Cesta k radosti
Josef Kovář
Všechno lidské snažení a usilování, ať filosofické, duševní nebo duchovní, má směřovati k jednomu cíli: k poznání vládnoucích zákonů přírodních, v nichž objevujeme vůli a spravedlnost Tvůrcovu a podle této vůle pak zaříditi celý svůj život, aby probíhal správně. To jest v klidu a souladu.
To může a také musí dosáhnouti každý člověk, který bude chtíti žít na této zemi v novém čase, ve kterém přírodní zákony nestrpí, aby zde žili rušitelé míru a pokoje, ať už jemnějších, nebo hrubších odstínů, a samočinně je vyřadí, aby ti, kdo chtějí žíti správně ve vůli Boží, mohli konečně svobodně vydechnout.
Radost je stav duše. Ještě nikdy z vás žádný neviděl jádro, podstatu radosti, neboť ona není zformována z tuhé, viditelné hmoty. Radost však každý cítí. Ví, když je jí naplněn a to, co cítí tělo v radostí - radostný obličej, zjasněné očí, radostný krok, prozpěvování, ochota k pomoci, posloužiti, prospěti, setříti slzu, pohladit kde je třeba - to všechno jsou jen účinky stavu radosti.
Radost je tedy jemnější druh, jemnější podstata, neviditelná, ale přece ji žádný nemůže popřít.
Je celá dlouhá stupnice vnitřních stavů člověka. To vyjádřil jednou přiléhavě president T.G. Masaryk, když řekl:
"Člověk je velmi zamotaná mašina a těžko se v ní vyznat."
Nuže, přinášíme vám také o radosti a cestě k radosti úplně nové poznání. Je pravda, že člověk je mašina velmi zamotaná a zpravidla nesrozumitelná. Ale my si dnes posvítíme do té velké stupnice stavů duše i pocitů člověka, abychom v ní objevili to místo, onen bod, kde vzniká trvalá radost.
Neboť je tak málo radosti mezi lidmi a mělo by jí býti více. Radost vymírá a zatím by měla bohatě kvést a oblažovat více než dosud. Lidé ve své převážné většině jsou dnes lhostejní, odevzdaní, bez zájmu. Jakoby uštvaní. Jsou znaveni a plni obav. Chtěli by lepší a neví odkud by to přišlo. Vidí jen mraky, v nichž tuší bouři a tak nechávají vše na osudu.
To je velmi povážlivý stav našich niter. Pracujeme jen proto, abychom si vydělali na chleba, nutný šat a střechu - bez hlubšího zájmu, bez přání a ovšem také bez radosti.
My lidé jsme stísněni. Sevřeni. Naše nitro je v krizi a depresi. Ztratili jsme radost a i cestu k radosti.
Ovšem, našli jsme náhražku za radost. Je to veselí. Veselíme se, obveselujeme, místo abychom se radovali. Veselí je povrchní, vynucený, mnohdy vydrážděný stav nitra, kterým chceme ubít a zahnat trud alespoň na chvíli. Tak chodíme do tančíren, do kin, na zábavy, abychom se rozveselili a v povrchním zapomnění vyhostili ze sebe na chvíli rmut a tíhu. Hledejte úlevu v podstatě, a ne v laciných zábavách, které odvádějí vaše smysly na jinou kolej. Radost - Pravá a čistá radost - je výrazem stavu ducha, který se raduje. A taková radost se nemůže projevovati v laciných zábavách a veselí, které je jen vnější náhražkou.
Kdybychom si pro snazší porozumění chtěli napsati stupně, vedoucí k Pravé radosti, radosti čisté a povznášející, tu by vypadaly asi takto:
Střední stav nitra by byla lhostejnost. Lhostejnost je nezájem o okolí, je to stav nehybnosti. Naprostá neúčast na tvorbě čehokoliv, nepřístupnost pro jakékoliv popudy zvenčí, nebo z nitra od svědomí.
Lhostejnost je lenost ducha a tím i těla. Neboť duch vždy vtiskuje svůj ráz také tělu. Je to počátek a výchozí stanice nižších stavů duše, které vedou k rozkladu a vstříc smrti.
Lhostejnost a lenost je zastavení ducha i těla. Je to už poklesek proti zákonu pohybu, kdy duch podle zákona tíže musí klesati. Ulehčení, sejmutí a nebo odvržení všech starostí má za následek nezdravé přání. Je to už skoro úplné zastavení činnosti ducha, je to vypovězení služby a má za následek zatmění ducha. Řízení rozumu přebírají už jenom nižší pudy.
Další stanicí ve směru dolů je zemdlení a zatmění. Zde se rodí nepřízeň, závist, ziskuchtivost, lež, vykořisťování, nenávist a s dalším odstupněním loupež a vražda. Nevede-li cesta od bodu zatmění přímo k vraždě, nebo prostě k zločinu, jde cestou přes stanice nesprávných falešných názorů rozumových ke stanici onemocnění, selhání, pak nastává úpadek, divoký zmatek, zhroucení, rozklad a konečně smrt, která v sobě nese zavržení a zatracení.
