Napsal Josef Kovář
Kategorie: Učedník Josef Kovář
Zobrazení: 1293

JAK PŘIŠLO POSELSTVÍ

SYNA ČLOVĚKA DO NAŠÍ  ZEMĚ

od Josefa Kováře, učedníka

(1956)


 Nedávno jsem byl na návštěvě u sester Šimkových - známe se už dávno, čtvrt století, svedlo nás právě nové Poselství Grálu. Překládal jsem další Pánovy přednášky do češtiny a dvě ze sester Šimkových, Božena a Gabriela, obě dobré písařky na stroji, se nabídly, že je budou psát. A tak jsem s nimi strávil mnoho odpolední, kdy jsem z Pánových ,německých rukopisů překládal do češtiny a obě slečny se střídaly u psacího stroje. 

Nu, a teď, při té návštěvě se začalo vzpomínat na ty krásné časy našeho mládí - a bylo opravdu nač vzpomínat...

Já jsem se narodil rok po začátku tohoto století na Moravě, v Rakousko-Uhersku, za panování císaře Františka Josefa I. Habsburského. Byl to svět ještě prostý, bez televise, bez radia, bez letadel, bez automobilů, bez senzací. Zločin byl tehdy tak řídký, že když se stala nějaká loupež nebo vražda, tak se o tom skládaly písničky a po léta se předváděly na trzích a jarmarcích.

Byly to krásné zlaté časy, jak jinak, když jsme byli mladí. Lidé tehdy ani nevěděli co mají - jen příklad namátkou. Když můj otčím, dělník, přinesl v sobotu domů výplatu a byly v ní zlaté desetikoruny, maminka je nechtěla. Že si je splete s krejcarem, který když byl nový z mědi, byl stejně veliký a stejné barvy a lesku, jako ten dukát. Představte si - lidé nechtěli zlato!

Tu pak přišel den sváté Anny roku 1914 a byl konec ráje. Čtyři roky první světové války, hrůz, bídy a hladu - pravý očistec. Ale její konec byl pro náš národ také koncem třistaletého pobytu v žaláři národů a rok 1918 byl rokem národního osvobození. Dali jsme se do budování osvobozeného státu, československé republiky. Jako krásný sen uprchlo těch 20 roků života plného píle, radosti, krásy a štěstí.

Pak se otevřelo celé peklo, vychrlilo bezpočet svých trabantů pod rudými prapory se zkomoleným křížem; německá okupace, zoufale a k nepřekonání dlouhá. Když skončila, byla vystřídána největší hanbou mého lidu - řáděním lůzy, rabovacích gard, ztrátou všech svobod, majetku, nastolením ústrků, ponižování, utrpení, otrockého života a bičování strachem.

A tak jsme u Šimků seděli, zestárli, vzpomínající a kdesi z daleka, z mládí zazněla slova Viktora Kamila Jeřábka: vzpomínky jak jeřabiny rudé v mlhách jeseně se nítí - srdce dávno servané a chudé, a ony stále ještě svítí...

"Měl byste, pane Kováři, napsat své vzpomínky - hlavně jak jste přišel k Poselství a o svých stycích s Abdrushinem!"

"Není to poprvé, co jsem byl požádán o totéž!" odpověděl jsem, a tak to začalo.

***

Jakkoliv jsem neustále usiloval o klidný život, o stálou existenci, o pobyt na jednom místě, přece byl můj život řadou explosí a přesunů a změn.

V roce 1922 mě "chytlo jako horká nemoc" včelaření. Byl jsem horlivě činný i ve včelařském spolku a tak, pro znalost němčiny, jsem byl vyslán v roce 1923 na Světový kongres včelařů ve Vídni. Tam jsem se seznámil s Ludmilou Huterovou, Rakušankou ze Štýrska. Byla to okouzlující krasavice, 17 letá dcera lesmistra, ale těžce nemocná; proto se nechtěla vdávat a chtěla se živit včelařstvím. Byla to nezvyklá odvaha, protože ženy se většinou včel bojí !

Když jsem se jí ptal, jak přišla ke svému křestnímu jménu, vysvětlila mně, že ho má po babičce - a ta byla Češka. Nu, naše přátelství trvalo i po kongresu, psali jsme si a poslali knížky.

