpělo nejen duševními mukami nad uvězněnými členy rodiny, ale i hmotnou bídou. Naše schůzky nepozbyly svého rozjímavého charakteru, ale přidružila se k nim i složka praktické pomoci. Tedy i v našem bohatém a nasyceném Zlíně byli lidé všelijak trpící, zápasící a my jsme cítili, že jsme jejich dlužníky.
Věřím, že Bůh chce vykonat v každém národě a jeho prostřednictvím významnou věc. Věřím, že i náš národ má své zvláštní poslání. Častokrát jsem přemýšlel, jaký je to asi úkol. Domnívám se, že mi Bůh dal jistotu. Na mysli mně totiž zatanul počátek naší české, náboženské reformace. Tenkráte téměř nikdo neznal jména českého národa. A hle! Hus se svými předchůdci proráží hranice nejen evropských států, ale i hranice světadílů. Čím? Pravdou Boží! Nebojácně se obracel na mocné a vlivné tohoto světa: Dychtíte po Pravdě? Ano, ale po takové pravdě, která by se nestřetla s vašimi zvyky, která by neútočila na vaše sobectví a vaše pokrytectví. Toužíte po míru a přece voláte po smrti těch, kdo sociálně nebo nábožensky jinak smýšlejí. Hledáte poznání, ale z těch několika přírodních zákonů, jichž jste se při svém bádání náhodou zmocnili, těžíte vzápětí nenávist a smrt.
I Milíč zavazoval své žáky a posluchače k hlubší zbožnosti tím, že jim doporučoval časté přijímání těla Páně podle slov Kristových: "Já jsem chléb života. Chléb, který já dávám, je tělo mé, dávané za život světa. Kdo jí mé tělo a pije mou krev, ve mně zůstává a já v něm. Kdo jí tento chléb, živ bude na věky."(Jan 6,47-58). Přijímat tělo Kristovo, sytit se jím, znamená sytit se tím, co Krista naplňovalo, co z něho činilo mocného Syna Božího. Každé jeho slovo pravdy a moudrosti, každý jeho příklad milosrdenství a účinné lásky, to je ten chléb a nápoj, bez něhož není života věčného, ale bez něhož i náš pozemský život je pouhé umírání... a možná i strašné umírání.
A jestliže toto symbolické i skutečné přijímání slova Kristova způsobilo v době Milíčově a Husově zázrak náboženského probuzení a zvroucnění, se všemi mravními a sociálními důsledky, jsem jist, že stejný a ještě větší zázrak bytostné přeměny českého národa by se stal, kdyby český člověk opět nalezl cestu k prameni života: k Slovu Božímu!
Každý národ je Bohem vyvolen k určitému úkolu. Nechce-li národ ztratit právo na existenci, nemá-li zaniknout, pak si musí na prvním místě uvědomit, co je jeho vlastním určením a posláním. Tuto otázku si zajisté klade každý upřímný vlastenec a tuto otázku si určitě položil každý velký duch našeho národa. Od
počátku našich dějin stále a stále se stýkáme s otázkou náboženskou. Nejpohnutější a nejkrásnější doby našeho národa jsou vždy znamenány věcmi Božími. Můžete klidně prohlásit, že otázka česká byla vždy a snad i doposud zůstává otázkou náboženskou.
Nechtěl-li by mnohý s tímto závěrem souhlasiti, nebudeme se příti. Jedno je však pravidlo pro všechny národy: národové se nezvelebují úsilím o vlastní prospěch a moc, nýbrž tím, čím slouží též národům ostatním. Každý národ, zvelebující pouze sebe, zahyne. Máme odstrašující příklady, kdy vůdcové národů se domnívali, že jsou povoláni panovat. Následek byl pád a strašlivý rozvrat. Nemysleme, že Bůh má jiné zákony pro Němce, jiné pro Čechy, Poláky a pod... Jde-li ten či onen národ cestou nacistů, cestou násilí a mocenských zájmů, pak dříve či později se ocitne tam, kde všichni jeho předchůdcové.
