Čtení pro 3. adventní neděli
NEJBLIŽŠÍ A NEJZÁHADNĚJŠÍ
od faráře Ferdinanda Valíka (1970)
Úvodem čtení z Písma.
Nejprve z evangelia Janova, kapitola 1, verše 19 a 23.
...tázali se ho: Ty kdo jsi?
Řekl. Já jsem hlas volajícího na poušti: Spravte cestu Páně...
A ze žalmu 51, verše 11-15.
Odvrat' tvář svou přísnou od hříšností mých a vymaž všecky nepravosti mé. Srdce čisté stvoř mi, ó Bože, a ducha přímého obnov u vnitřnostech mých. Nezamítej mne od tváři své a Ducha Svatého svého neodjímej ode mne. Navrať mi radost spasení svého a duchem dobrovolným utvrď mne.
Tolik čtení z Písma.
Boží mír a klid budiž mezi námi!
Zpráva o velikém kazateli se šířila po celé zemi judské a vzbuzovala všeobecný rozruch. Bázeň před přísným mravokárcem, ale také touha viděti a slyšeti jej, rostla den ze dne.
Je to snad sám Mesiáš, či je to prorok ? Podobné otázky se rodily v myslích tisíců. A proto sama velerada židovská posílá k Janovi kněze a levíty, aby se ho otázali: Ty, kdo jsi?
Jan Křtitel byl v očích lidu záhadnou osobností, která k sobě vábí, ale zároveň i leká.
Otázka kněží daná Janovi, jako je krátká, tak je i nejzávažnější. A každý z nás by si ji měl položiti a také zodpověděti. Kdo jsi ? Nic jiného a jednoduššího, než říci: Jsem člověk. Zasloužíš si však tohoto jména ? Tu již odpověď vázne. Nejistota zachvívá duší. Ano, člověk je sám sobě záhadou. "Člověk je větší nežli vše, co člověkem bývá vykonáno," praví sv. Augustin. Je sám sobě tajemstvím nejbližším a přece též nejzáhadnějším.
Lidské nitro je největším labyrintem světa, v němž dřímá řad různých netvorů, kteří již v zárodku pohlcují každý dobrý úmysl ušlechtilé názory a hlásící se ctnosti.
Bible praví, že člověk je stvořen k obrazu Božímu. Jeho duše je "dchnutím Božím". Ale nebi budiž žalováno: Co je lidí, na nich tento "obraz Boží" je tak málo znát. Jak důkladně nejeden člověk tento obraz Boží v sobě zkreslil a jméno Tvůrcovo z něho vymazal !
Ty, kdo jsi ? Zní otázka. Nuže, tato otázka platí i nám. Jako lékařská věda stanoví u nemocného diagnózu, podobně i my se pokusme udělat si diagnózu o sobě, a to diagnózu duchovní mravní.
Adventní doba nás k tomu přímo vybízí a nutí. Postavme se každý v duchu před rentgen Slova Božího. Co musíme přiznat ? Že mnoho nemocí, boláků, nádorů nosí naše duše. Musím doznat, že i naše srdce je znečištěno neláskou, zlobou a nenávist Ihned je nám všem jasno, že nestačí v předvánoční době uklízet toliko příbytky, nestačí malovat a bílit, zametat prahy, ale že je nutné také očistit srdce, aby mohl do něho vstoupiti a v něm se ubytovati nebeský Host... neboť ten, kterého nám ohlašují vánoční zvony, je čistá láska, pokora a odpuštění.
Kdybychom tím rentgenem Slova Božího dále a dál prosvětlovali svá těla, jaká by zněla odpověď na otázku: Ty, kdo jsi ?
Kde hledat příčinu znečistěného srdce ? Optimistická pedagogika stále sní o tom, že krásnými hesly a dojemnými příběhy ze života dobrých lidí vychová z dítěte dokonalého člověka. Vidíme, jak se to daří. Tato pedagogika si troufá vyvést člověka z labyrintu bez víry, ale on zatím v labyrintu stále zůstává a stále bloudí. A tak všichni proroci humanity bez náboženské víry, hlasatelé lásky k člověku bez lásky k Bohu, stále káží zbytečně a marně, poněvadž nevědí, co vlastně člověk jest.
Věk rozumu, jak s jistou hrdostí nazýváme naši dobu, zavinil úbytek citu i mravnosti. Věk rozumu nepřinesl více pravého štěstí,nežli doby nevědomosti. Naše vnější kultura je nemocná. Kvantita vysoko přerůstá kvalitu. Trpíme překrvením hlavy a nedokrevností srdce. Citově chladneme, stále žízníme po štěstí, ale marně je hledáme. Jsme věčně bloudícími Ahasvery na poušti. Plno technických vymožeností a přece stále věčný hlad a neklid.