V roce 1927 mně psala, že četla v jednom časopise inzerát, kterým se hledala společnice pro choť spisovatele - napsala tam, bya vyzvána k představení - jela tam, bylo to v lázních Tolz v Bavorsku a zůstala tam. Ten spisovatel byl Oskar Ernst Bernhardt a jeho první "Gralsblatter " mi Ludmila poslala k Ježíšku.

Krátce na to mi poslala první vydání "Gralsbotschaft", tak zvané lidové vydání ve fialové obálce.

Byl jsem tehdy ve Zlíně a často jsem se přátelsky stýkal se svým dřívějším šéfem ve fabrice, ředitelem osobního oddělení Janem Kovářem. Jen jsem knížku přečetl, tak jsem mu ji honem donesl..... a po několika diskusích jsme se shodli. "Musíte se jít podívat na toho spisovatele - co je to zač, že si troufá mluvit tak autoritativně," rozhodl Jan.

Ale mělo to háček. V roce 1928 jsem měl přikázáno vojenské cvičení a vojenský úřad tedy nedovolil vydání cestovního pasu. Ale co to mělo znamenat pro nás, kteří jsme vyrostli ve starém Rakousku, jež se rozkládalo od Rujany na severu po Benátky na jihu? Pojede se bez pasu. A jel jsem. Do Břeclavi rychlíkem. Tam do lesa přes hranice. Polní cestou do Bernhardsthalu a vlakem přes Vídeň, Linec, Salcburk do Schwazu v Tyrolích.

Staré "horní město" se rozkládá po obou březích řeky Innu, která tu žene své prudké, ledové vody dolů ke Kufsteinu. Krásná, čistá voda, krásné čisté město a krásný a dobrý lid. Stará tradice dobrého pohostinství - "das heilige Land Tirol" sloužilo jako letovisko Vídně. Čistý a útulný hotel Post s dobrou kuchyní a laskavou obsluhou byl příjemným ukončením té vzrušující cesty.

Druhý den dopoledne jsem prošel vesnicí Vomp a vzhůru na Vomperberg, kde se nedávno spisovatel

O.E.Bernhardt usadil. Za hodinu jsem stál u dveří jeho domu.

Ta dobrá hodina cesty ze Schwazu na Vomperberg vedla z města přes most, pod nímž bystře proudí zelené vody Innu, kolem nádraží, přes vesnici Vomp, rozloženou na stráni pod Vomperbergem. Cesta z vesnice stoupá mezi loukami, na nichž tikají trkače, zvedající vodu do stavení, a je vroubená černým bezem a mišpulemi. Pak se stane prudkým úvozem, až vyběhne na náhorní rovinu, kde u prvního statku se stočí ostře doprava a za druhým statkem zase v pravém úhlu doleva, nahoru - a tu je pěkný nový dům.

Na zazvonění otevřela pěkná růžovolící dívčina - byla to slečna Elisabeth. Vyslechla mé ohlášení a odešla nahoru. Stál jsem v předsíni u dřevěného schodiště, po němž přicházel muž střední postavy, usměvavé tváře - a když jsme se na sebe podívali, bylo mi tak příjemně a mile u srdce a zalila mě radost...

I on měl radost, když jsem mu řekl, s jakým velkým zájmem jsme četli jeho spisy a řekl, že ho těší ten zájem právě od nás, kde byla vždy tradice náboženská a duchovní. Zajímal se také, jakou cestou jsem se k Poselství dostal a se zájmem naslouchal té včelařské episodě, která přišla jako bouře a odešla, když splnila svůj úkol.

Naplněn onou velkou vnitřní radostí vracel jsem se stejnou cestou zpět do Schwazu na vlak. Ve Vídni na policejním ředitelství mně vydali náhradní dokumenty, se kterými jsem se přes hranice vrátil zpět.

To bylo moje setkání s Poselstvím Grálu v roce 1927 a jeho autorem začátkem roku 1928. Pak nastala nová práce, která změnila nejen můj život, ale život mnohých v mojí zemi.

( z Hlasu č.0 )