V. O SMYSLU ŽIVOTA
Ferdinand Valík
Úvodem čtení z evangelia Matoušova, kap. 7, verše 24-29
A protož každého, kdož slyší slova má tato a plní je, připodobním muži moudrému, kterýž ustavěl dům svůj na skále. I spadl příval, a přišly řeky a váli větrové, a obořili se na ten dům, ale nespadl; nebo založen byl na skále. Každý pak, kdož slyší slova má tato, a neplní jich, připodobněn bude muži bláznu, kterýž ustavěl dům svůj na písku. I spadl příval, a přišly řeky, a váli větrové, a obořili na ten dům, i padl, a byl pád jeho veliký. Stalo se pak, když dokonal Ježíš.
Tolik čtení z evangelia.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Dnes zamyslíme se nad náboženským názorem o smyslu života. Náboženství samo o sobě je tak staré jako lidstvo samo. Od svého Prvopočátku pocit'ovali totiž lidé, že nejsou pány svého života, že je zde jakási tvůrčí moc, která vše nejen tvoří, ale i ovládá a řídí.
Náboženstev je mnoho a mnoho. V podstatě však byly všechny náboženské směry stejné, jen podání se lišilo, a sice podle zralosti toho kterého národa. Je to samozřejmé, nebot' zákony přírodní jako nejvyšší a nejmarkantnější pravda - jsou jen jedny a platí pro všechny stejně. Co však bolí, je ona roztříštěnost náboženská. Tak ku příkladu jen křest'anských církví, denominací a sekt je na světě na 1800! Je to žalostný pohled, když se podíváme blíže na důvody, které vedly k tolikému roztříštění. Jedni světí neděli, jiní sobotu či pátek. Jedni uznávají půst, druzí nikoli; jedni uctívají obrazy a sochy svatých, jíní zase toto vše zamítají. Někde se ctí kult mariánský, jinde se ostře zamítá. Jedni mají vyzdoben chrám, oltář, jiní jsou proti tomu... atd. Na těchto nepodstatných věcech se tříští pravé náboženství; tak vznikaly a vznikají nové církve a denominace.
Kdo by nevzpomněl na dnešní evangelium? Mluví se v něm o muži moudrém, který ustavěl dům na skále a obráceně o muži nemoudrém, který ustavěl dům na písku. Je to naprosto jasné. Kdo nestaví na Kristu, na jeho slovech, tj. na skále, pak jeho stavba nevydrží, ale rozpadne se. Totéž platí o církvích a denominacích. Nutno klásti důraz na podstatné, tj. na zákony a přikázání Boží a nikoli na nepodstatné, které víc než často boří to nejzákladnější.
I ostatní náboženství nekřest'anská pozbyla svůj význam, protože se odklonila od původního náboženství, které lidstvu přinesli vyslanci Světla, at' již to byl Lao-Tse, Zoroaster, Krišna, Buddha, Mojžíš či Mohamed.
Přesto však popírat a zesměšňovat náboženství jen proto, že je lidé sami tak pokřivili, není rozumné, ani správné. Moudřejší by bylo podívat se hlouběji na původ a smysl pravého náboženství.
Slyšme Příklad: Opravdový umělec zhotoví nádhernou sochu. A zemře. Tu přijde druhý, třetí... tzv. umělec a podle svého počne sochu opravovati tím, že na ni nanáší sochařskou hlínu, kde se mu zazdá. Výsledek: nádherné dílo bylo znetvořeno; působí směšným dojmem. Za to však nemůže původní, opravdový umělec, proto si přece nezaslouží posměchu. Moudrý kritik by se tomuto dílu nevysmíval, ale udělal by něco jiného: přistoupil by k soše, odborně by ji prohlédl, oškrabal z ní ohyzdné nánosy, takže by se tato socha opět objevila v původní kráse. Rozbití sochy a zneuznání jejího umělce bylo by špatným vysvědčením pro kritika.
