Náboženství a vlastenectví
od faráře Ferdinanda Valíka (1971)
Úvodní čtení:
Nejprve z evangelia Janova, kap. 7, verše 14-16;
... vstoupil Ježíš do chrámu a učil. I divili se Židé, řkouce: Kterak tento Písmo umí, neučiv se? Odpověděl jim Ježíš a řekl: Mé učení není mé, ale toho, kterýž mne poslal.
A ještě čtení z Komenského Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské:
Na tebe, vlasti milá, zapomenouti nemohu, a tebe pokladů svých, které mi byl svěřil Pán, dědicem činím...
Tobě národe český, na rozžehnanou požehnání vyhlašuji od Hospodina, Boha tvého, abys ty přece byl a zůstával ratolestí rostoucí, ratolestí rostoucí podlé studnic, ratolestí rostoucí nad zeď ! Živ buď, národe, posvěcený v Bohu, neumírej; muži tvoji ať jsou bez počtu !
Tolik úvodní čtení k dnešnímu rozjímání.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Náboženství je tak staré, jako lidstvo samo - od pradávných dob pociťovali lidé, že nejsou pány svého života, ale že zde existuje jakási síla, Duch nekonečného života a moci, který vše ovládá a řídí.
Tytéž city, tytéž důvody, které měli lidé za dávných časů, mají i nyní. I nynějšího člověka zasahují tyto otázky v podstatě stejně, jako člověka dávného. Na každého z nás doléhají stejné otázky:
Odkud jsem přišel ?
Co zde mám dělat?
Kam odtud půjdu?
Od pravěků přicházela z výšin poselství, zjevení a osvícení k vybrané nebo seslané osobnosti, kolem které se soustřeďovali ti, kteří toužili po odpovědi na tyto otázky, toužící po vědění, po Pravdě.
Tato poselství přicházela ve všech dobách, ve všech společenstvích - Krišna, Zoroaster, Lao-tse, Mojžíš, Ježíš...
Podívejme se například nejzářnější - na Ježíše Krista! Celá Palestina je otřásána jeho učením - a židovská velerada je zděšená. Kdo je ten Kristus? Kam chodil do školy? Kdo jsou jeho rodiče? Vždyť ho vůbec neznáme. A mezi nimi se vynořuje otázka: Kterak tento Písmo umí, neučiv se?
Ježíš klidně odpovídá: Mé učení není mé, ale toho, kterýž mne poslal. Ježíš jasné stvrzuje, že se mu dostalo zjevení, osvícení od Boha. A co dělá s tímto zjevením? Sděluje Pravdu Boží lidem, mnoha lidem. Ty, kdo ho pochopili, ty učinil svými žáky a apoštoly. Je nesmírně důležité si všimnout, že každý z těchto poslů je pokorný. Je si sice vědom svého poslání, které mu Bůh svěřil, ví však naprosto dokonale a bezpečně, že to není jeho osobní síla, vědění a moudrost, nýbrž že on sám je, jako člověk nástrojem, kterým Bůh působí.
Ježíš tolikrát říká:
"... kdo mne přijímá, přijímá toho, kterýž mne poslal..." (Mat.10,40)
"... kdož mnou pohrdá, pohrdá tím, kdož mne poslal." (Luk. 10,1G)
"... sstoupil jsem s nebe, ne abych činil vůli svou, ale vůli toho, který mne poslal." (Jan G,38)
"... mé učení není mé, ale toho, kterýž mne poslal." (Jan 7,1G)
Práce, působení takovéto osobnosti - můžeme ji nazvati, prorokem, Mistrem, Spasitelem - spočívá v šíření jeho učení, v šíření zjevení z výšin. Nemá jiného zájmu, ani pomyšlení na nějakou organizaci ! Chce přinésti a také přináší nový, duchovní popud lidstvu.
Neobírá se věcmi hmotnými, ale duchovními. Touží založiti vnitřní klid a mír v nitru člověka, mezi lidmi i mezi národy.
Co se však stává, když takový Mistr opustí tento svět ? Nejprve nastane jakési vakuum, prázdnota, bezradnost. Pak někteří jeho žáci, učedníci, apoštolové procitnou, začínají se scházet a utvoří bratrstvo či církev, tedy organizovanou společnost. Tato jednak udržovala věřící pohromadě, jednak jim skýtala sílu a oporu v životě. Pak přicházejí změny, spory, roztržky. Představitelé následovníků Mistra se počínají příti o to, co vlastně Mistr řekl a co neřekl, jak to mínil a pro koho tak řekl...
A tu jsme u závažné věci. Všechny takto zůstavené filosofie, písma, zjevení jsou nedocenitelné hodnoty. Pravda, která jimi vane, promlouvala k následovníkům, kteří dávno či nedávno zemřeli a promlouvá stále i k nám. Všimněme si ale, že všichni ti mistři říkali "zkoumejte, co vám říkám, přemýšlejte o tom!" Proto to musíme činit, i když jde o významné sdělení vynikající osobnosti. Málokdy nám záznamy jeho vědění byly odevzdány v naprosté čistotě, často byly porušovány a doplňovány - byť v dobrém úmyslu - následovníky, kteří zakládali z Mistrova učení církev. A proto my, toužící po Pravdě Božího Ducha, chtějme přijímat z Písem jen tuto Pravdu a kategoricky zamítněme to, co neobstojí jako příkaz Boží. Hledejme ducha a ne literu, neboť už apoštol Pavel ve svém druhém listu Korintským řekl: "Litera zabíjí, ale duch oživuje."
Tedy - Bůh v místě a čase potřeby vyvoluje jednu osobnost jako prostředníka, jímž protéká Jeho Svatá vůle a který nám lidem předává zjevení, osvícení, tedy milost Boží. Tento prostředník však nejde s námi stále. Jakmile jsme dostatečně silni a osvíceni, jakmile můžeme jíti dál a výš sami, on nás opouští v pokoře před Bohem, protože každý máme a musíme jíti svojí vlastní cestou.
A to je cílem pravého náboženství: Jíti vlastní cestou, svým duchem a životem naplňovati zákon Boží.
Až si člověk vystaví ve svém srdci světlý chrám, až bude každý člověk sám sobě knězem, protože přijal pravdu a žije v ní, pak to je uskutečnění pravého čistého náboženství. Pak začneme prospívat svému okolí, národu, lidstvu.
Toto je stav člověka, ze kterého začne vyrůstat nový národní život, který nebude zatížen závistí, chtivostí moci a majetkem, strachem o sebe sama a o blahobyt; pak se národ stane ratolestí Boží, rostoucí nad zeď, protože k tomu byl posly z výšin veden vychováván.
Modleme se proto ne o více pravdy, ale o více naší vůle žíti pravdou a v pravdě.
Modleme se proto ne o to, aby nás a náš národ Bůh miloval, a abychom my ho měli ve větší úctě a abychom my mu sloužili v tomto čase a národě, kde jsme postaveni.
Pak jsme pochopili pravé náboženství, naplnili smysl života svého i národního.
Což dejž Bůh.
Amen.