Učedník Ferdinand Valík
(1993) Josef Kovář ml.
Farář Valík se účastnil v roce 1934 veřejné přednášky učedníka Josefa Kováře o Poselství Grálu a za rok nato se setkal s panem Janem Nedomanským, od kterého získal Poselství. Za další rok, v roce 1936, byl na Hoře zpečetěn. V roce 1937 byl Pánem poprvé a podruhé povolán. Byl čtvrtým učedníkem po Josefu Kovářovi, Janu Kovářovi a dr. Věře Bezděkové.
Na pokyn Pánův přivezl s sebou pan Valík na Horu svůj "služební talár" (jak ho nazval Pán), který Pánem posvěcen se stal jeho učednickým pláštěm - tedy černý plášť s červeným husitským kalichem na prsou a zlatým rovnoramenným křížem Grálu na rukávě.
S tímto povoláním učedníka F. Valíka jsou spojeny dvě události, které by neměly být zapomenuty.
Obě jsou spojeny se dnem Slavnosti Svaté Holubice v roce 1937. První s vlastním povoláním.
Po zpečeťování, žehnání a předávání stříbrných křížů přišla chvíle, kdy byli poprvé voláni ti, kteří jednou budou smět vstoupiti do bezprostředních služeb Pánových zde na zemi.
Po stanovení jejich úkolu, po jejich vyznání a slibu jim Pán žehnal se slovy: "Zasvětili jste svůj život tomu, který vám život dal. Máte spočinouti v Jeho lásce. Já posílám vás. V tom je vaše vítězství. Síla naplniž vašeho ducha a budiž vám ochranou na všech cestách."
A pak se stalo něco, co nikdo nečekal. Slavnostním tichem Haly se ozval Pánův hlas:
"Ich rufe dich mit dem Namen, den du getragen hast. Johannes Hus, ich rufe dich an!"
("Volám tě jménem, které jsi nosil. Jene Huse, volám tě!")
A Ferdinand Valík, pozemsky nevnímající, jde za svým Pánem, za jeho druhým voláním...
Beze slov skládá svůj slib s prsty položenými na praporu Imanuele. Po předání zlatého kříže s kamenem mu Pán žehná a propůjčuje mu praduchovní jiskru. Pak je zahalen do učednického pláště - černého kněžského taláru s husitským znakem a křížem Grálu, který ho bude chránit a oddělovat od světa při vykonávání jeho úřadu. Nakonec slyší Pánův hlas: "Pojď a následuj mne!"
Druhá událost brzy následovala. Učedník Valík byl pozván do Pánova domu k jeho prostřenému stolu. Byl usazen přímo proti Pánovi. Pak se podávalo jídlo. Po modlitbě se všichni dali do jídla. Jen Pán se stál upřeně díval na Svého nového učedníka. Ten jedl, ale byl stále rozpačitější... a Pán se stále díval do jeho očí. Rozpaky pana Valíka rostly až do nezvládnutí. Tu najednou vyhrkl: "Proč se na mne pořád díváte?" Viděl jen ty veliké, jasné oči, za nimiž bylo v hloubce skryto vědění příštího a slyšel tiše pronesená slova: "Protože to budete moc potřebovat."
Potřeboval...
Téměř do svého pozemského konce, do půli roku 1973, kázal jako farář církve československé husitské učení Syna Božího a Syna Člověka a plnil povinnosti učedníka Imanuele - žehnal a zpečeťoval ve jménu svého Pána všechny, kteří o to prosili v pokoře.
Týden po jeho odchodu se v Hale na Hoře ozvalo: "Před týdnem odešel učedník Ferdinand Valík. Splnil svůj úkol."