To tedy je hrubě načrtnutá stupnice stavů duše člověka, který od bodu lhostejnosti a nezájmu klesá dolů do propasti, do náruče záhuby a jisté duchovní smrti. Neboť musí dle zákona tíže klesati do záhuby.
A nyní se podíváme na stupnici vedoucí od bodu lhostejnosti k radosti a ještě výše nad stav radosti.
Člověk, který chce dospěti do stavu trvalé, čisté radosti, má před sebou zajímavou cestu, po níž musí jít.
Především se u něj objeví nepokoj. To jsou první znaky Pohybu duše směrem nahoru. Zesílený nepokoj se mění ve zvědavost v ušlechtilém smyslu. Vyšší stupeň zvědavosti vede pak k přání něco mít, něco chtít, o něco usilovat. To vede k probuzení zájmu. Za zájmem následuje hledání a vážné chtění, tedy vážný zájem. Stav vážného zájmu probudí u člověka touhu, která - stupňuje-li se - nabude formy mocné, živé, žhavé touhy. Na cestě k pravé radosti má se po dosažení stupně mocné touhy dostaviti proces zkoumání a odvažování, který dovede duši do vytouženého stavu poznání. Poznání podstaty Pravdy a Nejvyšší Lásky. Došel-li kdo k poznání vysokých hodnot cest, po nichž takto jde, musí je také plně pochopit. A teprve člověk, který je poznal, pochopil, ten teprve dospěl k pravé radosti. Může se radovat ze svého života, ze života vůbec. To je pak radost čistá, vznešená, ušlechtilá a povznášející, neboť pryští z poznání plného pochopení. Takový člověk nemůže pak stav své radosti ztratiti. Není to prostě možno, proputoval-li celou cestu až k ní.
Člověk se většinou povznese tu a tam k tomu stavu čisté a vysoké radosti, když jej potká něco zvláště krásného, raduje se jako dítě, ale za nějakou dobu zase se vrací do nižších poloh, do poloh pouhé zvědavosti, povrchního zájmu a slabého stupně hledání, který je blízký lhostejnosti.
Člověka, který se raduje, nemůže stihnout duchovní tíha, t.j. tíseň z duševní nemoci. Ba ani fyzická nemoc jej nemůže napadnouti tak snadno, neboť ze sebe vyzařuje harmonii. Poznal již a ví vše o zákonech, plní je. Tím se do nich zcela vřadil a ony jej chrání. Mají kolem sebe utkaný světlý ochranný val, na němž se blížící zlo rozkládá dříve, než by se mohlo zachytit a škodit. Není vydán útrapám, které jsou domovem v nízkých oblastech. Také zde se někdy objevují slzy. Ale to jsou slzy z nevýslovné radosti, blaha a štěstí. Štěstí z míru, který trvale naplňuje nitro.
Pravé štěstí se může dostaviti teprve pravou radostí a nikoliv s veselím, které je pomíjivé, přechodné a málo hodnotné.
Teprve pak, po dosažení stupně pravé radosti a štěstí, může se dostavit ještě vyšší stupeň vnitřního vědomého blaha. To je vysoký stav pro lidského ducha a je dobře k němu poněkud poodhrnout závoj. Je to stav ducha nad radostí. Je to pravá víra, která byla požadována Synem Božím jako nejvyšší meta, ke které tehdy před 2000 lety měl každý člověk dojíti. To je stav ducha tak silné víry, o které je v evangeliích řečeno, že i hory přenáší.
Poselství Grálu vede lidskou duši k dalšímu vyššímu bodu, než-li je víra. A tím jest přesvědčení. Přesvědčení o zákonech, o vůli a spravedlnosti Stvořitelově, ba vede jej ještě výše nad přesvědčení.
K prožití, ke stálému prožívání této výsostné Vůle a nakonec k trvalému nikdy nepřerušenému velebení Boha, které spočívá svými kořeny v radosti a radostném činu.
Musíme se snažit, abychom tomu dobře rozuměli, neboť tím si otevíráme cestu k výšinám, cestu k poznání, pochopení a k radosti, která jest velikým darem Božím.
Poselství Grálu je nejvyšší soustavou, oním Světlem a onou cestou, Po níž jsme všichni prahli, neboť vede člověka opět o několik stupňů nad víru, která nám už nedostačovala a které jsme také namnoze nerozuměli. Jděme po této cestě všichni, neboť pro nás byla přinesena. Z ní se rozlije požehnání po všech zemích a bude mír a pokoj mezi lidmi i mezi národy - až přejdou poslední očistné bouře, které musí přijít, aby oddělily plevy od zdravého zrní. A ti, kteří tuto cestu nastoupí, mají býti vítězi. Jděme proto po cestě radosti ke Světlu a Pravdě Boží.