Poukazovat proto na bludy hlásané v církvích a denominacích a ztotožňovat je s pravým náboženstvím je tragickým omylem, odpovídajícím příkladu o opravdovém umělci a jeho nádherné soše. Je pravdou, že církve zneužívaly svého postavení a že učinily náboženství opiem pro lid. Nutno přiznat, a také plně konstatovat, že se snažily udržovat lid v bídě, nevědomosti a poddanosti; že se neštítily těch nejhorších prostředků: intrik, pronásledování, žalářování i vraždění nepohodlných, vedení válek. To všechno byly prostředky, kterými církevní hierarchie vládly, jak říkaly, ku cti a slávě Boží. Při tom se nezmiňuji o absurdnostech dogmat, jako např.: o neposkvrněném početí Panny Marie, o neomylnosti papežské, o nanebevzetí Panny Marie... atd., které jsou v přímém rozporu vědeckém a svědčí o temnotě ducha. Proto jsou církve na ústupu, ztrácejí bývalý význam a to plným právem. Sklízejí, co zasely! Je těžké pochopit, že se v církvích usídlil pravý Antikrist.
Zavinilo však náboženství tento stav? Může ta která strana, organizace či instituce za to, že se v jejich řadách vyskytnul zrádce? Může vynálezce za to, že jeho vynálezu bylo zneužito? Můžeme odsoudit objevitele atomové energie proto, že jí bylo zneužito k masovému vyhlazování lidstva? Tak i v našem případě nelze obviňovat náboženství, že je zdrojem absurdností, protikladů a temnot. Odsouzeníhodni jsou ti, kteří náboženství zneužívají a karikují! Proti těm je nutno tvrdě bojovat. Není vinna snad i Bible? Vždyt' všechny církve i denominace podpírají své učení Biblí. I zde je nutno konstatovat, že vina není v Bibli, ale opět v lidech, kteří tuto nesprávně vysvětlují a chápou. Vždy se tvrdilo a doposud tvrdí, že Bible byla nadiktována svatým mužům od Boha, takže každé její slovo je slovem Božím. Důsledkem tohoto pohledu bylo a je, že za slovo Boží je pokládáno i to, co Bible uvádí z dějin, ze zeměpisu, z přírodních věd. Člověk věřící ve slovní inspiraci Bible by měl např. přijmout názor, že naše země je plochá deska, ležící na vodách {Ž. 136,6) - nebo že "Bůh metal veliké kamení z nebe, takže více jich zemřelo od krupobití kamenného, než jich pobili synové izraelští mečem" {Joz. 10,11). Tot' očividný rozpor - ba přímo absurdnost. Nutno si uvědomit, že Písmo bylo napsáno ve zcela určitém čase a ve zcela určitém prostředí. Bible má stránku nadčasovou i časovou; Bible je zajisté jedinečnou knihou, ale po určité stránce je také jednou z knih. Je spjata se životem dávných století. 0 Bohu a jeho jednání tu svědčí lidé zcela určité doby a zcela určitého prostředí. Bible dává odpověd' na otázky po pravém smyslu života, po odpovědnosti. Kdo jsem a komu budu skládat účty za svůj život? Kdo mě vysvobodí z hříchu a bloudění'? Jen v poselství o spáse a smyslu života je Bible nadčasová a proto autoritativní. Věříme v biblickou inspiraci v tom smyslu, že lidé, kteří měli podíl na napsání Bible, byli pod vedením Ducha svatého; ale nevěříme v doslovnou inspiraci! Otevíráme-li Písmo, činíme tak ve víře, že v něm je potrava pro naše duše, lék pro náš hřích, život pro naši smrt, společenství pro naši samotu.
Bez pravého náboženství není možné dát lidstvu pravou náplň života; není možné zodpovědět otázku po smyslu života. Pravé náboženství vede ke Světlu, nikoli do temnot. Nezotročuje, ani nevykořist'uje, ale vede člověka do krásného, radostného života. Pravé náboženství přikazuje žíti podle vůle Boží a požaduje po každém, aby se učil poznávat zákony ve stvoření.
Smyslem života tedy jest: Boha ctíti svým životem a bližním nezištně pomáhati.
Stavějmež proto na Synu Božím, na zákonech Božích, aby dům náš byl nejen pevný, ale i radostný a krásný!
Zůstávejž proto náplní našeho života věta písně: Blíž k Tobě, Bože můj, jen k Tobě blíž!
Amen
