Boj Otcem všeho
od Josefa Kováře učedníka
(1939)
Zdálo by se, že lidem, kteří považují ducha za vyšší hodnotu než všechno ostatní, sluší více slovo mír a snahy mírotvorné. V pravdě se to jen zdá. Jestliže vše správné uvážíme, jeví se nám to jinak.
Dlouhým pozorováním mnoha duchovních lidí zjišťujeme, že valná většina jich se kloní k hloubaní. Uzavírají se před jinými, "jdou do sebe", aby po skrytých cestách ve svém nitru kráčeli výš k zářivému cíli, k Pravdě. Tento sklon k meditaci, mysticismu, k hledání vlastních cest vede k tříštění mohutného proudu ducha a způsobuje, že onen mohutný proud se rozpadá na tisíce stružek z nichž většina se ztrácí v písku všedního života.
A přece má býti postup opačný. Miliony krůpějí ducha – věčného života v nás mají se spojovati v potůčky a řeky, aby vše strhujícím rytmem vtékaly do jednoho oceánu věčnosti.
V přírodě je to zákon tíže, který nedopřeje klidu ani jedné kapce vody, ale žene ji po úbočích hor ke společným shromaždištím a odtud po stráních do koryt bystřin a potoků - neustále vpřed.
V našem duchovním životě to má být zákon boje, který má překonávat naše sklony. I náš duch je zkažen sobeckostí doby, jde sám bezohledně vpřed za svým cílem. Chce dosáhnout Pravdy. To je jistě správné. Jdeme jako cestovatelé neznámou pouští, ale na rozdíl co od jiných víme o prameni živé vody. Jdeme přímo k němu, nabíráme si kolik stačíme - ale je to všechno, co máme dělat ?
Kolem nás tisíce a statisíce poutníků jde svou cestou a mnozí z nich žízní. Nemáme k nim žádných povinností ?
I když jsme si nemohli nebo nestačili vzíti než jen několik krůpějí z věčného zdroje života, nemáme z nich podati alespoň část zaprášenému a žíznivému poutníkovi, kterého potkáme na nároží ulic ? Kdo z nás ví, zda jediná krůpěj, kterou dáme, nezachrání žíznivého před smrtí? Zda neposilní natolik, aby poutník mohl sám dojíti k prameni ?
K tomu je zapotřebí boje. Boje se sebou samým, se svou pohodlností, se svou představou méněcennosti, se svým sklonem k sobectví, které říká: Je to tvrdý hoj, tvrdý jako všechno na této kamenité pláni. Rolník musí namáhavě dobývat svůj chléb ze země, ještě namáhavěji lamač kamene ke stavbě domu a cest a nejnamáhavěji horník svůj černý démant a jiné rudy v nitru země a skal.
A tak jako horník v hloubi šachet, tak se musíme i my ve svém nitru prokopat jalovým kamením nehybnosti k jiskřivým žilám kovu ušlechtilosti a vynášet na světlo pohyb, čin.
Mnozí z nás seděli na Hoře u nohou Mistrových. Jistě si vzpomínáte často na ty zářivé chvíle, kdy k vám vanul mír věčných zahrad. Slova věčného života jako hlahol slavných zvonů se snášela do vašich srdcí a proudy Božské milosti omývaly vaše duše. Dech rajské čistoty chladil vaše bolesti, zjasnil vaši mysl a propůjčoval vám sílu k boji, abyste mohli zvítěziti po svém návratu do nížin nad všemi překážkami. Veliké a slavné chvíle se vám staly trvalou skutečností a nic a nikdo je již nevymaže z paměti vašeho ducha.
Jako zbraň na cestu dal nám Pán své Slovo. Dal nám jím ostrou dvojsečnou zbraň, abychom se jí bránili v boji proti temnotám v sobě i kolem nás. Máme býti bojovníky. Ne však bojovníky těla, násilí, které nemá dlouhého trvání. Naším bojištěm je přece pole ducha, naším nepřítelem je temnota, neznalost smyslu života a vůle Nejvyššího a nevědomost o poslání Syna Člověka.
Temnotou v nás je tato nevědomost a současně také naše pohodlnost a náš odpor k činnosti a k boji. Tam musíme začít. Ten, kdo vede všechny šiky světlých bojovníků, všech velkých a svatých našeho rodu, dal nám příkaz: "Jděte a hledejte Slovo! Tím budete bojovat pro vítězství Světla na zemi ."
Slovo je tedy mečem, zbraní v našem boji. Máme touto zbraní prorážet temnoty, máme ji podávat novým bojovníkům a postupovat spolu s nimi stále vpřed, až ke konečnému vítězství.
Uvědomte si, že jsou to temnoty, které vám našeptávají do uší pochybnosti, že bezpočtu zrádců a všech možných prostředků a svodů se vás snaží svésti z cesty Světla. Je to temnota, která našeptáváním o nemožnosti dosažení tohoto vítězství svádí vás ke zradě, k opuštění šiků bojovníků za právo a Pravdu. Nedbejte těch, kteří odpadli, nebyli dost silní k provedení svého úkolu, toho nejvyššího úkolu, jaký může být lidskému duchu svěřen.
Vzpomeňte na chvíle, kdy jste hleděli do očí Tomu, který přišel, aby vyvedl svět ze zmatků a bídy a uvědomte si, kdo je On a jaká síla stojí za vámi.
Představte si chvíli, až opět budete stát v kruhu bojovníků před tváří Toho, který vás poslal a budete skládat účet. Jistě ve vás vyvstane vlna síly a jistoty, bez níž nelze zvítěziti.
Věřte, že svět hyne, i jeho žádost. Jednoho dne, až vichřice hněvu Božího přeletí nad našimi hlavami, ukáže se ovoce naší práce, výsledky našeho boje o šíření Světla.
Uvidíte zemi krásnou, jakou ještě nikdy nebyla. Veliké zástupy těch, kteří byli zasaženi Slovem, se pozvednou v zářícím Světle a budou radostně naslouchat věčné hudbě sfér, hlaholu zvonů vzkříšení a budou po noci temnot žíti nový den - Den Světla.
Pak nastane tvořivá práce, výstavba Říše Míru a Pokoje.
Není však míru bez boje. Náš boj je bojem dneška, bojem každé hodiny. Nuže, pevněji sevřít zbraň a kupředu!
