Čtení pro 1. adventní neděli
HLAS JANŮV
od faráře Ferdinanda Valíka (1970)
Úvodem čtení z evangelia Janova, kapitola 1, verše 6-7, 19-23, 29-30.
Byl člověk poslaný od Boha, jemuž jméno bylo Jan. Ten přišel na svědectví, aby svědčil o tom světle, aby všichni uvěřili skrze něho...
A totoť jest svědectví Janovo, když poslali Židé z Jeruzaléma kněží a Levíty, aby se ho otázali: Ty kdo jsi ? I vyznal a nezapřel: a vyznal. Já nejsem Kristus. I otázali se ho: Což pak? Eliáš jsi ty ? I řekl: Nejsem. Jsi ten prorok? Odpověděl: Nejsem. I řekli jemu: Kdož pak? Ať odpověď dáme těm, kteřfž nás poslali. Co pravíš sám o sobě? Řekl: Já jsem hlas volajícího na poušti: Spravte cestu Páně, jako pověděl Izaiáš prorok.
Druhého dne uzřel Jan Ježíše, on jde k němu. I dí: Aj, Beránek Boží, kterýž, snímá hříchy světa. Tentoť jest, o kterémž jsem já pravil že po mně jde muž, kterýž mne předšel, nebo přednější jest než já.
Tolik čtení z evangelia
Boží mír a klid budiž mezi námi! ,
Na sklonku křesťanského roku, před svátky vánočními, volá nás Pán Ježíš, abychom zpytovali své ledví, zda jsme byli věrni jeho zákonu. A dává nám lhůtu, ve které máme o tom přemýšleti. Touto lhůtou je doba adventní, doba tichého rozjímání a účtování.
Jako kdysi novokřtěnci svlékali poskvrněná roucha a oblékali roucha bílá, tak i my - jako vnitřní symbol duševní očisty - máme vyprati svá roucha. K tomu nás vyzývá hlas Janův. Přišel z nitra pouště, aby volal k těm, kteří šli brody jordánskými: "Pokání čiňte, neboť se přiblížilo království Boží."
Jan Křtitel, syn přírody, mluvil též jejím hlasem. Přísným a varovným. Jeho slovo znělo, jako by se blížil soud Boží; bez přetvářky a lichocení.
Jeho kárná slova se nezastavila ani před vladařem. Veřejně odsuzoval jeho prostopášný a hříšný život a za to pykal v žaláři. Tušil, že brzy zemře, a proto chce, aby jeho učedníci na něm nelpěli, ale aby se stali učedníky Kristovými. Posílá své žáky k Němu.
Jan zmírá pod mečem katovým. Rozmar mstivé ženy si vyžádat jeho život. Jazyk Janův oněměl, ale nikoli jeho hlas. Jan neustále mluví do všech věků a ke všem lidem. Potěšuje ty, kdo hledají mír duše, a varuje ty, kdo ve svých neřestech zahnívají. Jan Křtitel je svědomím světa.
"Čiňte pokání neboť se přiblížilo království Boži." Každý, kdo si uvědomuje, že má být čestným a rozumným člověkem, má se častěji zahledět do svého nitra. Má se tázati sebe sama: Jsem takovým, jakým bych měl být ? Chodím ve šlépějích svého Pána ? Jak by soudili o mně lidé, kdyby mohli nahlédnouti v mé nitro? Jak mě vidí Bůh, který prohlédá i nejtajnější skrýše lidského ledví? Lidské duše ? Nechvěji se? Nestydím se ? Nebojím se ? Je má duše zahradou ctností, anebo neprodyšně zavřenou komorou rozkladu a hniloby?
A jestliže mně svědomí vyčítá, nezbývá, než upřímně litovat. Je totiž nutno hledat pokoj a spokojenost, neboť jen ten, kdo činí pokání, je zralý vejíti do království Božího, do království míru.
Vězněný Jan Křtitel je již se svým pozemským životem vyrovnán. Splnil své poslání jako posel, oznamující blízký příchod Pána a Spasitele. A když jeho učedníci, žárliví na velikost svého učitele, se ho táží, proč se zástupové valí za Ježíšem, odpověděl: "Ont' musí růsti, já pak menšiti se." (Jan 3,30).
Jan ví, že Kristus je Mesiáš. Ukazuje naň, vracejícího se z pouště a dí k učedníkům: "Ejhle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa." (Jan 1,29). Ta víra, tot' obsah evangelia. Přesto v posvátné úctě ke Kristu neodvažuje se jíti k Němu blíže, neboť "není hoden rozvázati řeménky u obuvi jeho."
Kdo cítí, že je blízek smrti, snaží se uvésti své pozemské záležitosti do pořádku. Proto i Jan posílá své žáky, kteří jej přišli vyhledati v žaláři, k Ježíši s otázkou: "Jsi-li ten, který přijíti má, či jiného čekati máme?" (Mat.11,3) Ježíš nepřímo, ale přece jasně odpovídá - jsem.
V jednání Janově je veliký příklad pro nás. Nestačí, abychom jen sami byli učedníky Ježíšovými. Je zapotřebí, abychom i své nejbližší k Němu vedli, ano i ty, se kterými se tam či onde setkáváme. Tam, kde cítíme touhu po poznání, tam je nutno, abychom vydávali své svědectví o Bohu a Jeho zákonech. Kde cítíme však lenost ducha, tam neházejme svatého psům. Máme široké pole pro skutky duchovního milosrdenství. To je ona křesťanská charita, která se nespokojuje s podáním chleba hladovějícímu, ale chce také jeho duši ukázat cestu do království Božího... tak jako Jan Křtitel ukázal svým učedníkům na Ježíše Krista, Spasitele světa, který přišel ukázati lidem cestu ke ztracenému ráji. Tuto každý najde, půjde-li v Jeho šlépějích, bude-li se řídit Jeho přikázáními, neboť Ježíš je cesta, pravda i život. Je pokoj, radost a štěstí.
Jak šťastný je ten, kdo si zbuduje pevný příbytek, aby mu poskytl ochranu proti každé nepřízni počasí, tak šťasten je každý, kdo slyší slova Ježíše Krista a vystaví na nich dům svého života. Stavěl na skále, může tedy klidně hledět vstříc nepohodě - bydlí jistě.
Ježíš nám ukázal takový základ, na němž můžeme stavět s naprostou jistotou - je to Bůh a Jeho Vůle!
Kdo nepřijímá Vůli Boží za všech okolností jako skutečnou směrnici svého života, vydává se v nebezpečí, že bude stát před zříceninami právě v okamžiku, kdy by nejvíce potřeboval ochranné střechy.
Slyšme proto hlas Janův a plňme Slovo Boží! Tak se nejlépe připravíme na svátky Zářící Hvězdy - na svátky vánoční!
Amen.