"Raději dříví štípat, nežli tento prázdný, civilizovaný život dále žít! Musíme zpět k pramenům. Vzhůru na osamělé hory", volal již ušlechtilý historik Lagarde !
A kam se má člověk uchýlit, aby nalezl klid a vnitřní vyrovnanost? Aby dal správnou odpověď na otázku: Ty, kdo jsi ? Uchyl se každý do sebe! Zpytuj své svědomí - pokorně doznej své viny - lituj jich a snaž se nalézti cestu k Bohu. Jen odklon od Boha zapříčiňuje hřích, bolest a utrpení.
Uvědomme si, že dnešní člověk se stal titánem, stavějícím Babylonskou věž.
Ve své domýšlivosti se prohlásil pánem světa. Ve své domýšlivosti odvrátil se od Boha.
Bibli odvrhl jako balast nesmyslných výmyslů. Zapomněl však, že Písmo nevysvětluje, nedokazuje, ale zvěstuje.
Bible tu není proto, abychom my ji posuzovali, ale aby ona posuzovala a kritizovala nás.
Stejně nutno si uvědomit, že nezmění se člověk k svému lepšímu, dokud neuvěří v Boha, dokavad se nevrátí k opravdovému náboženství. Opravdové náboženství nespočívá v tom, zda křtím novorozeně či dospělého člověka.
Pravé náboženství nečiní oltář s jednou či sedmi svícemi či bez svící.
Forma obřadu, liturgie, oltáře je velmi důležitá, ale není podstatná ! Vzpomeňme prvých křesťanů, kteří se museli skrývat se svým náboženstvím do katakomb! Jaký měli oltář ? Měli vůbec oltář ?
Pomodliti se mohu stejně zbožně doma, jako na poutním místě. Pravé náboženství záleží jen a jen v plnění Vůle Boží.
Kde vládne nekonečná moudrost - Bůh - tam není místa ani pro náhodu, ani pro nespravedlivost, neboť dílo Boží je dokonalé, bez mezer. J. B. Forster ve své knize Poutník v cizině svědčí: Přátelé, není náhod, vše, i zdánlivě nejnepatrnější příhody našeho života řídí neviditelná ruka Boží.
V těžkých chvílích života si člověk - chtě nechtě - klade otázky: Odkud jsem přišel ? Kam jdu? Proč? Jsme zmateni těmito otázkami a v trápení se začínáme domnívat, že jsme ze všech stran obklopeni nejhustší a nejhlubší temnotou. Někdy se nám zdá, že naše trápení je nesnesitelné a že noc je příliš dlouhá.
Někdy se nám zdá, že Bůh na nás zapomněl, ale On na nás nezapomněl. To my jsme na Něho zapomněli a proto ta bolest a tma.
Kdo je pokorný, uslyší hlas potěšení, zvedne hlavu a uvidí, že na obzoru svítá.
Vina, hřích je přestoupení zákonů Božích, a toto přestoupení má své následky i tehdy, když už vina je zapomenuta. To je právě ta kletba zlého činu, že dále plodí zlo.
Tato osudová důslednost, příčinnost, kausalita či karma může však býti zlomena. Přestává tam, kde vnitřní obrácení nutí vinu odčinit.
Láska Boží odpouští tam, kde nalézá opravdové pokání... nehledě k tomu, že při pevném zahájení dobrého chtění se ihned stanoví hranice bodu, na kterém musí končit řetěz zlých zpětných účinků. Tím jsou zlé zpětné účinky odvráceny nebo značně zeslabeny. V tomto dění spočívá jak spravedlnost, tak i láska Boží.
Bez Boha není na světě proč žít.
Bez Boha umírá v srdci skutečný zájem na životě.
Bůh je naše útočiště i síla, ve všelikém soužení pomoc vždy pohotová.
Budeme-li se opírat o Boha, zvítězíme a Bůh bude nám vždy žehnat.
Toho všeho si byl vědom i žalmista Páně a proto ve vší pokoře se obrací k Bohu a prosí:
"Odvrať tvář svou přísnou od hříšností mých a vymaž všechny nepravosti mé. Srdce čisté stvoř mi, Pane... a navrať mi radost spasení svého."
Tak v pokoře prosme i my:
Bože svatý, pomoz mi ! Stůj při mně ! Já sám to nedokáži, neboť jsem slabý. Buď se mnou a neopouštěj mě!
Amen.