V našem znaku je heslo: Pravda vítězí. Je to přizpůsobené heslo Jiřího z Poděbrad, v jehož znaku stálo: "Pravda Páně vítězí". Jestliže Hus volal k českému člověku: Hledej pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu a braň pravdu až do smrti, pak měl na mysli ne nějakou pravdu lidskou, ale věčnou Pravdu Boží.
Dějiny českého národa nejsou a nemají být ničím jiným nežli neustálým vystihováním a držením Pravdy Boží. Proto je nejprve třeba, aby český člověk našel cestu ke zdroji té věčné Pravdy, jíž je Slovo Boží. Vím, že to není jediný zdroj, ale vím také, že tento zdroj má svědectví našich nejznamenitějších předků, nadevše pak svědectví samého Krista, který sám je ztělesněním Boží Pravdy a Božího Slova. Nestačí se dovolávat velké minulosti, když sami jsme malí. Velikost předků záležela v síle jejich ducha. A duch jejich byl proto silný, že se hojně sytil oním chlebem života, který jim podával Ježíš Kristus svým slovem a příkladem.
Učiňme si po způsobu Milíčových žáků pravidlem časté přijímání "těla Kristova".
Mnohý si přivstane, aby si zacvičil při rozhlasové čtvrthodince, maje na zřeteli své tělesné zdraví a svěžest. A nikdo zajisté nezapomene na denní potřeby, jako umývání, čistění zubů, obuvi, šatů...a pod. Na požadavky těla nezapomínáme, to je samozřejmé, ale že také nitro, srdce, duše mají své naléhavé potřeby, to už nám tak samozřejmé není. A přece vyčerpaný duch, hladová duše, jsou největším nebezpečím pro život. Člověk oslabeného ducha neovládá své tělesné požadavky, dopouští se snadno mravních poklesků, ztrácí smysl pro hodnoty duchovní, a nakonec prohrává život. Není-li v národě snaha po mravní ušlechtilosti, není-li vědomí, že život jedinců a lidstva podléhá věčným zákonům, není-li ani touhy po jejich poznání, pak národ upadá a hyne.
Proto, milí bratři a sestry, přejete-li si, aby náš národ konal Bohem mu určený úkol, pak najdi nejprve každý sám, a co nejdříve, cestu ke zdroji duchovního poznání a síly. Po vzoru svých husitských předků, přijímej denně "tělo Páně" ve slově Božím, promýšlej je a žij podle něho. Stanov si denně 5 až 10 minut a to dodržuj. Možno-li, utvoř rodinku nové víry k společnému rozjímání Slova Božího, jak jsem o ní mluvil. Tyto se pak stanou základem a kvasem nového obrodného hnutí v národě, a dá-li Bůh, i mezi národy, neboť Bůh má svoje syny a dcery ve všech zemích a přeje si, aby si podali ruce přes hranice a tvořili nový svět, svět míru a bratrství. A to není chiméra, to není utopie, nýbrž naléhavý úkol, jehož počátek i uskutečnění je v našich rukou!
Modleme se!
Neopouštěj, Hospodine, národa, jehož krev jest krví naší a jehož tlukot srdce i našeho jest tlukotem: chraň ho, střez a opatruj, zachovej ho ode zla veškerého a od záhuby každé.
Vznět' v srdcích našich, v srdcích celého národa, pravou, ryzí lásku k vlasti, nechť všichni milujeme rodnou svou zemi jako matičku svou a hotovi jsme v každém okamžiku sílu svou, ducha svého a rozum svůj službě ji zcela zasvětiti.
Osvěť milostí svou, Hospodine, též duše zbloudilé a zrádcovské a přived' je k srdci společné naší matky a učiň je zdárnými dítkami jejími!
Ó dej, Bože dobrotivý, abychom činností svou vlasteneckou byli ozdobou své země rodné a tak sobě zasloužili klidného odpočinku v jejím klíně; a dopřej nám té milosti, abychom životem bezúhonným vzorně křesťanským v této vlasti hodni byli vstoupiti jednou ve vlast všech národů celého světa!
Amen.
