Osmero rozjímání
faráře Ferdinanda Valíka
(1962)
I. O SMYSLU ŽIVOTA
Úvodem čtení z Písma. Nejprve z evangelia Markova, kap.9, verše 2-9
A po šesti dnech pojal Ježíš Petra a Jakuba a Jana, i uvedl je na horu vysokou soukromí samy, a proměnil se před nimi. A učiněno jest roucho jeho stkvoucí a bílé velmi jako sníh, jehož tak bílého bělič na zemi učiniti nemůže. I uzřeli Eliáše s Mojžíšem, ani s Ježíšem mluví. A odpověděv Petr, řekl Ježíšovi.: Mistře, dobré jest nám tuto býti. Protož udělejme tři stánky, tobě jeden, Mojžíšovi jeden, a Eliášovi jeden. Nebo nevěděl, co mluví: byli zajisté přestrašeni. I stal se oblak zastiňující je, a přišel hlas z oblaku, řkoucí: tento jest ten Syn můj milý, jeho poslouchejte. A hned obezřevše se, žádného víc neviděli než samého Ježíše s sebou. A když sestupovali z hory, přikázal jim, aby to žádnému nevypravovali, co viděli, než až Syn člověka z mrtvých vstane.
A dále z epištoly k Židům, kap.13, verše 8-9
Ježíš Kristus včera i dnes tentýž jest, i na věky. Učením rozličným a cizím nedejte se točiti. Výborné jest zajisté, aby milostí upevněno bylo srdce, a ne pokrmy, které neprospěli těm, kteříž se jimi vázali.
Tolik čtení z Písma.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Dnešní evangelium nám líčí důvěrnou schůzku tří apoštolů s pánem Ježíšem. Bylo to prožití, kterému říkají mystikové splynutí s Bohem, vyjádřeno naší terminologií: Byla to náboženská zkušenost apoštolů Petra, Jakuba a Jana. Všechno to nevýslovné štěstí, které se jich zmocnilo, vyslovil Petr tichým povzdechem: "Mistře, dobré jest nám tuto býti."
Každý člověk hledá štěstí, neboť' jej k tomu vybízí jeho vlastní přirozenost..., ale skoro každý je vidí jinde a jinak ho hledá. Apoštol Petr je nalezl. A neměla by jeho zkušenost a jeho upřímnost nám ukázati, kde máme hledat štěstí ?
Mnozí je dosud hledají v bohatství, v moci, slávě... jiní v knihách, zábavě, turistice, ale ten neklid, ono stále nové hledání a putování dokazuje, že trvalého klidu nenalezli. Zato apoštol Petr ihned poznal, kde je pravé štěstí. Nechtěl se vrátit z hory do svého domova: chtěl stále býti u Krista.
Zde máme zodpovězenu otázku, v čem spočívá štěstí a smysl života vůbec: ve vnitřním klidu. Avšak nejen to, máme ukázánu i cestu ku štěstí: Znáti a následovati Krista. Pozastavme se proto dnes u osobnosti Ježíšovy, která je stále a stále táž, neměnná, věčně krásná a pravdivá.
Není osobnosti v dějinách, která by se mohla Kristu rovnati. Neodvislý od lidu, z něhož vyšel - at' mu volají hosanna či ukřižuj! - neodvislý od svých učedníků, neodvislý od doby, idejí a zvyků, které jsou kolem. Nikdo se nemůže chlubiti, že byl jeho učitelem. Právě svou vznešeností dospívá k té zvláštní všeobsáhlosti.
Mojžíš byl Žid nejen původem, více názory, city a mravy. Sokrates Řek, Mohamed Arab, Goethe Němec, Shakespeare Angličan, Masaryk Čech, Tolstoj Rus. Všude něco místního, časového, co tu již včera bylo, nebo co zase snad přijde…, co se jednomu zamlouvá, druhému protiví. Podivná proměnlivost, která ukazuje, že sebevětší mužové nejsou přece než omylní lidé.
A co Kristus ? Ani Hebrej, ani Řek, ani Říman. U Krista vidíme sice člověčenství, ale ne jeho meze! Proto je všem vůdcem, všem vzorem. Každý věk ho napodobuje: dítě, mladík, matka, stařec. Každý stav se k němu blíží a nalézá u něho potěchy a posily: král na trůně i nešťastník v žaláři.
Běda světa a kultury přivádí na jeviště nové a nové národy a představitele těchto národů - avšak Ježíš žádnému není cizím; ani Řeku, ač Ježíš se o filosofii nestaral: ani Římanu, ač válek žádných nezdvihal: ani barbaru IV. století ani humanistovi XIV. století, ani encyklopedistovi XVIII. století, ani modernímu člověku XX. století.
Ať se názory a poměry doby sebevíce liší, Ježíš je stále týž, všem vzorem i cílem.
A co řekneme o jeho učení ? Lidstvo kráčí mílovými kroky vpřed. Vítá téměř každé století, dnes již každé desetiletí, nové a velké duchy, kteří povstávají, aby nesli v čele pochodeň pokroku, ale brzy přejde přes ně čas a již jsou zase jinými překonáni. A co Kristus ? To je zvláštní, ten je stále týž! V každé době, v každém čase, v každém věku, v každém stavu. Ten nebude nikdy překonán.
Duševní klid, hlavní to základ blaženosti, radosti a štěstí. Přináší Poznaná Pravda. "Já jsem cesta, Pravda a život," prohlásil Ježíš. A kdo šel v jeho šlépějích, nezbloudil. "Já jsem světlo světa," volal k těm, kdo hledali světlo. A kdo kráčí v jeho světle, nalézá pravou radost ze života.
Žádná filosofie, žádná kniha, žádný člověk neposílí trpícího, zarmouceného, nešťastného tak, jako slovo a příklad Kristův. Evangelium, toť čítanka věřícího. Mlčící, tichý kříž skýtá více síly, než všechny nauky mudrců.
Kdo vyléčí nemocnou duši ? Kdo přinese nešťastnému, zarmoucenému, rozervanému člověku klid a mír ? Kristus, který není pouze "cesta, pravda a život", ale i "světlo světa", tj. láska, mír, klid, radost a štěstí!
V legendě o svatém Grálu se vypravuje o vůdci těchto rytířů Amfortovi; jako strážce svatého Grálu měl býti čistým... avšak nebyl, zhřešil. Proto byl Amfortas potrestán: na jeho těle se objevila krvácející rána, již nebylo možno ničím zahojiti. Teprve Parsifal přinesl posvátné kopí, jímž byl probodnut bok Kristův, přiložil je k ráně Amfortově a tato se ihned zahojila.
Každý hřích je otevřenou ranou v naší choré duši. Jenom Kristus nás může vyléčiti. Potom vrátí se klid, spokojenost a štěstí do našeho nitra, neboť Ježíš, toť nejen učitel, ale i lékař a těšitel !
Amen
